Invaze do ŠpanělskaNapoleonské války

Epic History TV ve spolupráci s HistoryMarche a za podpory sponzora Osprey Publishing uvádí: Na podzim 1807 dominoval Evropě francouzský císař Napoleon Bonaparte. Pokořil Rakousko a Prusko a uzavřel alianci s Ruskem. Z předních mocností proti němu stála jen Británie, která byla díky silnému námořnictvu před invazí v bezpečí. Napoleon nařídil všem zemím ovládaných Francií nebo jejími spojenci přestat obchodovat s Británií.

Tento tzv. Kontinentální systém – nebo také blokáda – měl zpustošit britskou ekonomiku a donutit její vládu uzavřít mír. Avšak neutrální Portugalsko s Británií, historickým spojencem, obchodovalo dál. Napoleon tedy poslal armádu pod vedením generála Junota zemi dobýt a zapojit do blokády. Invazi podporovalo Španělsko, francouzský spojenec, avšak sám Napoleon španělskými vládci opovrhoval. Královský rod Bourbonů byl dekadentní a zkorumpovaný.

Král a korunní princ sebou opovrhovali a zemi prakticky vedl předseda vlády Manuel Godoy – královnin milenec. Španělsko bylo podle Napoleona zpátečnické, vojensky slabé a neschopně vedené, a tak připravil plán na jeho podmanění. "Španělé! Po vleklém utrpení se váš národ vytrácel. Viděl jsem vaši bolest a přináším vám vykoupení." Provolání císaře Napoleona Na jaře 1808, pod záminkou ochrany Španělska před Brity, se francouzské jednotky zmocnily strategických bodů po celé zemi.

Španělé vnímali francouzskou vojenskou přítomnost jako další z dlouhé řady ponížení a vinili z toho předsedu vlády Manuela Godoye. U aranjuezského paláce vypukly protesty a Godoy byl skoro zlynčován. Napoleon nabídl španělské královské rodině a Godoyovi útočiště ve francouzském městě Bayonne a poslal maršála Murata a 50 000 vojáků obnovit v Madridu pořádek.

Ale 2. května 1808 se Madriďané proti Muratovým vojákům vzbouřili. Takzvané povstání Dos de Mayo zvěčnil umělec Francisco Goya. Tento obraz ukazuje mameluky Napoleonovy císařské stráže pod útokem obyvatel Madridu. Zemřelo sto vojáků.

Francouzi odpověděli nemilosrdně. V ulicích zastřelili desítky lidí a další stovku zabila popravčí četa. Mezitím v Bayonne donutil Napoleon krále Karla k abdikaci a titul krále Španělska udělil svému bratrovi Josefovi. "Kdo je nepřítel vašeho štěstí? Napoleon. Císař francouzský. Odkud Napoleon pochází? Ze zla samotného." Španělský katechistický leták Toho léta, kdy Napoleon ve Španělsku prosadil novou, moderní ústavu a jeho bratr Josef vstoupil do Madridu jako král, byli Španělské vzteky bez sebe.

Francouzi nebyli jen arogantní cizinci pošlapávající národní čest, byli také bezbožní ateisté, kteří během francouzské revoluce zavrhli papeže a katolickou církev. Kněží varovali rolníky, že Napoleon je sám Antikrist.

Po celé zemi vypukla povstání. Španělskou armádu posílili milicionáři a partyzáni, kteří útočili na Francouze a vraždili kolaboranty. Francouzští vojáci se barbarsky mstili. Jednali bez slitování. Nesčetné zločiny vyděsily Francisca Goyu a byly inspirací pro jeho slavnou sérii Katastrofy války. Nejprve se zdálo, že si Francouzi s povstáním hravě poradí.

Girona, Valencie a Zaragoza byly v obležení francouzských vojáků, zatímco španělská armáda z Galicie byla zahnána maršálem Bessièresem v bitvě o Medina del Rioseco. Ale o osm dní později se z Cordoby stahoval generál Dupont se třemi francouzskými divizemi, zpomalen kořistí plně naloženými vozy, a u Bailénu byl obklíčen andaluskou armádou generála Castañose a přinucen se vzdát.

