První světová válka - Červencová krizeExtra Credits

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 67
95 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:185
Počet zobrazení:11 457

V tomto třetím díle uvidíme události, které následovaly po antentátu v Sarajevu. Ihned po zavraždění Františka Ferdinanda se ještě katastrofě dalo vyhnout. Kdo hrál jakou roli a proč se válce nezabránilo? 

Poznámky k překladu: 

V čase 3:24 autoři videa neúmyslně zaměnili Moskvu za Petrohrad. Později se za tento omyl omluvili, takže jsem do překladu již vložil správné hlavní město té doby, což byl právě Petrohrad. 

Série: 

 

1. díl -  Koncert velmocí

2. díl - Jeden osudný den v červnu

3. díl - Červencová krize  (právě sledujete) 

4. díl - Poslední dějství 

 

Přepis titulků

5. července 1914. Arcivévoda a hraběnka jsou mrtví. Gavrilo Princip je ve vězení. Avšak katastrofa ještě není jistá. Začíná druhé dějství. Vidíme rakouskou delegaci přijíždějící do Postupimi. Od vraždy Františka Ferdinanda uplynul týden. Rakušané chtějí jít do akce. Chtějí válku se Srbskem, protože si myslí, že jeho vláda stojí mladíky, kteří atentát skutečně spáchali.

Ale ještě před tím se rozhodnou poradit se svým mnohem silnějším spojencem - Německou říší. Takže pošlou do Postupimi delegaci, ktrá se má setkat s císařem Vilémem II. Německo jim již jednou zabránilo v jakýchkoli akcích na Balkáně, takže musí zjistit, co udělá tentokrát. Jdou za císařem a říkají mu, že toto nemůžou tolerovat! Že nemůžou snést takové ponížení!

Že tento teroristický čin nesmí zůstat nepotrestán! A císař jim řekne: "Podpoříme vás za každou cenu. Hlavně to udělejte rychle. Německo stojí při vás." Císař si myslí, že se válce dá vyhnout, že pokud Rakušané udeří teď, dokud je Evropa otřesena atentátem a dokud mají všichni v paměti smrt arcivévody a hraběnky, nikdo pro Srbsko nehne ani prstem. A i kdyby...

i kdyby Rusko chtělo ochránit svého srbského spojence, pokud Rakušané udeří rychle, bude v mžiku hotovo. Válka skončí dříve, než Rusové zmobilizují síly. Toto si myslí, když říká rakouské delegaci, že mají bianko šek, že je Německo v každém případě podpoří. A potom jede na dovolenou. Na moře, na tři týdny, kde je k nezastižení. Takže Rakušané se vrátí domů s německou zárukou v ruce. Avšak v Rakousku-Uhersku panuje neshoda.

Maďarská část říše je proti válce. Doufá v nalezení mírového řešení. Ale jsou jediní. Kde jsou ostatní zastánci rozumu a míru? Mrtví na ulicích Sarajeva. Arcivévoda byl možná největším zastáncem Srbů v říši a tak na něj během jednání příznivci války ukázali a řekli: "Podívejte se, co udělali jemu, a to byl jejich největší kamarád! Co si myslíte, že udělají nám?!"

A všechny argumenty se rozpadly. Nakonec Maďaři souhlasí pod jednou podmínkou, a tato podmínka bude později důležitá. Rakousko-Uhersko neanektuje ani centimetr srbského území. A tak Rakušané začínají pro Srbsko sepisovat ultimátum. Ale jeho odeslání je opožděno šancí pro mír. Dva muži, rivalové v srdci Srbska, v Bělehradu, v hlavním dějišti krize, jsou jediní prozíraví a vidí mraky stahující se nad Evropou.

Jsou to rakouský velvyslanec a ruský velvyslanec v Srbsku. Oba se shodli na tom, kde bouře skončí, a tak chtějí odložit své neshody, setkat se a možná vypracovat mírový plán. 10. července přijel ruský velvyslanec k domu rakouského velvyslance. Shodli se na podrobnostech. Plán je hotový. Zbývá jen poslední setkání, aby se uklidnila situace a odvrátila válka. Baví se, kouří cigarety.

Oba jsou otevření, vše jde skvěle... a potom bum, ruský velvyslanec padá mrtvý na podlahu. Dostal infarkt. Nic nebylo podepsáno. Žádná válka nebyla zastavena. Srbové obviňují Rakušany. Šíří se zvěsti, že ruského velvyslance zavraždili. Že ho rakouský velvyslanec zabil ve vlastním domě. Co je horší, tato událost nechává Rusko bez vyslance pro Srbsko. Jak věci zrychlují směrem k válce, nemají v centru všeho dění diplomata. Nemají žádné spojení.

