Duševní zdraví ve hráchExtra Credits

Každý pátý dospělý Američan trpí psychickou nemocí. Vzhledem ke stresu a každodenním špatným zprávám to může být i více. Ve 25 % videoher vystupují psychicky nemocné postavy, ale většinou to lidem, kteří jimi trpí, a těm, kteří se o ně starají, spíše ubližuje. To číslo navíc ani nezahrnuje další vyobrazení, psychiatrické léčebny nebo měřiče příčetnosti.

Jak se tedy videohry mohou polepšit a přispět k řešení? Než začneme, chtěl bych za EC přivítat hostující scénáristy pro tento díl: Heidi McDonald, vývojářku a autorku Digital Love: Romance and Sexuality in Games, a doktorku Kelli Dunlap, vystudovala klinickou psychologii a herní design. Děkujeme za pomoc! Přemýšlejte.

Kolikrát jste ve hře viděli záporáka, který trpěl duševní chorobou, jež ho definovala jako postavu? Šílený vědec nebo ďábelský megaloman toužící po nadvládě či pomstě. Duševní nemoc ovšem nemusí dělat z člověka násilníka. Statisticky jsou duševně nemocní častěji spíše oběťmi násilných činů, ne jejich pachatelé. Ve skutečnosti pouze 3 % všech násilných činů spáchali lidé trpící duševní chorobou.

A pak jsou tu všechny ty hry z psychiatrických léčeben nebo podobných zařízení, které mají v hráčích vyvolat strach. Může vás to odradit od vyhledání pomoci, pokud jste duševně nemocní, nebo hospitalizace, i když ji skutečně potřebujete. Pravda je, že potřebovat pomoc nebo o ni žádat není ostuda. Zobrazení léčeben ve hrách, jež je ukazují jako místa plná zla, násilí a mučení, není fér vůči expertům na duševní zdraví, kteří se potřebným snaží pomáhat.

Může to také odradit ty, kteří pomoc potřebují, od jejího vyhledání, pokud svůj názor na léčebny zakládají pouze na tom, jak je vyobrazují média. Jsou-li tohle věci, kterým se vyhnout, čemu by měli vývojáři věnovat pozornost, aby situaci zlepšili? No, pokud tvoříte hru, která zobrazuje duševní nemoc, konzultujte ji s odborníkem nebo s někým, kdo má osobní zkušenost, abyste to dělali zodpovědně.

V poslední době je to například Hellblade: Senua's Sacrifice. Vývojáři Hellblade konzultovali každý krok s odborníky z oboru a s lidmi, kteří měli osobní zkušenost se slyšením hlasů nebo halucinacemi. Výsledkem byla podmanivá a realistická hra. Chcete-li šířit povědomí a empatii ohledně duševních chorob, není nutné, ba dokonce to může uškodit, pokoušet se nutit hráče tento stav zažít. Když například tvoříte hru o úzkostech, nenuťte hráče zažít panický záchvat, aby úzkost pochopil.

To neznamená, že by hry neměly mít složité téma. Měli byste však myslet na duševní zdraví svých hráčů a nedělat něco, co by jim způsobilo krizi. Může pomoct varování, například před depresivním questem, nebo umožnit hráčům přeskočit určitý obsah, aniž by to ovlivnilo zbytek hry.

K tomuto řešení přistoupili například tvůrci hry Anamorphine. Ale opakuji, že zahrnout do vývoje hry odborníky je zřejmě to nejlepší, co můžete udělat. Nic z toho neznamená, že nemůžete mít ve hře postavy s duševní chorobou, ale ta choroba by je neměla definovat. Vytvořte mnohotvárnou postavu, která se bude shodou náhod potýkat s duševní chorobou. Tohle sice není hra, ale Forrest Gump je taky víc než jen mentální porucha, s níž se potýká.

Všichni se s ním můžou ztotožnit. Je také důležité říct, že ne každý záporák je duševně nemocný. Možná je to člověk, který si kvůli špatným volbám, okolnostem nebo zážitkům jde za svým cílem trošku jinak než většina ostatních. Třeba Killmonger z Black Panther. Když ale představujete osobu s duševní chorobou, nenaznačujte ji pouze jedním příznakem, například halucinacemi jako hlavním rysem schizofrenie.

Většina duševních nemocí má více příznaků, které na ni ukazují. Když pracujete jen s jedním, uděláte z dané nemoci klišé a stereotyp, místo abyste se dostali k jádru problému. Duševní choroba se také u různých lidí projevuje různě, žádné dva případy nejsou totožné. Jistě, jeden schizofrenik může mít halucinace, ale ne každý s touto nemocí je zažije.

Duševně nemocnou postavu lze vyobrazit i tak, že bude brát léky nebo zajde na terapii. Je naprosto v pořádku ukázat všednost života s duševní chorobou a bojovat tak proti stigmatům. Konat dobro, kde to jde, ale především neškodit. Existuje také jistá frazeologie, která se u duševních chorob používá. Chceme se soustředit na člověka, ne odsouvat ho do pozadí a zaměřovat se na nemoc.

Výraz „člověk trpící duševní nemocí“ je lepší než „duševně nemocný člověk“. „Nepříčetnost“ je právnický termín, který určuje, jestli je někdo způsobilý k tomu, aby za zločin stanul před soudem. V péči o duševní zdraví se vůbec nepoužívá. Pak je tu slovo „šílenství“. Šílené mohou být situace a okolnosti, například počasí nebo doprava.

Když tak nazvete člověka, není to tak ohleduplné, jak by to u duševních chorob mělo být. Existuje dlouhý seznam slov, kterým se vyhnout, pokud chcete být citliví. To je pár způsobů, jak lépe navrhovat, chcete-li ve hře vyobrazit duševní choroby a mluvit o nich. Pokud takovou hru vytváříte a chcete více informací, koukněte na www.ithrivegames.org, odvádějí skvělou práci.

Sdílejí skvělé prostředky a seznamy her, které stojí za to. Rádi by slyšeli o vašich hrách, které mají pomoci s duševními chorobami nebo podpořit péči o duševní zdraví, empatii, laskavost, vděk, optimismus, spolupráci, sebeuvědomění a tak dále. Všichni jsme viděli, jak mohou hry pomáhat. Není důvod, proč by nemohly pomoci také s péčí o duševní zdraví.

Na shledanou příště! Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz