Arabské tažení do Franské říšeBazBattles
9
Po dobytí dnešního Španělska se muslimští útočníci rozhodli dobýt Franskou říši. Jak to probíhalo a hlavně jak to dopadlo, se dozvíte ve videu.
Přepis titulků
Je konec léta roku 732,
Arabové jsou uprostřed tažení a velká arabská armáda překračuje Pyreneje
s cílem dobýt země Franské říše. Na své cestě vypalují, plení
a ohrožují celou křesťanskou Evropu. Mezi městy Poitiers a Tours
narazí arabské invazní síly na armádu vedenou bitvou zoceleným
velitelem hrabětem Karlem. Ví, že jako jediný může zastavit invazi,
zachránit své království a Evropu. Je začátek osmého století. Umajjovský chalífát rozšířil svůj vliv
do Malé Asie a severní Afriky, čímž naplnil vůli svatého proroka.
Dalším přirozeným krokem bylo propagovat náboženství v Evropě. Byly zde dvě pozemní cesty pro vstup: Turecké úžiny na východě a Gibraltar na západě. Naneštěstí pro arabské plány byla Malá Asie okupována Byzantskou říší, stále silnou navzdory vnitřním i vnějším problémům. Obě strany proti sobě bojovaly po staletí v mnoha epických bitvách, ale v této epizodě se budeme soustředit na západní vstup do Evropy.
Je rok 711, umajjovská válečná družina překračuje Gibraltar a další rok poráží vizigótské síly vedené králem Roderichem v bitvě u Guadalete. Vizigótské království bylo velice centralizované a nepřipravené na válku. Roderichova smrt zapříčinila prudký pád jeho království a útočící muslimové dobyli většinu Pyrenejského poloostrova do sedmi let. To byla ta snadnější část. Na severu za Pyrenejskými horami leží země Franské říše, na kterou větší sláva teprve čeká, avšak už je schopna čelit arabské hrozbě.
Muslimští dobyvatelé si nebyli vědomi skutečné síly Franků a brzy začali napadat jižní Galii a do roku 719 přemohli Septimánii. V roce 721 hrabě Odo Akvitánský dočasně zastavil saracénský postup, když je přepadl poblíž Toulouse, které bylo už několik měsíců obléháno. Navzdory tomuto zdržení muslimové stále pustošili Akvitánii a dokonce došli až k Burgundsku. Musím zmínit, že Arabové viděli evropská království jako snadnou kořist bojující sami mezi sebou.
V roce 732 nový guvernér Al-Andalusu Abdul ar-Rahman Al Ghafiqi shromáždil vekou sílu a znovu napadl Gálii. Jeho prvním cílem bylo město Bordeaux, které vyplenil. Odo se opět pokusil útočníky odrazit, ale tentokrát strašlivě selhal. Saracénské síly byly na bitvu lépe připraveny, skládaly se zejména z jízdy a zdecimovaly Odovy jednotky v bitvě na řece Garonně. S uvědoměním si závažnosti arabské hrozby, přeskupil Odo své roztroušené jednotky a utekl na sever hledat pomoc.
Toto je skvělý čas představit si naši hlavní postavu Karla Martela, majordoma paláce a de facto franského vládce. Byl rovněž zkušeným velitelem. Strávil značnou část života v boji proti kmenům na východní hranici, takže jádro jeho armády bylo pevné jako skála. Karel si byl vědom, že jeho království bylo v nebezpečí, takže navzdory politickým machinacím se rozhodl spojit s Odou a zemi ubránit. Ar-Rahmanovy jednotky postupovaly pomalu, protože armáda byla rozdělena do několika plenících skupin již nyní nesoucích velkou kořist.
Rovněž museli počkat na úrodu, protože žili ze země, kterou napadli. Jeho hlavním cílem bylo pravděpodobně vzkvétající město Tours známé pro svá bohatá opatství a kostely, což byly skvělé cíle pro loupení. V říjnu 732 narazila hlavní část arabské armády na velkou křesťanskou armádu tábořící přímo na cestě k Tours. Ar-rahman byl dobrým velitelem a uvědomil si, že jej Karel Martel přechytračil a zvolil místo bitvy.
