Wehrmacht – Armáda na koníchDruhá světová válka

Už 100 týdnů! Já vím, čas letí. No jo, první byla 225. Myslíš, že tahle bude delší? To ani náhodou! Fajn. Je 25. července 1941. Japonsko bojuje v Číně už 4 roky nejen s velkým dopadem na jejich ekonomiku, ale také jim docházejí zdroje.

Tenhle týden však opět zvednou laťku a zaměří svou pozornost k jihu. Překlad: hAnko www.videacesky.cz Jsem Indy Neidell a tohle je 2. světová válka. Minulý týden skončila invaze v Sýrii vítězstvím Spojenců. Co se týče Osy v Sovětském svazu, Němci byli zastaveni na severu, ale skupina Střed téměř uzavřela kapsu kolem Smolenska se stovkami tisíc rudoarmějců uvnitř. Německé vrchní velení má však problém s rozhodnutím o dalším postupu a Japonsko získalo nového ministra zahraničí.

Japonští politici se musejí vyrovnávat s tím, že válka v Číně ještě neskončila. Válečný rozpočet se vyčerpal ze 70 % už před 3 lety a jakákoli myšlenka na ústup je extrémně vzdálená. Japonsko se nepřidalo k Němcům v útoku na Rusko, ale protože v Číně se jim příliš nedaří, chtějí vyrazit do jihovýchodní Asie pro naftu a gumu, které k válečným účelům potřebují.

Devatenáctého dávají vichistům ultimátum a požadují Francouzskou Indočínu. Francouzi souhlasí. Na konci týdne se do Indočíny vydává 125 000 japonských jednotek. Japonsko začne základny okupovat od 28. 7. příštího týdne. Co nám tento postup ukazuje, je přesun pozornosti od války s Čínou na válku se západními silami – Británií, Holandskem a USA – aby získali, co potřebují.

Okupace severní Indočíny dává smysl proti Číně, protože ji odtamtud můžete zablokovat. Ale okupace jižní Indočíny ukazuje opačným směrem – na výpad proti Britům a Holanďanům na jihu a Američanům na Filipínách a okrajích Pacifiku. Není to zrovna nenápadné, ale jejich válka už dávno neprobíhá hladce. Stejně jako ta německá. Velitel Abwehru, Wilhelm Canaris, 20.

7. říká, že nálada v Rastenburgu – současném Hitlerově velitelství – je nervózní, protože je čím dál jasnější, že tažení nejde podle plánu. Dodává, že je vidět, že „tato válka nepřinese očekávaný vnitřní kolaps, ale naopak povzbuzení bolševismu.“ Hitler se stejně jako jeho velitelé obává, že Sověti se dokáží znovu zformovat. Proto 19. 7. vydává Rozkaz číslo 33, který zní: „Další operační postup musí zamezit dalším větším nepřátelským silám, aby se stáhly do středu země; musíme je vyhladit.“ Což znamená, že Hothovy a Guderianovy tanky ve skupině Střed budou odkloněny od Moskvy a vyslány na sever a jih, aby pomohly v postupu na Leningrad a Kyjev.

Hitler se také obává velké partyzánské aktivity bující za německou linií. Proto 23. 7. vydává dodatek k Rozkazu 33 velitelům zasažených oblastí, aby „společně se svými jednotkami uklidnili místní podmínky.” Nemají tedy žádat o posily, ale rovnou použít hrubou sílu. Co dále z dodatku vyplývá, je, že k Moskvě nevyrazí žádné tanky, pouze pěchota.

„Po skončení operací kolem Smolenska a na jižním křídle skupina Střed, jejíž pěchota je pro tento účel dostatečně silná, porazí zbývající nepřátelské síly mezi Smolenskem a Moskvou… A následně dobude Moskvu.” Jenže kdo ví, zda pěchota Moskvy dosáhne, protože situace s koňmi není nijak slavná. Armády skupiny Střed jsou tou pěchotou, která doprovázela Hothovy a Guderianovy tankové obrněné klíny, a s přepravou zásob a vybavení spoléhají téměř výhradně na koně.