Žádné oči ani uši. Nemají nikoho se zkušenostmi, kontakty nebo znalostí Srbska, kdo by nahradil bývalého vyslance. A i kdyby měli, trvalo by týdny jej jmenovat do úřadu a poslat z Petrohradu do Sarajeva. A tolik času nemají. S touto předehrou měnící se v katastrofu se Rakušané konečně rozhodnou poslat ultimátum. Ale nemohou. Znova jeho poslání odloží.

Prezident Jean Jaurès, vůdce Francie, se chystá do Ruska na setkání s carem. A tak se nervozní Rakušané rozhodnou, že nemohou poslat ultimátum, když jsou jejich dva protivníci na stejném místě. To by nešlo. Mohli by se příliš rychle rozhodnout. Mohli by spolupracovat, což by jindy, kdy jsou od sebe tisíce mil, nebylo možné. A tak Rakušané počkají. Počkají do chvíle, kdy je Jean Jaurès daleko na moři, a až potom jej odešlou. Ale konečně, 23.

července, Rakušané posílají ultimátum Srbsku. Srbové mají 48 hodin na to, aby přijali všechny požadavky, nebo bude válka. Ultimátum požaduje mnoho věcí, ale hlavně požaduje, aby rakouská policie mohla sama prošetřit atentát na srbském území. To je nepřijatelné. Souhlasit s takovou věcí by znamenalo vzdát se suverenity. A to by žádná země nepřijala. Ale to je v pořádku, protože ultimátum je jen zástěrka pro to, co Rakušané chtějí. Rakušané chtějí válku.

Chtějí, aby bylo ultimátum odmítnuto. Chtěli před světem vypadat, jako že dali Srbsku možnost vyhnout se válce. Chtějí mít pro svou plánovanou invazi alibi. A tady začínají věci nabírat na obrátkách. Evropa se začíná vařit. Doteď byla krize na Balkáně jen další událostí na světové scéně. Ale najednou si lidé začínají uvědomovat, co se děje. Mocnosti mimo Rakousko, Německo a Srbsko začínají situaci věnovat pozornost. Ale my teď obrátíme pozornost k jednomu muži.

A tím je Sergej Sazonov. Sergej Sazonov byl ruským ministrem zahraničí. A 24. červenec pro něj byl velice rušným dnem. Ráno obdržel podmínky ultimáta, které Rakousko poslalo Srbsku. Tiše si ho čte, potom se obrátí k asistentovi a osudově prohlásí: "Začala evropská válka." Narychlo je svoláno zasedání kabinetu, kde jsou nejvyšší představitelé ruské vlády.

Shodnou se, že požádají Rakousko, aby dalo Srbsku více času, zatímco ve stejnou chvíli naléhají na Srby, aby Rakušanům nevzdorovali. Učiní také osudové rozhodnutí o začátku částečné mobilizace jejich armády na rakouské hranici, čímž se snaží hrát v tom schizofrenickém chaosu, který byl všudypřítomný, na všechny strany. Je poledne. Sazanov obědvá s francouzským a britským velvyslancem. Francouzský vyslanec vysloví svou plnou podporu.

Britský říká, že Spojené království Rusko chápe, ale nemůže se k ničemu zavázat. Teď je odpoledne. Znovu se setkávají ruští ministři. Se Sazonovovým potvrzením plné podpory Francie se rozhodnou Srbsko plně podpořit, i za cenu války. Teď je večer. Sazonov se setkává s Pourtalèsem, německým vyslancem. Pourtalès prosí Sazonova, aby odvolal ruskou mobilizaci.

Říká mu, že mezi monarchiemi musí panovat solidarita, že pokud nebudou spolupracovat, všechny se rozpadnou. Diskuze se vyostřuje. Pourtalès říká Sazonovovi, že dojde k revoluci - k revoluci v Evropě, nebudou-li monarchie spolupracovat. Pokud nebudou spolupracovat, všechny koruny padnou. A má pravdu. Do pěti let se všechny velké evropské monarchie, skutečné monarchie, kde byl hlavou státu monarcha, rozpadly.