Španělé zajali 18 000 francouzských vojáků. Polovina z nich později zemřela hlady. Bailén byl pro Francii ponižující. Byla to první velká porážka od chvíle, co se Napoleon stal císařem. Nepřátelé Francie napříč Evropou byli potěšeni. Napoleon zuřil vzteky. Situace se ještě zhoršila. K povstání se připojili Portugalci, zatímco zuřivý španělský vzdor přinutil Francouze zvednout obležení Valencie, Girony a Zaragozy.

Nový španělský král Josef Bonaparte musel uprchnout z hlavního města. Britové přiživovali povstání – které nyní Španělé nazývali válkou za nezávislost – dodávkami zbraní do Španělska za využití Královského námořnictva. 1. srpna přistála na pomoc Portugalsku malá britská armáda sira Arthura Wellesleyho. 17. srpna porazil malé francouzské uskupení u Roliçy a poté o čtyři dny později porazil Junotovu hlavní armádu v bitvě o Vimeiro.

Ale Wellesleyho nově příchozí nadřízený, sir Hew Dalrymple, nařídil repatriovat Junota a jeho armádu zpět do Francie, se všemi zbraněmi i kořistí, a to za použití britských lodí. V Británii byl tento štědrý čin vnímán jako ostudný a skandální. Následné vyšetřování očistilo Wellesleyho – budoucího hraběte z Wellingtonu – ale Dalrymple se již k velení nikdy nedostal.

"Všude, kde nejsem, tropí jen hlouposti." Napoleonova odpověď na zprávu o Bailénu Napoleon se rozhodl, že situaci ve Španělsku vyřeší jen tím, že se tam sám vydá. Shromáždil 130 000 mužů, včetně mnoha jeho nejlepších jednotek, a 7. listopadu vedl druhou invazi do Španělska. Většina španělských vojáků byla nezkušených, často byli špatně vybaveni a vedeni a jejich armády neměly žádnou soudržnou strategii.

Nebyly žádnou výzvou pro Grand Armeé, která se provalila přes řeku Ebru a uštědřila Španělům těžké porážky u Burgosu a Tudely. U Tudely III. sbor maršála Lannese pomstil porážku u Bailénu rozdrcením armády generála Castañose – zahnal ji na ústup do dvou směrů.

Napoleon postupoval rychle. Severně od Madridu bránilo 8 000 Španělů horský průsmyk Somosierra. Napoleon, nedočkavý probít se k hlavnímu městu, nařídil zteč polské lehké gardové kavalérie. V téměř sebevražedně hrdinném útoku vyrazila na čelní zteč proti španělským dělům a umožnila Francouzům průsmyk dobýt. O čtyři dny později, když Napoleon pohrozil vyhlazením města, otevřel Madrid brány jeho armádě.

Nevědoma si katastrof, které potkaly španělské jednotky, dorazila britská armáda sira Johna Moora o síle 20 000 mužů do Salamancy po skoro pětisetkilometrovém pochodu z Lisabonu a další menší uskupení bylo na cestě z Coruně. Britská armáda byla nezkušená, ale na rozdíl od většiny španělských sil byla dobře vycvičená, organizovaná a vedená.

I když se Moore dověděl o španělském kolapsu, stále plánoval donutit Francouze odklonit své jednotky útokem na izolovaný II. sbor maršála Soulta a ohrožením Napoleonových spojení s Burgosuem a Francií. 21. prosince u Sahagunu postoupil britský 15. husarský pluk během noci přes zimní mráz a za úsvitu podnikl útok na francouzskou jízdní brigádu, kterou jednou velkou ztečí zahnal na útěk.