Mají 217 000 koní, a dokud němečtí inženýři nepřehodí sovětské rozchody kolejí na evropské a nepůjde využít železnice, koňské hřbety nesou všechnu váhu. Generál Gotthard Heinrici před časem psal své ženě: „Nyní jsme hodně pozadu a pochodujeme 30 až 35 kilometrů denně. Koně se obtížně brodí pískem, ale musíme pokračovat.” Ovšem už během prvního týdne tažení, 29.

června, náčelník štábu Franz Halder píše: „Koně jsou vyčerpaní.“ Německé koně ze začátku tažení pomalu nahrazují koňmi zajatými. „Koně německé armády jsou šlechtění hřebci, chovaní v teplém klimatu střední Evropy a nepřivyklí drsným podmínkám východu. Dlouhé hodiny práce si vybírají svou daň a přidávají armádě nové starosti.“ Ale hádejte co? Přeprava nových koní k jednotkám probíhá tak, že pochodují směrem k postupující frontě, takže dorazí stejně vyčerpaní jako koně, které mají nahradit.

Špatné cesty a dlouhé pochody nejsou jediný problém. Dalším je jídlo. Němci chtějí koním dávat oves, který se dá v Rusku těžko sehnat. S postupem armády na východ zásobování pro koně nestíhalo, takže v mnoha případech jedí trávu ze střech domů chudiny, která není plnohodnotnou náhradou běžné stravy. Koně také umírají v boji, rukou partyzánů nebo pod palbou sovětských letadel, která mohou snadno útočit na dlouhé karavany mužů koňmo. Jak jsem říkal, zvětšující se vzdálenost mezi tanky a pěchotou tomu nepomáhá, a to i z dalšího důvodu.

Wilhelm Pruller, pěchotní seržant, začátkem července píše do deníku: „Celá válka se v podstatě odehrává na silnicích. Bez zabezpečení okolí těchto silnic se po nich ženeme vstříc danému cíli. Jenže kolik Rusů je stále na venkově?! Kolik tanků číhá skrytě mimo tyto silnice, čeká na vhodnou chvíli k útoku a rozpoutání pekla. Legrační, jak je tato válka vedena.” Ovšem i tanky mají dost vlastních operačních problémů.

22. 7. získává 18. tanková divize 30 nových modelů Mark III a IV, což jim zajistí 20% operační sílu… Několik dalších divizí je na tom podobně špatně, což má zajímavé důsledky. 21. 7. odřízne 4. tanková divize přes 10 000 sovětských vojáků u Čerikova a získá 2 000 zajatců. Zbytku však dovolí vrátit se za sovětskou linii. Ano, tak to stojí v jejich denících.

Bez vzdušné a dělostřelecké podpory a po zvážení, kolik lidí a vybavení by ztratili dalším protiútokem, jim dojde, že to nemá cenu. „Už dávno tankové divize nehrají na bojišti prim se svou palebnou silou. Poslední střety se postupně bojují za rovnějších podmínek a Rudá armáda má v některých oblastech výraznou převahu. Neschopnost skupiny Střed odstřihnout neustálý tlak z východu vedla ke strategickému sevření všech jednotek podél celé fronty, takže se nemohou podpořit ani spojit v dostatečný počet, aby uzavřely problematickou kapsu u Smolenska.” Pravdou je, že 9.

armáda Adolfa Strausse a 2. Maximiliana von Weichse konečně dorazily k západní části kapsy, ale 24. 7. Weichs říká veliteli skupiny Fedorovi von Bockovi, že pokud se vydají dále na východ, budou se muset vzdát Babrujsku. „Večer 19. 7. se 10. tanková divize vydala nahoru k Jelně, ale došlo jí palivo a téměř i střelivo.

Tankové klíny dosáhly limitu své původní logistické výhody.“ Toho dne tanková divize obsadila Velikije Luki, ale sovětský protiútok hned 20. 7. prolomil německou linii na několika místech. Neschopnost uzavřít smolenskou kapsu dál ztížila sovětská ofenziva od 23. 7. Sovětská 20., 19. a 16. armáda bojují v kapse o přežití, ale Stavka rozhodla, že je čas na masivní protiútok. Proto 23. 7. nově vypravená 24., 28., 29. a 30. armáda útočí východně od Smolenska od Belji dolů k Roslavli.

