Hans Zimmer o sobě

- Teď už natáčíme. - To teda jo. Překlad: Brousitch www.videacesky.cz Tenhle rok jsi udělal jen tři filmy, nějaký slabý rok. Už nepracuji tak rychle. Když jsem poprvé přijel do Los Angeles, udělal jsem čtrnáct filmů za rok. Filmy se ale změnily, Rain Man měl 30 minut hudby. Sherlock má asi dvě hodiny, radši to nepočítám, je to děsivý. - Je to dobře nebo špatně?

- Je to tak, jak to je. Věci se mění, vy jen děláte vhodné věci ke vhodným námětům. Bylo dobré najít v Sherlockovi styl, který by pasoval k Robertu Downeymu a hrát to, co se odehrává v jeho hlavě, místo toho, aby to prováděl. Upřímně si myslím, že je Downeyho herecký výkon tak mimořádný, že jsem klidně mohl stát stranou a bylo by to fajn. Byl to s Guyem takový náš nápad nechat film pořád se v něčem vrtat, připomínat publiku, že se mohou občas zasmát a hlavně stanovit tón a udržet ho.

Jak v současnosti spolupracuješ s filmařem? - Něco začneš a oni řeknou: "Ano, mistře."? - Ne, vůbec ne. Snažím se jen vyprávět příběh, ale měl bych si i říkat, proč ho vyprávím, což nedělám. Když mi Guy poprvé zavolal, řekl, že pracuje na filmu Sherlock Holmes a jeho střihači mu tam naházeli hudbu z Temného rytíře, což se mu nelíbilo. Tím ve mně skvěle probudil zájem, protože to poslední, co chci, je, aby mi někdo zavolal a řekl: "Tvoje hudba z Temného rytíře skvěle sedí k mému filmu, můžeš udělat něco podobného?"

A to z několika důvodů. Temný rytíř bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Navíc cítím velkou loajalitu ke Chrisovi Nolanovi, protože to bylo jeho, napsal jsem to pro něj a nemělo by se to dávat k ničemu jinému. Navíc by to k tomu očividně nepasovalo, protože jsme dělali Sherlocka Holmese. Bylo hodně osvobozující mluvit s někým, kdo chtěl něco odlišného. Kde jsi tedy začal? Řekl mi, abych přiletěl do Londýna a podíval se na to. Nakonec... jsem se do toho Londýna tedy dostal.

Měl jsem o tom pochybnosti, abych pravdu řekl. Na Sherlocku Holmesovi jsem vyrůstal. Pro mě je to velice racionální hrdina a Guy navíc natočil všechny ty akční filmy. Nemohl jsem přijít na to, proč se rozhodl zkombinovat tyhle dvě... Ty světy byly tak vzdálené. Během dvaceti vteřin mě však dostal tou myšlenkou, kdy slyšíme Holmese, jak plánuje další krok. Přišlo mi to skvělé a věděl jsem, co s tím udělat. A druhou věcí je vzhled toho filmu, jak Guy všechno navrhl.

Ta ušmudlanost, špína za nehty. Nebuďme homogenní, buďme přímočaří, odvážní. Staňme se tím, mějme na všechno svůj názor. To je dobrodružství, kterého se rád účastním. V určitých chvílích mi to přijde jako pocta Morriconemu. Ennio je můj hrdina, takže nikdy neřeknu, že by tam nějaká pocta nebyla, ale pokud chcete opravdu slyšet pravdu, tak je to spíš pocta Třígrošové opeře, pocta Kurtu Weillovi...

Třígrošová opera je dílo pojednávající o viktoriánské době z německého úhlu pohledu. Já na této hudbě vyrůstal. Ta skromnost mít tam banjo, housle nejsou housle, dokud je nemáte staré a rozvrzané. Chtěl jsem tam mít takovou legrační poctu tomu, že v Americe jsou koncertní sály a v Evropě hospody. V každé ulici najdete hospodu, kde někdo hraje na rozladěné piano, někdo bude hrát na housle nebo banjo. Ulice jsou plné randálu, ne hudby. Má to ten celosvětový nádech.