Během pěti let tu nebude žádná Osmanská říše, Rakousko-Uhersko Ruská říše ani Německá říše. Jejich králové svrženi, tisíce let tradice spálené v ohni kataklyzmatické války. Potom se stalo něco tragického. Jedna z těch malých tragédií, které dláždily První světové válce cestu. Jedna z věcí, které vás dostanou, když se za nimi zpětně ohlédnete.

Je to jeden z momentů, díky kterému to vše vypadá jako scénář, jako drama nachystané pro divadlo, dokud si neuvědomíte, jak skutečné to je. Dost skutečné na to, aby to vyhladilo celou generaci. Sazonov pronese následující slova: "Jestli Rakousko-Uhersko spolkne Srbsko, půjdeme do války." Pochopili jste to? Pokud ne, nevadí. Nepochopil to ani Pourtalès. Ubohý Pourtalès, který se tak zoufale snažil vyhnout válce.

Rusko se nejvíce ze všeho bálo toho, že Rakousko anektuje Srbsko. Pokud Rakušané plánují dobýt Srbsko, potom musí začít válka. Ale vzpomeňte si, že když se Rakousko s Maďarskem dohadovalo o ultimátu, Maďarsko nesouhlasilo s válkou, pokud se ostatní neshodnou na tom, že neanektují jediný centimetr srbské půdy. Ale to Pourtalèsovi nikdo neřekl. Byl to německý vyslanec, ne rakouský. A zpráva o tom, že Rakousko ve skutečnosti nechce Srbsko anektovat, k němu nedorazila.

Takže to během celého rozhovoru Sazonovovi neřekl. Tohle byl asi poslední moment, kdy se dalo válce vyhnout. Pourtalès vášnivě prosil o mír, Sazonov rozhodně obhajoval ruský postoj. Dva diplomaté, kteří se v tiché noci setkali v ulicích Petrohradu. Ale svět stojí na maličkostech. A v té poklidné noci, jedné z posledních poklidných nocí, byla zkrátka promarněna příležitost. Kolem krku Evropy se začínají stahovat ruce osudu.

Další den Rakušané odmítnou požadavek na prodloužení lhůty pro ultimátum. Císař se konečně vrátí do Německa, a dvě minuty před tím, než lhůta pro ultimátum vyprší, Srbové posílají Rakousku-Uhersku svoji odpověď. Ale o tom zase příště. Brzy na viděnou. POKUD VÁS TENTO POŘAD ZAUJAL, ODEBÍREJTE HO IKONOU PŘIPÍNÁČKU POD VIDEEM

Komentáře (10)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

To Uhersko jako "hlas rozumu" pobavilo. Trochu mi tam chybí proč bylo Uhersko proti anexi a ze začátku tedy proti válce. Balkán byl velmi agrární a připojením vesnického Srbska k Zalitavsku by se ještě zvýšil rozdíl mezi industriálním Předlitavskem a jimi. Navíc další miliony nespolehlivého slovanského obyvatelstva bylo to poslední co Maďaři potřebovali.

41

Odpovědět

Jenže ono není vůbec jisté, že by Srbsko bylo připojeno k Zalitavsku. Součástí Předlitavska byla i Dalmácie, takže je docela možné, že se Maďaři cítili v ohrožení (Bosna a Herzegovina byla pod "společnou a nedělitelnou správou obou") a v obklíčení.

20

Odpovědět

Obecně se udává jako důvod právě ta obava z dalšího slovanského obyvatelstva. Ale celkově tu nebyla žádná koncepce, co s poraženým Srbskem. Existovala jen nejasná představa o tom, že Srbsko musí být sraženo na kolena, aby si tak nevyskakovalo. Od státního převratu v roce 1903 a dále po balkánských válkách v letech 1912-13 byla celá vídeňská bezpečnostní strategie na Balkáně postavená na hlavu.