Muslimští vojáci byli především jezdci, mix lehké a těžké kavalérie, mnoho z nich v řádné zbroji či dokonce v brnění a byli tedy perfektně připraveni na otevřený boj. Naproti tomu se křesťanské síly skládaly hlavně z těžké pěchoty, která byla zocelená menšími bitvami na franských hranicích, s podporou lehké pěchoty šlechty a lehké jízdy. Karel rozmístil armádu mezi řeky Vienne a Clain do lehce vyvýšené lesa, aby zakryl svá pravá čísla a minimalizoval dopad nájezdu kavalérie.
Po sedm dní se bojovaly menší potyčky. Karel Martel držel dobrou obrannou pozici a věděl, že jen zde má naději na vítězství Na druhé straně Ar-Rahman čekal na příjezd zbytku jeho armády a nechtěl útočit na křesťany zepředu, neboť neviděl jejich skutečnou sílu. Jeho váhání bylo zapříčiněno ne příliš dobrými muslimskými zvědy. Moc toho o Francích nevěděl a asi ani nepoznal Karla Martela, zatímco Martel si byl dobře vědom arabských silných a slabých stránek. Bitva konečně začala sedmého dne, když muslimové kvůli blížící se zimě nemohli už dále čekat, protože jejich lehké oblečení nebylo pro evropskou zimu dostatečné.
Ar-Rahman věřil taktické nadřazenosti své jízdy a opakovaně nařídil útoky s cílem prolomit Martelovy řady, ale franská těsně seřazená pěchota vytrvala a odrazila jeden útok za druhým. Byl to jeden z vzácných okamžiků, kdy středověká pěchota odolala nájezdu kavalérie, ale Karlovi vojáci byli motivovaní a disciplinovaní a jednoduše věřili Karlovi jako svému veliteli.
Jak to jeden středověký zdroj popsal: "A ve víru bitvy se severští muži zdáli být mořem, se kterým nejde pohnout. Pevně stáli bok po boku jako zeď z ledu. Údery mečů posílali Araby k zemi." Navzdory statečnému přístupu Franků se po několika nájezdech zvládli tu a tam Ar-Rahmanovi muži probít skrze franské řady ve snaze dostat se ke Karlovi, ale Frankové je opět odrazili za užití jednotek z druhé linie.
Bitva stále zuřila, když se hrabě Odo dostal za nepřátelské jednotky s malým oddílem jezdců s cílem zničit muslimský tábor, osvobodit otroky, získat kořist a hlavně odlákat část útočící armády. Tato akce velice ovlivnila následující události. Někteří Arabové pokračovali v bitvě, zatímco jiní překvapivě zamířili zpět zachránit svoji kořist. Ar-Rahman se snažil zastavit své jednotky od nespořádaného ústupu, to však mělo jen malý efekt.
Přesně na toto Karel čekal a nařídil pronásledovat a zaútočit na neorganizované arabské jednotky. Mnoho jich bylo obklíčeno a zabito včetně Ar-Rahmana, který se snažil dostat armádu zpět pod kontrolu. Frankové nepronásledovali nepřítele dlouho, neboť se obávali přepadení. Stáhli se zpět do lesa ošetřit zranění a připravit se na další den nájezdů, ale dalšího rána Arabové v bitvě nepokračovali.
Zvědové ohlásili, že tábor je opuštěný. Bitva skončila. I když se dnešní historikové neshodují, zdali Frankové zastavili arabské dobývání Evropy nebo jen odrazili další islámskou válečnou družinu, v roce 732 se křesťanskou Evropou šířila zpráva, že Karel, nyní přezdívaný Martel, odrazil velkou arabskou invazi a zachránit Evropu před dobytím muslimy, což mu zajistilo věčnou slávu a uznání, které ihned využil k položení základů Karolínské říše.
Charles Martel shromáždil profesionální armádu jako první od pádu Říma v roce 476. Použil peníze a majetek zabavený církvi k vybavení a zachování pěchoty po celý rok. Pyrenejský poloostrov zůstal pod muslimkou nadvládou navzdory porážce u Tours a smrti Ar-Rahmana. Západním královstvím trvalo přes 700 let znovu dobýt Španělsko. Hrabě Odo nebyl jen dobrák a Karlův spojenec. Před bitvou u Tours chtěl sám vládnout Akvitánii a odmítal uznat Karla svým pánem.
Dalším přirozeným krokem bylo propagovat náboženství v Evropě. Byly zde dvě pozemní cesty pro vstup: Turecké úžiny na východě a Gibraltar na západě. Naneštěstí pro arabské plány byla Malá Asie okupována Byzantskou říší, stále silnou navzdory vnitřním i vnějším problémům. Obě strany proti sobě bojovaly po staletí v mnoha epických bitvách, ale v této epizodě se budeme soustředit na západní vstup do Evropy.