Není to ryze britské ani americké. Skutečně celosvětový zvuk. Já znám Londýn jako své boty. Znám ho lépe než... Jsem Němec a znám ho líp než jakékoliv německé město. Znám ho lépe než Los Angeles. Znám rybí trh v Billingsgate v pět hodin ráno, znám Temži tam a zpátky. Vím, po čem se koukat. I tehdy to bývalo neskutečně mezinárodní město. Když dáme tohle všechno stranou...

Když jsme začali s Guyem mluvit o tom, jakou hudbu máme rádi, tak to většinou začíná, mluvili jsme o Pogues, o cikánské hudbě a takových věcech. Zatímco jsme mluvili, myslel jsem na své kamarády hudebníky, kteří by to dokázali zahrát. Že by bylo zajímavé jít a sehnat kolekci sólistů. Lidi, se kterými jsem dřív spolupracoval nebo které potřebuji na základě reputace. Sehnat je a vypustit myšlenku orchestru na co nejdelší možnou dobu. Vzít to z toho...

virtuózního hlediska, protože tak Holmesův mozek funguje. Je tam ta virtuozita. Všichni víme, že hraje na housle, jenže jsme mohli pouze předpokládat, že hraje třeba Bacha nebo.... Možná mohl hrát Elgara, to je fuk. Že hraje hezkou krásnou klasickou hudbu. Ale to, jak se propojují synapse v jeho mysli... Osobně se domnívám, že je maniodepresivní. Myslím si, že je tam trochu šílenosti a kdybyste ho nechali hrát, bral jsem to taky trochu autobiograficky, nebylo by to nutně krásné.

Byl by tam nějaký vztek, ale zároveň virtuozita. Tohle vyplyne ze čtení scénáře, sledování nehotového filmu nebo herectví? Zajímavé je to, že jsem se nikdy nedostal k filmu tak pozdě, jako to bylo u Holmese. Většinou jsem tam ještě před natáčením a s režisérem o tom mluvíme. Tohle bylo poprvé.. Guy říkal, že jsem byl první, kdo ten film viděl, což je asi pravda, ale zato to byl film, na který se dalo koukat a v podstatě to byl už hotový snímek.

To, co mě tam zaujalo, byly herecké výkony Holmese a Watsona a jejich vzájemné přátelství. Je to tak lepší, nebo pouze odlišné? Musel jsem trochu dohánět... Nemělo to moc vliv, stejně prokrastinuji, akorát tady jsem na to měl méně času. Warner Bros. se ozvali někdy na konci května a film jsem měl mít hotový 1. srpna. Pak jsem se koukal na datum premiéry a bylo to někdy o Vánocích, takže říkám: "O čem to mluvíte?

To je spousta času na prokrastinaci." Ale neprokrastinoval jsem... Pracoval jsem vážně tvrdě. Ať mi nikdo neříká, že musím... Chodil jsem domů v sedm nebo osm ráno, neměl jsem ani jediný den volna až do neděle po Díkuvzdání, kdy jsme konečně uložilo to děcko ke spánku. - To je hodně času na prokrastinaci od 1. srpna. - Jsou to samé experimenty. Je to taková laboratoř a čím déle může být otevřená, tím lépe.

Čím déle můžete tvrdit, že to není hotové, tím je větší šance, že se přihodí něco výborného. Kdy jsi poprvé přidal k filmu hudbu a rozhodl se ji změnit? První věc, kterou jsem složil, byla ta úvodní scéna. Ne úplný začátek, ale spíš to pronásledování, co vede do katakomb pod Londýnem. Věděl jsem, jaký bude ten temný tón, ale netušil jsem a tedy i zápolil s... Věděl jsem, jak to bude znít, ale to není všechno. Chvíli mi tedy trvalo vymyslet tu Holmesovu svéráznost.