20

Odpovědět

To, co video už nevysvětluje je, proč Rakousko vůbec přišlo s tím ultimátem. Nešlo jen o odůvodnění války, i když to také hrálo svoji roli. Jak řekl fr. velvyslanec v Londýně Cambon, kdyby R-U ihned po atentátu na arcivévodu vyhlásilo Srbsku válku, nikdo v Evropě by nehnul brvou. Jenže Rakousko mělo už z dob balkánských válek se Srbskem zkušenost, že na něj ultimátum platí. Tehdy mu tímhle způsobem zabránilo v anexi Albánie, protože ho Rusko hodilo přes palubu. Jak dokládá např. Clark, tak ultimátum, i když bylo jen obtížně přijatelné, Vídeň původně skutečně zamýšlela jen jako nátlakový prostředek na Srbsko. A Bělehrad skutečně zprvu zamýšlel přijmout ho celé i s tím bodem o přístup rakouských vyšetřovatelů. Jenže právě tehdy zaúřadovalo Rusko, které dalo Srbsku veškerou podporu a umožnilo mu ultimátum odmítnout.
Tím se dostávám ještě k jedné věci ve videu nevyřčené. Tím je otázka mobilizace. Mobilizace byla podle tehdejších představ chápána jako praktické vyhlášení války. Mohla za to honba o co nejrychlejší mobilizaci všech sil, což dávalo vítězi v tomto závodu obrovskou výhodu v okamžiku vypuknutí války. Oba dva mocenské bloky se neustále předháněly ve zrychlování mobilizací. Vzhledem k obrovské finanční zátěži při mobilizaci navíc nešlo tento krok zvrátit. Stát by to finančně položilo. Jakmile byla mobilizace vyhlášena, museli na ni logicky odpovědět i ostatní, jinak by se dostali do nevýhody. A to je problém červencové krize. Rakousko mobilizovalo proti Srbsku. Ale když na to odpovědělo Rusko i svou mobilizací, tak na to Berlín musel chtě nechtě odpovědět. A začal kolotoč mobilizací, který nakonec vedl k válce.

240

Odpovědět

Právě té mobilizaci bude věnováno více prostoru v dalším (posledním) díle série :)

150

Odpovědět

Jenže průběh by takový, že 28. července 1914 vyhlásilo R-U válku Srbsku. A až teprve o den později (29. července 1914) začalo mobilizovat Rusko částečně, o den později pak začalo mobilizovat Rusko úplně.

Dalším krokem bylo obsazení Lucemburska (2. srpna 1914) a Belgie (4. srpna 1914) Německem , které tento konflikt povýšilo na velkou/světovou válku.

Úspěch na srbské straně v bitvě u Ceru (15. až 24. srpna) a pozdější příklon Itálie k "Dohodě" (nemobilizace v roce 1914 a třetí fronta pro R-U později) také ukázal, že osud R-U jako velmoci je sečten.

03

Odpovědět

+orcinusorca2016To není s mým příspěvkem v rozporu. Vždyť to píšu. Faktem je, že to byla ruská mobilizace, na kterou Německo teprve reagovalo. V okamžiku Ruské mobilizace ještě Berlín nezahájil ani přípravy na ni. Až do tohoto bodu šlo o lokální konflikt na Balkáně, jako i dva roky po sobě před tím. Že se pak Německo rozhodlo pro vpád do Belgie bylo dané strategickou nevyhnutelností. Jak jinak se měli vyhnout silně opevněné hranici na Rýně? Navíc debata v Británii ukázala, že napadení Belgie (ve skutečnosti Němci chtěli jen projít, ale belgická vláda logicky nemohla takové narušení své svrchovanosti strpět) nebylo hlavním důvodem ke vstupu do války. Tím byl prostý fakt, že se Londýn obával, že bez jeho zásahu bude Francie s Ruskem poražena. Ve skutečnosti neměl s Paříží a Petrohradem žádnou vojenskou dohodu a už v 90. letech 19. století britská Foreign Office v "modré knize" platnost garance o belgické nezávislosti ze 30. let považovala právně za validní.

PS: Jestliže status velmoci končí, když dostane klepec od "primitivů", tak co by měli říkat Italové, které vypráskali Etiopané (a celkově je jejich vojenská bilance celkem tristní) nebo Britové, kteří museli nasadit obrovské vojenské síly, aby porazili pár tisíc Búrů? Rusko bylo taky neskutečně poníženo porážkou od Japonců, které předtím nikdo za rovné Evropanům nepovažoval, a taky si svůj status velmoci udrželo.

30

Odpovědět

+Magister_PeditumJenže celé 19. století bylo prodchnuto tím, že od Rakouské říše dával každý ruce pryč. Pro jejich nespolehlivost (neangažovanost na straně Rusů v Krymské válce), nebo neschopnost v boji (bitvy spojené v boji o italskou, mexickou i německou nezávislost).

Proto je německý bianco šek i napadení Belgie tolik přetřásáno. Proto byla odpověď na otázku, kdo začal Velkou válku během Versailleské konference tak jasná a snadná.

Vilém II. právě prostředky, které využíval-bojové plyny (zakázané už v roce 1899), separátní mír s Rusy pod vedením Lenina, ukázal svoji bezradnost a bezcharakternost.