Toto zařídil vrchní velitel Rudé armády Georgij Žukov. Cílem je soustředit útoky na skupinu Střed, prolomit a obklíčit jejich obranu, osvobodit vězněné armády a získat Smolensk zpět. Mají velké problémy s koordinací a logistikou, ale přesto „se ofenziva vyvinula jako drsný tupý nástroj odlamující části německé fronty a získávající malé kousky země, ovšem s odstrašujícími ztrátami na obou stranách.“ „Ve Smolensku, poprvé od začátku války, se tankové a motorizované divize Středu musely organizovaně bránit.

Což je úkol, na který nejsou stavěny.“ Jenže už od 18. do 23. 7. Konstantin Rokossovskij se smíšenými jednotkami, které dal dohromady ze zbytků 38. střelecké divize a se zhruba 40 tanky ze 101. tankové divize, zadržuje německý postup na řece Vop a připojuje se k sovětské ofenzivě 24. 7. Sovětská západní fronta je nyní rozdělená na dvě, se Semjonem Timošenkem u Smolenska a Jelni a Vasilijem Kuzněcovem, který vede 13.

a 21. armádu na obranu levého řídla a odříznutí Němců od Homele a Kyjeva. Dál na západě se 23. 7. sovětská posádka z Bresk-Litovska, která Němcům vzdorovala 30 dnů, konečně vzdá po bombardování „Karlem“. Ano, Karlem. Nejnovějším dělem se střelami vážícími dvě tuny. Ale Sovětům také dorazí nové zásoby. 20.

7. vyráží první z britských lodí se zásobami k Archangelsku. Je to minonoska a přeplouvá Severní moře. V tomto týdnu je na moři vůbec rušno. 23. 7. dvě letadlové lodi, dva křižníky a 6 torpédoborců odplouvá ze Scapa Flow, aby přepadly německé lodě převážející zásoby z Kirkenes do Pečengy na Stalinův rozkaz. Operace Substance má od 21. do 27. 7. zásobovat Maltu. Je vysláno 7 transportů v doprovodu posílené formace „Force H“ z Gibraltaru. Takže to není jen Renown, Ark Royal, křižník a 8 torpédoborců.

Home Fleet posílá i Nelsona, 3 další křižníky a 9 torpédoborců. Italové 23. 7. jeden torpédoborec potopili, poškodili tři další a jeden křižník. Během 24. 7. byl poškozen pouze jeden transport. Z německých lodí kotvil 25. 7. Scharnhorst v přístavu La Pallice, kam přiletělo 15 bombardérů Halifax, pětkrát loď zasáhly a na měsíce vyřadily z provozu. Prinz Eugen byl zasažen zkraje měsíce a na Gneisenau probíhají opravy, takže žádná z německých lodí vypravených z Brestu neslouží.

Což nás přivádí na konec 100. týdne války. S Japonskem mířícím k jihu a Německem na sever i jih, přestože na ně Sověti útočí ze středu. 19. 7. se také znak V jako Vítězství stane symbolem Spojenců, a to díky půlnočnímu vysílání „Plukovníka Británie“ na BBC, kde vyzýval k vytvoření odbojových sil. Členové odboje následně kreslí symbol na zdi a německé plakáty a tím jej zvěční. Takže Hitler chce jít jedním směrem, ale většina jeho velení úplně opačným.

Dochází k vnitřním střetům, které nezůstanou bez následků. Toto o nich píše David Stahel: „Zatímco němečtí generálové bojují mezi sebou a proti Hitlerovu vrchnímu velení o postupu východního tažení, spory zmítají také německými politickými institucemi, které vedou nejvíce bezohledné osobnosti třetí říše, zejména Hermann Göring a Heinrich Himmler. Všichni předpokládají svržení Sovětského svazu a každý z mužů si chce urvat největší část lukrativní kořisti, aby vybudovali své vlastní impérium, které bude součástí nacistického státu.“ Ministr propagandy Josef Goebbels píše do deníku své postřehy: „Stále to stejné, autoritativní sféry…“ A pokračuje: „Pokud padneme, pak na následky těchto sporů.“