Ale zatímco Moore připravoval útok na Soultův sbor, obdržel zprávy, že z Madridu proti němu rychle postupuje Napoleon se svou hlavní armádou. "Pronásleduji Angličany, jsem jim v patách." Napoleon, 2. ledna 1808 Zatímco dva francouzské sbory maršála Lannese započaly druhé, krvavé obléhání Zaragozy, Napoleon spatřil příležitost konečně se s Brity střetnout. Plánoval uvěznit Moorea mezi jeho a Soultovým II. sborem s přinutil vojáky pochodovat přes zamrzlý Guadarramský průsmyk uprostřed sněhové bouře.

Moore, přečíslen více než 2:1, okamžitě nařídil ústup a plánoval ujít necelých 400 km k pobřeží, kde mohl být evakuován Královským námořnictvem. Pro obě stany byl závod k moři vyčerpávající dřinou pochodu skrze hory, bláto a štiplavý mráz. Mnoho po cestě zemřelo a zhroucení britské disciplíny vedlo k rabování a opíjení.

Neplatilo to však pro zadní voj, který bojoval několik povedených zdržovacích šarvátek a držel Francouze mimo dosah. Elitní britský 95. střelecký pluk v těchto potyčkách vynikal. Tento specializovaný lehký pěší pluk nosil pro lepší kamufláž zelené uniformy a byl jedním z mála uskupení na obou stranách vyzbrojený puškami. Na rozdíl od standardní muškety s hladkou hlavní měly pušky v hlavni spirálovité drážky, které kulky při vystřelení roztočily, což prodlužovalo dobu nabíjení, ale zvyšovalo přesnost.

V jednom legendárním střetu při Mooreově ústupu v Cacabelos střelec Tom Plunkett zastřelil francouzského generála ze 360 metrů, podle některých byl ještě dál. Díky dovednostem zadního voje a zoufalého tempa ústupu byli Britové vždy jeden krok před Francouzi. Na Nový rok obdržel Napoleon z Paříže znepokojivé zprávy – zvěsti o spiknutí a že Rakousko opět mobilizuje pro válku.

Císař okamžitě odjel do Francie. Vzal s sebou mnoho nejlepších jednotek a pověřil maršála Soulta a II. sbor zničením Britů. Pronásledování pokračovalo, ale 11. ledna 1809 Mooreova strhaná armáda dorazila do Coruni. Vyčerpané armádě sira Johna Moorea nabízel španělský přístav zásoby, odpočinek a naději na záchranu.

Avšak toho dne bylo v přístavu jen několik lodí. Naštěstí byli Britové schopni odstřelit za sebou mosty a zpomalit postup maršála Soulta. A o tři dny později, 14. ledna, dorazily přepravní lodě a Moore začal nakládat jízdu a dělostřelectvo. Avšak hned druhý den se Soultova armáda objevila na kopcích jižně od Coruni a zaujala pozice na peñasquedské výšině, kam umístila hlavní dělostřeleckou baterii.

Polovina Mooreovy armády se rozmístila v defenzivní linii 3 km jižně od města a dvě divize zůstaly v záloze pro ochranu pravého křídla. Obě armády čítaly zhruba 16 000 mužů. Francouzi měli čtyři pluky dragounů, zatímco britská jízda byla již na lodích. Ale nerovný terén zídek, křoví a olivovníků byl velice špatným bojištěm pro kavalérii. Soult zamýšlel zaútočit na britské pravé křídlo a zatlačit Moorea do moře.

Okolo čtrnácté hodiny zahájila francouzská děla palbu. Poté postoupila Mermetova pěší divize, kterou na levém křídle podporovali Hahoussayovi dragouni. Moore si nebyl jistý, jestli Soult zaútočí, a zrovna nařídil Pagetově divizi nalodit se. Nyní ten rozkaz urychleně zrušil a nařídil Pagetovi posílit odhalené křídlo, a Fraserově divizi zaujmout pozici na výšinách Santa Margarita.