To zabere trochu... Všechno jsou to ale boje. Pokaždé tu sedím týdny v kuse, pak přijdu s tak uboze jednoduchým motivem a netuším, proč to trvalo tak dlouho. Vlastně se tím zbavíte všech not, které byly na cestě. Všichni filmaři si tím ale projdou. Právě jsem telefonoval s Chrisem Nolanem a mluvili jsme o tom... Můžu říct Chrisovi, že netuším, co mám dělat, ale on nepanikaří, protože ví, že kdybych věděl, co mám dělat, tak pak má začit panikařit, protože se budu akorát vykrádat.

- Na tom filmu jsi tedy byl od začátku? - S Chrisem? Ano. Takže ti zavolá a řekne, že má další? S Chrisem jsme nalezli fantastický způsob spolupráce. Bydlíme docela blízko u sebe, takže si občas zavoláme a vezmeme děti na pláž. Děti si pak hrajou, my si nadhazujeme nápady a necháme se spálit od slunce. - Funguje to. - Skvělý proces. Kdy jsi poprvé přišel s tím hlavním motivem? Měl jsem to tak napůl a pak přišel Guy a říká, že by chtěl něco svéráznějšího.

Doslova jsme to dokončili spolu, protože on mě vlastně dirigoval. Pustil tu scénu a řekl, abych k tomu hrál. Já tedy hraju na piano hrozně, ale on říká: "Tady to ztiš, tady dej pauzu." Vymysleli jsme... Nevymysleli jsme všechny noty, ale spíš jsme přišli na to... že to má rád rozkouskované. Že má raději jednotlivé události než humbuk spousty nástrojů. Taky je trpělivý, což je dobře.

Sedíte tam... a periférně ho vidíte, takže mu řeknete, aby zmlknul a nechal vás to dokončit. Všichni říkají, že je film kolaborativní proces. Tak či onak si myslím, že to je pravda. Nevadí mi, když je režisér v místnosti zatímco skládám. Jsou všichni režiséři takhle důslední, chtějí se na tom podílet a mluvit o tom? Všichni ne. Někteří chtějí odejít a nechat to na mně. Lidé, se kterými však rád pracuji, jsou ti, kteří... Není to pouze režisér, je to i střihač, všichni z toho týmu.

Chlapi ze zvukových efektů začali chodit na nahrávání s orchestrem, což je super, protože chtěli vědět, co s tím světem zvuku děláme. Pořád jsme se... snažili navzájem se doplňovat. Ty jsi znám kolaborací, co se týče práce. Spousta lidí má spoustu příběhů. Máš týmy lidí, kteří pracují na různých věcech. Je to pro tebe tak s narůstajícím věkem a zkušenostmi jednodušší? V souvislosti s kolaborací by se nemělo zapomínat, že...

kolaborace není demokratický proces. Já jsem takový vlídný diktátor s jediným stanoviskem. Ano, volám si k sobě lidi a o všem hovoříme, ale je to spíše... Sherlock je toho ukázkovým příkladem. Děje se tam toho tak málo, hrají jedny housle, jedno cembalo, jedno banjo. Je to velmi specifické. Kolaborace vlastně vychází z toho, když si obsadím svoje herce. Nechám je pak improvizovat, blbnout zaplnit mezery.

Mám svých nápadů dost. Zajímavé je, že čím lepší vaši spolupracovníci jsou, tím více budete cítit, jak vám šlapou na paty, protože když nepřijdete s vlastním nápadem, oni tu mezeru zaplní něčím, co jste tam nechtěli. Pořád vás to tlačí vpřed. - Takže jsi dirigent i skladatel... - Ano, děje se to vlastně zároveň, pak všechny pošlu pryč, projdu si to a zbavím se kousků, které... Víte, vždycky existovaly určité kontroverze ohledně mých kolaborací s kamarády akademiky.

