Můžeme si život ukládat jako ve videohře?Vsauce

Ahoj, já jsem Jake z Vsauce. Nedávno jsem hrál hru Zelda: A Link Between Worlds, což mi připomnělo, že původní Legend of Zelda byla první konzolová hra, ve které jste si mohli uložit svůj postup díky paměťovému čipu uloženému v cartridge. Zajímalo mě, jak si vytváříme a ukládáme vzpomínky my a jestli je možné uložit je navěky, abychom se k nim mohli vrátit a přehrát si je jako ve videohře.

MŮŽEME SI ŽIVOT UKLÁDAT JAKO VE VIDEOHŘE? Vzpomínka se dá nejlépe zachytit na fotce. Vrátí vás do té chvíle a prožijete si ji v myšlenkách znovu. Jenže obrázky můžou upraveny, aby změnily vzpomínku, nebo v některých případech dokonce dějiny. Nikolaj Ježov vedl NKVD, policejní orgán v Sovětském svazu. Poté co se přestal Stalinovi hodit, byl v tajnosti popraven.

Jeho popel byl vysypán do masového hrobu a Stalin ho nechal vymazat z fotografií. Snažil se od něj nejen distancovat, ale úplně ho vymazat z historie. Upravování fotek bylo použito i v mnoha jiných případech. Odstraňování tabákových výrobků. Když státní orgán nebo vydavatel vymaže jakékoliv užívání tabáku na obrázcích nebo ve videích. Ve starších vydáních knihy Goodnight Moon je fotka jejího ilustrátora s cigaretou. V nových vydáních ji ale vymazali.

Když si v USA koupíte plakát Abbey Road, můžete si všimnout, že Paulu McCartneymu chybí cigareta. Nedávno jsem tweetoval o tom, jak byly zbraně v E.T. při příležitosti 20. výročí filmu nahrazeny vysílačkami. Není to nic nového, že se ve filmech digitálně upravují scény, mění se to, co si pamatujeme. Za jak dlouho bude zapomenuto, že Han Solo v Hvězdných válkách střílel první? Každý si bude myslet, že Greedo vystřelil první.

Nejlepší způsob, jak udržet vzpomínku na světě, je zůstat naživu. To, že zemře vaše tělo, neznamená, že se vypaří i vaše mysl. V roce 1970 doktor Robert White transplantoval hlavu jedné opice na bezhlavé tělo jiné opice. Byla schopná cítit, vidět, slyšet, chutnat i jíst, ale od krku dolů byla paralyzovaná, protože nedokázali napojit její míchu. Přežila jen několik dní.

Nedávno představil doktor Sergio Canavero svůj plán na první transplantaci hlavy člověka i s připojením míchy. A to za cenu 13 milionů dolarů. Jenže je tu ještě problém se stárnutím. Naše mysl stárne a my potřebujeme zaznamenat naše vzpomínky, než zchátrá. S použitím magnetické rezonance vědci zachytili zrakovou aktivitu mozku a převedli ji na video. Nahoře vidíte původní video a ty tři pod ním jsou rekonstrukce.

Vědci použili 5 tisíc hodin náhodných videí z YouTube, aby se z nich pokusili rekonstruovat, co mozek během pokusu vnímal. Tenhle soubor videí, ze kterých počítač vybíral, co se v naší mysli děje, napodobuje to, jak si sami přehráváme vzpomínky. Jak jednou řekl režisér David Lynch: "Můžeme snít jen o věcech, které už jsme někdy prožili." To souvisí s pareidolií. Když vidíme obličeje nebo tvary tam, kde nejsou.

Jako třeba tenhle obličej na Marsu nebo na tomhle lilku. Pareidoliím je dokonce věnovaný i jeden subreddit. Možná si představujete svou paměť jako video, které se přehrává přesně tak, jak se to stalo. Jenže vzpomínky nejsou přesné záznamy. Každá vzpomínka, kterou máte, je vlastně jen vzpomínkou na vzpomínku. Čím víc si tu vzpomínku přehráváte, tím víc se může měnit. Skvělým příkladem je YouTube video Patricka Ladela, které nahrál, stáhnul a znovu nahrál tisíckrát po sobě.

Nakonec se ani nedá pořádně poznat, co to vlastně je. To se částečně děje i v naší hlavě. Když něco zapomeneme, doplníme si to jinou vzpomínkou. Dokonce si vytváříme vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. Doktorka Elizabeth Loftus udělala pokus, při kterém lidem jejich příbuzní popsali čtyři události, které kdysi prožili.

Jedna z nich byla o tom, jak se jako děti ztratili v supermarketu. Jenže tenhle příběh byl vymyšlený. Když jim ho ale vyprávěli, víc než 25 % lidí si na něj začalo vzpomínat. Někteří si dokonce vybavili věci, zvuky a lidi, kteří ani nebyli v původním popisu. Vymysleli si svoje detaily. Jakmile si takové vzpomínky vytvoříme, hned jim uvěříme, ani o nich nepochybujeme. Pokus s dveřmi skvěle ukazuje, že si nevšímáme ani věcí přímo před námi.

Osoba, která se ptá na cestu, se vymění s někým úplně jiným, aniž by si toho ten druhý všiml. Když nemůžeme věřit vlastním vzpomínkám, tak jak je vůbec zaznamenat a uložit? V knize Zdrogovaní sloni a další zvláštní pokusy se píše o pokusu, při kterém připevnili elektrody ke zrakovému centru kočičího mozku. Kočku pak posadili před televizi a zkoušeli interpretovat získané údaje. Vytvořili z toho obraz, který se podobal tomu, co kočka viděla. Dávat si do mozku elektrody je trochu zbytečné, když můžete použít Google Glass, které zachycují, co vidíte.

Má to ale pořád jeden háček. I když si přehrajeme, co se přesně stalo, stejně si budeme muset domyslet, co jsme zrovna cítili a jaké to bylo. Ještě je tu myšlenka z Assassin's Creed, přenášet vzpomínky uložené v DNA. MatPat udělal na toto téma video, o tom, jak vědci dokázali uložit data, například projev Martina Luthera Kinga, ve formě DNA. Naše vzpomínky a zážitky ve skutečnosti asi nemůžeme ukládat jako ve videohrách.

Někdy si ani nevzpomeneme, co jsme to vlastně chtěli udělat. To z nás ale dělá to, kým jsme. Každá naše zkušenost a vzpomínka je pro nás jedinečná. I když ji prožilo víc lidí, náš pohled na věc, jak si to v mysli neustále přehráváme, to patří jen nám. I když nám občas vypadne několik detailů. Až za 24 sekund skončí tohle video a vy byste mě měli popsat, řekli byste, že jsem během videa změnil barvu oblečení?

Nebo že jsem měl na začátku dvě náušnice a piercing v obočí, ale teď už je nemám. A jako vždycky... Díky za sledování. Překlad: Zarwan www.videacesky.cz