Je rok 711, umajjovská válečná družina překračuje Gibraltar a další rok poráží vizigótské síly vedené králem Roderichem v bitvě u Guadalete. Vizigótské království bylo velice centralizované a nepřipravené na válku. Roderichova smrt zapříčinila prudký pád jeho království a útočící muslimové dobyli většinu Pyrenejského poloostrova do sedmi let. To byla ta snadnější část. Na severu za Pyrenejskými horami leží země Franské říše, na kterou větší sláva teprve čeká, avšak už je schopna čelit arabské hrozbě.
Muslimští dobyvatelé si nebyli vědomi skutečné síly Franků a brzy začali napadat jižní Galii a do roku 719 přemohli Septimánii. V roce 721 hrabě Odo Akvitánský dočasně zastavil saracénský postup, když je přepadl poblíž Toulouse, které bylo už několik měsíců obléháno. Navzdory tomuto zdržení muslimové stále pustošili Akvitánii a dokonce došli až k Burgundsku. Musím zmínit, že Arabové viděli evropská království jako snadnou kořist bojující sami mezi sebou.
V roce 732 nový guvernér Al-Andalusu Abdul ar-Rahman Al Ghafiqi shromáždil vekou sílu a znovu napadl Gálii. Jeho prvním cílem bylo město Bordeaux, které vyplenil. Odo se opět pokusil útočníky odrazit, ale tentokrát strašlivě selhal. Saracénské síly byly na bitvu lépe připraveny, skládaly se zejména z jízdy a zdecimovaly Odovy jednotky v bitvě na řece Garonně. S uvědoměním si závažnosti arabské hrozby, přeskupil Odo své roztroušené jednotky a utekl na sever hledat pomoc.
Toto je skvělý čas představit si naši hlavní postavu Karla Martela, majordoma paláce a de facto franského vládce. Byl rovněž zkušeným velitelem. Strávil značnou část života v boji proti kmenům na východní hranici, takže jádro jeho armády bylo pevné jako skála. Karel si byl vědom, že jeho království bylo v nebezpečí, takže navzdory politickým machinacím se rozhodl spojit s Odou a zemi ubránit. Ar-Rahmanovy jednotky postupovaly pomalu, protože armáda byla rozdělena do několika plenících skupin již nyní nesoucích velkou kořist.
Rovněž museli počkat na úrodu, protože žili ze země, kterou napadli. Jeho hlavním cílem bylo pravděpodobně vzkvétající město Tours známé pro svá bohatá opatství a kostely, což byly skvělé cíle pro loupení. V říjnu 732 narazila hlavní část arabské armády na velkou křesťanskou armádu tábořící přímo na cestě k Tours. Ar-rahman byl dobrým velitelem a uvědomil si, že jej Karel Martel přechytračil a zvolil místo bitvy.
Muslimští vojáci byli především jezdci, mix lehké a těžké kavalérie, mnoho z nich v řádné zbroji či dokonce v brnění a byli tedy perfektně připraveni na otevřený boj. Naproti tomu se křesťanské síly skládaly hlavně z těžké pěchoty, která byla zocelená menšími bitvami na franských hranicích, s podporou lehké pěchoty šlechty a lehké jízdy. Karel rozmístil armádu mezi řeky Vienne a Clain do lehce vyvýšené lesa, aby zakryl svá pravá čísla a minimalizoval dopad nájezdu kavalérie.
Po sedm dní se bojovaly menší potyčky. Karel Martel držel dobrou obrannou pozici a věděl, že jen zde má naději na vítězství Na druhé straně Ar-Rahman čekal na příjezd zbytku jeho armády a nechtěl útočit na křesťany zepředu, neboť neviděl jejich skutečnou sílu. Jeho váhání bylo zapříčiněno ne příliš dobrými muslimskými zvědy. Moc toho o Francích nevěděl a asi ani nepoznal Karla Martela, zatímco Martel si byl dobře vědom arabských silných a slabých stránek. Bitva konečně začala sedmého dne, když muslimové kvůli blížící se zimě nemohli už dále čekat, protože jejich lehké oblečení nebylo pro evropskou zimu dostatečné.