Mají Temného rytíře diskvalifikovat, můžou ho zařadit? Dal jsem totiž svého zvukového střihače, orchestrátora a zvukového designéra na seznam tvůrců. Víš, co je seznam tvůrců? Nesuďte... Seznam tvůrců je pro mě faktura pro autorský svaz. Nesuďte, kdo udělal co a kdo je architektem výsledné hudby podle nahlédnutí do faktury. Jediný důvod, proč to dělám je... Oni mají taky děti.

Nechci znít jako hrozný lidumil, ale když jsem začínal, pracoval jsem pro skladatele Stanleyho Myerse. Nevěděl jsem, že to je neobvyklé, ale on se se mnou o všechno dělil. Dělil se se mnou o zásluhy. Pamatuji si svoje první titulky ve filmu, když mi máma volala a říkala: "Páni. Možná mu to vyjde." Cítil jsem se pak dobře, takže... Mně jsou zásluhy fuk, nepotřebuju je. Pak jsem více otevřený, protože mě to neohrožuje. Myslíš, že ta kritika souvisí s mírou tvého úspěchu?

Myslím, že úspěch je ta nejlepší pomsta kritikům. Myslím, že jsem byl úspěšný, protože jsem byl otevřený. Byl jsem otevřený názorům filmařů, byl jsem otevřený nápadům ostatních a spousta dobrých lidí se mnou chtěla pracovat, protože jsem byl otevřený a nehodlal jsem z nich udělat... Nechat si psát něco někým jiným mi vždy přišlo odporné. Seženete si nějakého chlapíka, zavřete ho v místnosti, občas nakrmíte. Vteřiny života mu sice ubíhají, ale nikdo netuší, že je vůbec naživu.

Takhle vnímám ghostwritting. Nevím, nic pro mě. Sandy Bullock byla včera u Lena, který jí říkal, jakou odvedla skvělou práci a ona na to, že je tam dalších 300 lidí, kteří na tom filmu dělali a že ona tomu rozhodně nevelela. Přesně. To na tom mám právě rád. My ten film neděláme jen pro jednoho člověka.

Na filmech se mi líbí, že... Filmům rozumím, televizi už moc ne. Mám rád ten skupinový zážitek Jdete do kina, a i když jste to vy, kdo se dívá, něco se stane, protože jste obklopen dalšími lidmi. Změní to vaše vnímání emocí. To samé se děje i s hudbou. Má být hravá, a proto ji hrajete nejlépe s ostatními lidmi. Skutečně to tak je a existují určité skladby... Internet je skvělý, iChat a podobné věci jsou fantastické, ale stejně musíte dostat všechny ty hudebníky do jedné místnosti, aby něco vzniklo.

Jde o oční kontakt a malé podprahové signály, které si hudebníci posílají. Nemusíte se vidět, ale slyšíte se dýchat. To je ten základ, kterým začnete vytvářet hudbu. Nejsi tedy jen chlapík se syntetizátory... Někteří tě možná vnímají jako někoho, kdo si sedne do této místnosti, která je úžasná a vypadá jako ze Sherlocka Holmese. Naštěstí jsem ji nemusel znovu vymalovat. Že si prostě sedneš k syntetizátoru a vše vytvoříš bez hudebníků.

Narovinu ti můžu říct, že se to dá udělat. Už se to stalo. Hudba k Řidiči slečny Daisy, která zní velice akusticky, byla nahrána jen pomocí syntetizátorů. Všechno jsem to nahrál sám. Syntetizátory mi umožňují být velice specifický ohledně každé noty. Když píšete na papír, sdělíte jim jen výšku a délku, ale už u té noty není ta emoce. V počítači můžu udělat... Paradoxně vytvářet emoce na počítači.