Status velmoci končí tím, že s nimi nikdo nejedná jako s velmocí. Jako s Činou, nebo právě Rakouským císařstvím/R-U v 19. a na počátku 20. století.

00

Odpovědět

+orcinusorca2016Jasně, Rakousko udělalo chybu, že se během krymské války nepostavilo jasně ani na jednu stranu, jenže podrazy na spojence se dělaly běžně. Ostatně ani Prusko se nepostavilo za Rusko, přestože bylo taky ve Svaté alianci. Itálie taky hrála na všechny strany a de facto zradila Trojspolek v roce 1915. Rusko zase hodilo Francii přes palubu během Fašodské krize. A to byly ve všech případech vojenskými spojenci. Svatá aliance Rakousko k ničemu takovému nezavazovala.
Vojenská neschopnost...v Mexiku nebojovalo Rakousko, ale byl tam jen bratr habsburského císaře s pár tisíci dobrovolníky z Rakouska (o oficiální síly nešlo). Že dostal klepec je především vinou Francie, která tam naopak vojenský angažovaná byla. S Pruskem prohrál kde kdo, včetně Francie, takže bych z toho nedělal vědu. Prusko tehdy bylo prostě vojensky nadřazené celé Evropě. A Itálie je naopak důkazem rakouské vojenské zdatnosti. Vždyť je Rakušané vždy porazili. Výjimkou je bitva u Solferina, kterou ale vyhráli Francouzi a ještě k tomu dost nepřesvědčivě. V podstatě výsledek jako u Lutzenu za třicetileté války - ta armáda, která zůstala na bojišti si připsala vítězství, přestože utrpěla stejné ztráty, jako nepřítel. Jinak i v době prusko-rakouské války dokázaly Rakušané na druhé frontě Italy porazit jak na souši, tak na moři. A to většina jejich sil bojovala s Pruskem v Česku. Takže ano, Rakušané ve druhé polovině 19. století žádní super válečníci nebyli, ale ani to nebyli takoví neschopáci, jak se o nich tvrdí. Jiné velmoci to zachraňovali "velkolepými vítězstvími" nad domorodci v koloniích. Ostatně i krymská válka, prusko-francouzská nebo rusko-japonská válka jsou příklady stejného lajdácky vedení války jiných velmocí, jako v případě Rakouska.

Ano, v Paříži byli se vším rychle hotoví, a jak to s jejich mírovým systém dopadlo, víme všichni. Už v meziválečném období to bylo zpochybňováno (a to i na straně Dohody) a je to zpochybňováno dodnes. Dokonce i na Vídeňském kongresu se jednalo s Francií jako rovný s rovným. V Paříži naopak zástupci Ústředních mocností chodili na kobereček k už hotovým soudům.
S těmi zákazy z Haagu bych to nepřeceňoval. Už ve své době je prakticky nikdo nebral vážně. Separátní mír s Ruskem byl naopak obrovským úspěchem, neboť se tím uzavřela východní fronta s obrovskými územními zisky. V tomto bodě pojmy bezradnost a bezcharakternost nechápu. To jako měl mít věšteckou kouli? A i kdyby...jak bys nazval postoj Británie a USA k Rusku během druhé světové války, když už naopak o zločinech bolševismu věděli?
Neřekl bych, že by s Rakouskem nejednali jako s velmocí. Jen někteří (jmenovitě Rusko a Francie) přestali chápat, že na Balkáně má své zájmy i Vídeň. Rozbít Rakousko až do roku 1918 nikdo nechtěl.

00

Odpovědět

+Magister_PeditumSeparátní mír mezi Pruskem (Německým císařství) a Ruskem-brest-litevský mír a uznání vítězství Německa-se zvrhnul v ruskou občanskou válku, Sovětsko-polskou válku, estonskou válku o nezávislost (Sověti a baltští Němci bojovali proti Estoncům a dokonce i Britům), později i lotyšskou válku o nezávislost. Takže "papírové vítězství" lze docela snadno pomlouvat.

Jaký je rozdíl mezi Stalinem a Churchillem? To opravdu nedokážu porovnat, protože jeden byl hrobníkem Ukrajinců a Tatarů, druhý byl hrobníkem Indů a Irů. Porovnání těchto dvou osob a jejich způsobů je prašť jako uhoď. Postoj Británie k Rusku byl stejný jako postoj Británie k Čechoslovákům, nebo Polákům-prostě užiteční blbci, kteří to schytávají do doby než vymyslíme spolehlivý plán na invazi.

30