Ar-Rahman věřil taktické nadřazenosti své jízdy a opakovaně nařídil útoky s cílem prolomit Martelovy řady, ale franská těsně seřazená pěchota vytrvala a odrazila jeden útok za druhým. Byl to jeden z vzácných okamžiků, kdy středověká pěchota odolala nájezdu kavalérie, ale Karlovi vojáci byli motivovaní a disciplinovaní a jednoduše věřili Karlovi jako svému veliteli.
Jak to jeden středověký zdroj popsal: "A ve víru bitvy se severští muži zdáli být mořem, se kterým nejde pohnout. Pevně stáli bok po boku jako zeď z ledu. Údery mečů posílali Araby k zemi." Navzdory statečnému přístupu Franků se po několika nájezdech zvládli tu a tam Ar-Rahmanovi muži probít skrze franské řady ve snaze dostat se ke Karlovi, ale Frankové je opět odrazili za užití jednotek z druhé linie.
Bitva stále zuřila, když se hrabě Odo dostal za nepřátelské jednotky s malým oddílem jezdců s cílem zničit muslimský tábor, osvobodit otroky, získat kořist a hlavně odlákat část útočící armády. Tato akce velice ovlivnila následující události. Někteří Arabové pokračovali v bitvě, zatímco jiní překvapivě zamířili zpět zachránit svoji kořist. Ar-Rahman se snažil zastavit své jednotky od nespořádaného ústupu, to však mělo jen malý efekt.
Přesně na toto Karel čekal a nařídil pronásledovat a zaútočit na neorganizované arabské jednotky. Mnoho jich bylo obklíčeno a zabito včetně Ar-Rahmana, který se snažil dostat armádu zpět pod kontrolu. Frankové nepronásledovali nepřítele dlouho, neboť se obávali přepadení. Stáhli se zpět do lesa ošetřit zranění a připravit se na další den nájezdů, ale dalšího rána Arabové v bitvě nepokračovali.
Zvědové ohlásili, že tábor je opuštěný. Bitva skončila. I když se dnešní historikové neshodují, zdali Frankové zastavili arabské dobývání Evropy nebo jen odrazili další islámskou válečnou družinu, v roce 732 se křesťanskou Evropou šířila zpráva, že Karel, nyní přezdívaný Martel, odrazil velkou arabskou invazi a zachránit Evropu před dobytím muslimy, což mu zajistilo věčnou slávu a uznání, které ihned využil k položení základů Karolínské říše.
Charles Martel shromáždil profesionální armádu jako první od pádu Říma v roce 476. Použil peníze a majetek zabavený církvi k vybavení a zachování pěchoty po celý rok. Pyrenejský poloostrov zůstal pod muslimkou nadvládou navzdory porážce u Tours a smrti Ar-Rahmana. Západním královstvím trvalo přes 700 let znovu dobýt Španělsko. Hrabě Odo nebyl jen dobrák a Karlův spojenec. Před bitvou u Tours chtěl sám vládnout Akvitánii a odmítal uznat Karla svým pánem.
Komentáře (15)
¨Radek Barth (anonym)Odpovědět
20.10.2020 16:34:56
zajímavé
Finnard (anonym)Odpovědět
30.01.2018 16:56:46
Po faktické historické a terminologické stránce má toto video tak mnoho mezer a chyb, že nešlo jinak, než dát nejnižší možné hodnocení. Škoda.
Jarda B. (anonym)Odpovědět
30.01.2018 18:59:51
Například?
FelinorOdpovědět
30.01.2018 23:03:16
+Jarda B.Vypla sem video ve chvíli, kdy sem se dozvěděla, že Gibraltar je pozemní cesta do Evropy.
Jaaa (anonym)Odpovědět
31.01.2018 03:33:17
+FelinorJste tedy nepochopila kontext...
karel kohoutOdpovědět
30.01.2018 16:46:44
to snad jeste neskoncilo, to tazeni
OlafDarkOdpovědět
30.01.2018 15:22:29
Pěkné video, dobře se to poslouchalo.
V popisku utekla jedna čárka.
:-)
Xardass (Admin)Odpovědět
30.01.2018 16:49:20
Díky :-)
TarylinOdpovědět
30.01.2018 15:18:29
Byl bych docela rád za pravidelný překlad tohoto kanálu :-)
Ať se naučím nějaké taktiky do Total waru :D
Peldik (anonym)Odpovědět
30.01.2018 14:51:44
proc je doperdele ta reklama 10x hlasitejsi nez video ...