Můžu být specifičtější a tu určitost si udržet po celou dobu. A nejlepší na tom je, že to pak vezmu, zahraju skvělému hudebníkovi a řeknu mu: "Víš, co jsem tím zamýšlel, tak mi dej víc, dej do toho srdce." Co tě na tom procesu baví nejvíc? Skládání. Ta část, kdy skončí panika a začne to proudit. Začnou přicházet nápady a já vím, co s tím dělat.

Prostě ten kreativní proces. Ano, rád pracuji s muzikanty, když se to začne dávat dohromady, ale zároveň se taky děsím všech těch zkoušek, když všem poprvé ukážete, co jste napsali, a ono to zní velice dobře a zdatně. Každý to tady zvládne přečíst, i v Londýně, kde jsme dělali Holmese. Ale pořád to ještě není skladba. Předstírá to, že je to skladba, ale pak se to najednou stane, zapadne to do sebe a vy nevíte, proč a jak se to stalo.

Částečně víte, protože máte zkoušky. - A to je fajn. - Překvapí tě, když to do sebe zapadne? Když hudebníci přijdou s něčím neočekávaným? Občas, ojediněle... Zvláštní je, že já neskládám na počítači ani na klaviatuře, skládám v hlavě. Většinou to zní v mé hlavě lépe než... Má to vlastně klesající exponenciálu. Občas ale narazíte s muzikanty na moment, který předčí všechna...

Teď se nám to stalo. Šel jsem na Sherlockovu premiéru do Londýna, byl jsem naprosto vyčerpaný, dělal jsem na tom 7 měsíců a potřeboval jsem si dát konečně pauzu. Jdu na afterpárty, kde je Chris Nolan, a jakmile jsem ho uviděl, dostal jsem nápad pro jeho film. Jakmile mě to začne napadat, říkám si: "Hansi, přestaň. Musíš si dát pauzu." Stalo se to, že jsme o tom s Chrisem mluvili celý večer a dva dny na to jsme byli v AIR Studios George Martina s pár hudebníky, protože jsem prostě dostal nápad. Možná, že to bylo tou krátkou dobou mezi tím nápadem a hrajícími muzikanty, ale když začali hrát, říkal jsem si, že to zní líp než v mé hlavě.

Bylo to skvělé. Alespoň jsme se do toho pustili a něco jsme začali. I kdyby to v tom filmu neskončilo, mohli jsme říct, že opravdu pracujeme. Když máš nějaký nápad... Třeba znám scénáristu, který má nápad, když je ospalý, a ráno je to pryč. Zůstávají ti nápady v hlavě, napíšeš si je, zabroukáš do diktafonu? Mám takové pravidlo, že pokud mi to nevydrží do studia, nebyl to zas až tak dobrý nápad.

- Takže žádné výčitky. - Ne. Víš... třeba ten Holmesův motiv je tak specifický, že se nedá zapomenout. To je právě součástí té práce, abyste napsali něco zapamatovatelného. Nemusí to nutně být... nějaký motiv, ale třeba u Temného rytíře vám říkám, že když uslyšíte prvních... pár sekund, už víte, co to je. Snažím se to dělat u každé hudby, aby to bylo už od prvních vteřin evokující, aby to v sobě mělo tu DNA celého díla a bylo pouze z něj.

Narozdíl od jiných skladatelů nemá tvoje hudba tu Zimmerovu DNA. Člověk slyší prvních 12 sekund a už ví, že to je hudba od Johna Wiliamse. - Ty se ale snažíš být hodně flexibilní. - Třeba Thelma a Louise, Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen, Hannibal, Švindlíři a Černý déšť jsou všechno filmy Ridleyho Scotta, ale myslím si, že zní odlišně. Rád pracuji s filmařem, který řekne: "Fajn, uděláme..."

Třeba s Ridem... "Chci udělat film s gladiátory." Přišlo mi to nejdříve strašně směšné, protože jsem si představil chlápky v sukních. "Ne, takový to nebude." Skutečně mě ale nechali dělat to, co jsem chtěl. Zajímaly je mé názory. O hudbě se nedá moc mluvit. Cokoliv napíšu... Napsal jsem Sherlockův motiv a zahrál jsem ho Guyovi.