Francouzi postupovali skrze křoví a přes zídky. Předvoje obou stran si vyměňovaly těžkou palbu. Poté Britové přešli do protiútoku. 42. horský pluk a 50. pěší pluk zaútočily na vesnici Elviña a vyhnaly z ní Francouze. Ale ve zmatečném boji byly poté samy zatlačeny ke svým liniím. Sir John Moore byl blízko frontové linie, pozoroval průběh bitvy a povzbuzoval důstojníky a vojáky.

Ale jakmile gardové brigádě nařídil posílit linii, byl do ramena zasažen dělovou koulí. Upadl do bezvědomí, ale bylo jasné, že zranění je smrtelné, a byl odnesen zpět do města. Soult poslal vpřed Merleho divizi, aby podpořila útok na Elviñu. Skotský generál sir John Hope převzal od umírajícího Moorea velení a nařídil dvěma pěším praporům postoupit vstříc útočícím Francouzům. Pagetova divize, jejímž předvojem byl 95.

střelecký pluk, dorazila posílit britské pravé křídlo. Terén byl pro koně tak špatný, že se francouzští dragouni rozhodli sesednout a bojovat na nohou, ale Britové je pomalu tlačili zpět. Pagetův postup ohrožoval křídlo Mermetova útoku na Elviñu, takže i Mermet byl donucen ustoupit, zatímco útok Delabordeovy pěchoty napravo zabezpečil vesnici Piedralonga, avšak poté byl zastaven v tuhém souboji předních vojů.

Kolem osmnácté hodiny padla tma a po bojišti se rozprostřelo ticho. Že britská linie vydržela, se doneslo k Mooreovi krátce před tím, než v Coruni v osm hodin večer zemřel. Té noci Britové rozdělali ohně a rozmístili hlídky. Poté se tiše stáhli do Coruni a začali se naloďovat. Dalšího rána Francouzi našli nepřátelské pozice opuštěné. Ale nedokázali rychle zareagovat. Až kolem poledne byli schopni dovézt šest děl a dostat je do pozice vyhlížející na coruñskou zátoku.

Britové téměř dokončili evakuaci, než francouzská děla začala střílet. Během zmatku najelo pár britských lodí na pevninu a dvě pohltily plameny, ale celkové ztráty nebyly velké. Malá španělská posádka držela Coruñu, dokud Britové nedopluli na moře. Poté se vzdala. "Doufám, že Angličané budou spokojeni. Doufám, že ke mně budou spravedliví."

Poslední slova Johna Moorea Jestli byl Mooreův ústup do Coruně britskou katastrofou, nebo zázračným únikem, je stále předmětem sporů. Opustil Španělsko v hodině nejvyšší potřeby, nebo odlákal Napoleonovu hlavní sílu a získal čas pro ostatní? Tak či tak, jediná britská armáda byla zachráněna a v budoucnu se do boje vrátí. Napoleon nyní čelil hrozbě dlouhé války na Pyrenejském poloostrově a obnoveného konfliktu s Rakouskem.

Válce na dvou frontách, která pro jeho říši bude výzvou, jakou ještě nepoznala. Napoleon ve Španělsku narazil. Rozsah jeho omylu se však projeví až za několik let. Poté řekne: "Vedl jsem si celkem špatně, to přiznávám. Nemorálnost je zřejmá, nespravedlnost tak cynická. Celé to zůstává velice ošklivé."

Pokud chcete vědět více o válce na Pyrenejském poloostrově nebo jakékoliv kampani napříč Evropou, náš sponzor Osprey Publishing má skoro 200 knih o napoleonských válkách napsaných odbornými historiky, které pokrývají vše od historie elitních jednotek přes taktiku po zbraně a uniformy. Pro více informací navštivte jejich webové stránky. Díky YouTube kanálu HistoryMarche za bitevní mapy a animace a 95.

střeleckému pluku za zapůjčení fotografie. Největší díky patří našim Patr(e)onům za podporu tohoto kanálu. Pokud chcete rozšířit jejich řady a získat přístup k exkluzivním novinkám, předběžným přístupům a anketám o dalších tématech, navštivte naši stránku na Patreonu.