-HoNY- (anonym)Odpovědět
30.01.2018 13:28:43
Celé video je jaksi podivné. Malá Asie nebyl okupována Byzantskou říší ale nacházely se na ní nástupnické provincie antického Říma (tuším Asia). Ty měly zcela jistě kulturně blíže k Byzantu a ne k Arabům.
Stejně tak jaksi chybí zmínka o tom, že muslimské hordy byla první vyspělá civilizace, která zavítala do Galie po pádu Říma. Dnes je to obráceně - my šíříme civilizaci do barbarských států na Blízkém východě. Tím je neobhajuji, pouze konstatuji fakt.
Celegorm (anonym)Odpovědět
30.01.2018 15:05:30
S arabskou civilizací to není tak úplně pravda, ačkoliv v následujících staletích (konec 8. až 10.) skutečně arabská kultura rozkvetla a překonala západ, hlavně díky přejatému vlivu z dobytých území Byzanské a Sasánovské říše, ale v období "velkého dobývání", kdy padla pod jejich nadvládu většina byzanských zemí a nástupnických zapadních království, nebyli o nic vzdělanější/kulturnější než křižáci rabující Jeruzalém a Antiochii. Osatně do období "velkého dobývání" patří i muslimské/arabské tažení proti psanému slovu mimo Korán, které pomyslně vyvrcholilo spálením Alexandrijské knihovny.
-HoNY- (anonym)Odpovědět
30.01.2018 16:21:04
+CelegormTento příměr považuj jako relativní srovnání. Tehdejší západ rozhodně civilizovaný nebyl, to byly tlupy negramotných zaostalých barbarů nedodržujících dnešní hygienické standardy. Pádem Říma skončila ve většině Evropy civilizace jako taková zhruba do období renesance. Je tedy otázka, jak by si obstála v přímém srovnání islámská kultura raného středověku s tehdejší Čínou nebo Indií.
Alexandrijskou knihovnu vypálili fanatičtí křesťané už v době úpadku Římské říše. Nejvýznamnější úpadek islámu (do dnešní podoby) započal vypleněním Bagdádu Mongoly - Tigris byl prý černý od inkoustu z knih naházených do řeky a rudý krví učenců.
Celegorm (anonym)Odpovědět
30.01.2018 16:49:05
+-HoNY-No ono právě jde o jistou idealizaci v rámci zevšeobecnění. Arabské kmeny probíjející se do nitra Východořřímské říše byly stejnými "barbary" jako germánské kmeny, které smetly říši Západní, pouze to vzali z jiné strany. Ke vzniku oné "nařazené" arabské kultury došlo až po fázi usazování a stabilizace, čili asimilace části vědomostí a zvyklostí pozůstalých z ŘŘ (obdobně jako u germánských kmenů, příkldem je Karolínská renesance, ta ovšem zanikla s rozpadem říše).
Ostatně ona je zkreslená i naše přestava kultury v ŘŘ v době jejího úpadku a promítáme si do toho období mnohé představy, které se váží k jejímu vrcholu. Došlo sice k jistému vzepětí a snahy o nový růst za Justiniána, ale tento výkyv vzhůru se vztahuje témě výhradně k osobě tohoto císaře, po jeho panování pokračoval stabilní pokles.
Alexandríjská knihovna byla vypálena opakovaně, mimo jiné třeba za Cesarovy války alexandrijské, to vypálení na nějž jsem narážel je ono "poslední" při němž měli být zničeny (údajně) poslední zbytky antických spisů a opisů v ní uchovávané, samozřejmě v té době byla Alexandrijská knihovna jen stínem toho co bývala v dobách své slávy.
-HoNY- (anonym)Odpovědět
30.01.2018 21:27:12
+CelegormAno, z tohoto pohledu byly arabské i germánské kmeny proti vrcholnému období Římské říše barbary, kteří se rozhodli nedogmaticky na porobené národy navázat - matematika, astrologie, stavitelství, lékařství... Vrchol islámské kultury nastal později - někdy v období córdobského chalífátu.
Pravděpodobně nejtolerantnějšími byli vyznavači islámu za Saladina (mimochodem, byl to Kurd), který na rozdíl od křižáků nemasakroval všechny vyznavače jiných náboženství. Pak už to s nimi šlo hodně z kopce a s Evropou nahoru - rozhodujícím prvkem byla asi odluka církve od státu, vzniky protestanských církví a počátek renesance.