Víc se o tom nedá mluvit. Buď to bude fungovat, nebo nebude. - Asi budete muset vyměnit pásku. - Ne, to je v pořádku. Řekne mi, až bude zbývat 5 minut. Zajímají tě i jiné formy, které pasují k určitým filmům? Třeba Lví král se nedá moc srovnávat s Černý jestřáb sestřelen. Lví král byl ta nejpodivnější zkušenost, jakou jsem kdy zažil. Lví král byl film pro děti. Kývnul jsem na to, protože mé dceři tehdy bylo šest let.

Chtěl jsem děti vzít na premiéru, protože jsem do té doby dělal jen filmy pro starší. Elton John napsal popové písničky, na kterých jsme začínali. O Africe jsem taky něco věděl. Začal jsem na tom pracovat a došlo mi, že je to o... synovi a smrti jeho otce. Můj táta zemřel, když mi bylo šest. Nikdy jsem se s tím nějak "nevyrovnával", ale najednou jsem měl skládat hudbu k něčemu, co pro mě bylo silným tématem. Lví král tedy není soundtrackem pro děti, vážně jsem si tím tehdy zvláštně prošel a myslím, že to je hudba upřímná. Celkem i syrová.

Spolupracoval jsem se svým kamarádem z Afriky akorát v době, kdy byly volby a k moci se dostal Africký národní kongres a skončil apartheid. Některé texty jsou tedy trochu víc politické, než byste očekávali, pokud nemluvíte jazykem Zulu. Takže si k tomu má člověkradši vzít Zulu slovník a projít si to? Možná, možná ne. Jaký máš k tomu, cos složil, vztah, když je po všem? - Posloucháš reakce publika? Zajímá tě to? - Ano, rozhodně. Třeba Sherlock Holmes má nebezpečný soundtrack.

Sherlock Holmes je vánoční velkofilm a já do toho tahám rozladěné piano a banjo? Pouštěli jsme ten soundtrack publiku a v ten moment, kdy se ptají testovací skupiny: "Líbilo se vám to? Co na to říkáte? Výtečné, špatné..." V ten moment, kdy se zvednou ruce... To bylo Dantovo peklo. Ta doba, než položili otázku a zvedly se ruce, byla nekonečná. - Vnímáš náladu během projekce?

- Rozhodně. Velice. U té hudby bylo několik pasáží, které se horlivě diskutovaly mezi producenty a kreativní týmem. Pamatuji si, když jsem mířil na testovací projekce, jak mi všichni říkali, že jsem tou pasáží zkazil celý film. A když jsme se k oné pasáži dostali, nějaká neznámá žena seděla vedle mě, a jakmile jsme se k ní dostali, otočila se na mě a řekla: "To je výborné." A já říkám: "Povězte to jemu!" Musí to být polarizující, musí to být provokativní. To je součástí té práce, nesmíte se bát riskovat.

Strašně se chlubím, riskuji, a když se dostaneme na testovací projekce, tak bych se nejradši schoulel pod sedačku. protože myslím jen na to, že to bude katastrofa. Mě od filmu nikdy nevyhodili, ale znám lidi, kterým se to stalo. Neexistuje nic horšího. Když skládáš hudbu, odhaluješ se, dávaš světu vědět, co jsi skutečně zač. Teď se schovávám za slova a koukni, jak mi to jde. Mluvím s tebou cizím jazykem, protože nehovoříme v němčině.

U hudby ale opravdu skládám podle svého vlastního já. A když se to někomu nelíbí, tak si to beru hodně osobně. Utichnou postupně ty boje, nebo si pamatuješ jen ty dohady, které jsi zažil u toho a toho filmu? Stanou se z toho legrační historky. Terry Malick říkával, že tak, jak jsme se hádali, se hádají jenom bratři. Ta surovost a věci, co jsme si říkali.

Tak se hádají jen bratři. Je fascinující vidět ty lidi na internetu, kteří vědí všechny zákulisní informace a znají lidi, kteří na té které věci pracují. Podle mě je to naprosto odlišný svět, když si člověk vytváří názory na základě externího pozorování. Vy jste naopak ti, kteří se potýkají s opravdovou prací. To je pravda, ale lidé zapomínají na to, a teď se vracíme k té kolaborativní činnosti, že každý, od režiséra, producenta až po studio, je tady pro to, aby vás povzbudil a chce, abyste uspěl, protože když uspějete vy, tak uspějí i oni.

Kdy pro tebe práce na hudbě končí? Skončíš, když je hotový film, nebo pracuješ ještě potom? Končím dnem, kdy je to hotové. A premiérou si za tím udělám tečku. Jdu na premiéru, abych na to zapomněl, viděl znovu své přátele a rozloučil se. Dokončit film je nesmírně složité. Po dost dlouhou dobu máte totiž neuvěřitelně intenzivní život. Dohadujete se, řešíte problémy. Smějete se, prožíváte to kamarádství, a najednou je tomu konec a vy se rozejdete, i když jste ještě před chvílí byli taková soudržná rodina.

Je to vždycky trochu smutné a mám z toho pak depresi. Jdeš občas okolo televize a říkáš si: "Hele, známý člen rodiny." Nikdy jsem v kině neviděl dokončenou Thelmu a Louise. Jednou jsem přišel domů a žena to měla puštěné na HBO, tak jí říkám, jestli to nechce přepnout, ale ona, že se na to chce dívat. Nechat se do toho vtáhnout, být jen divákem, který si říká: "Docela dobré."

To se mi stává jen občas. - Jsi jinak filmovým fanouškem? - Ano, já filmy miluju. Lidé se mě ptají, jestli nechci napsat symfonii. Nechci napsat symfonii. Nechci být v kapele, nechci nic z toho. Miluju filmy a miluju svoji práci. Líbí se mi, jak se obraz snoubí spolu se zvukem. Popravdě bych se cítil bez obrazu jako nahý. Miluju filmy ostaních lidí a hudbu ostatních.

Vždycky mě dostane... Občas jsem odmítl filmy, protože jsem věděl, že mají v hledáčku jiného skladatele a já chtěl slyšet, co vytvoří. Víš, co tím myslím? Chtěl jsem slyšet, co udělá. - Vídáš se s ostatními skladateli? - Trochu. Samozřejmě tady ve studiu jsem obklopen jinými skladateli a mnoho kvalitních tady začínalo. Myslím si, že Harry Gregson-Williams a John Powell jsou na vrcholu svých kariér. Oba znám...

Známe se až moc dlouho. Myslím, že Johna znám od 14 nebo 15 let. Vždycky se těším, co napíše. Miluju hudbu a filmy. Občas je fajn, když můžu říct třeba Harrymu, že jsem něco od něj slyšel... Navíc je tady ta konkurence. Pamatuji si, že jsem napsal jeden motiv, na který jsem byl hrdý, tak jsem šel vedle a říkám Harrymu, aby si to šel poslechnout. Tak jsem mu to zahrál a pamatuji si přesně, co mi řekl.

"Tohle není hodné tvého jména." Tak fajn. Je fajn mít trošku té zdravé rivality. Absolutně. Jediné, co udělal... Víš... Když jsem si ten domnělý zázrak o dva dny později poslechl, nechápal jsem, co mě to napadlo. - Vždy to může být lepší. - Přesně tak. Měli bychom se zdokonalovat.

To jediné, co mě dělí od dobré hudby, je vyhrnout si rukávy a pustit se do toho. Prostě si sedni a pusť se do toho. Překlad: Brousitch www.videacesky.cz