Bitva o Neuve-ChapelleVelká válka

Hrůzy moderní války jsme již viděli. Alespoň ty na bojištích. Dnes uvidíme jednu tragickou součást války, smrt za frontovými liniemi – bolestivou a vleklou hrůzu epidemie. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Britové odrazili Turecký a Arabský útok na ropná pole v Persii. Francouzi si na západě připsali menší úspěchy. Britové s Francouzi z moře ostřelovali Dardanely a Rakušané opět znovu bez úspěchu zaútočili v Karpatech na Rusy.

Během minulých týdnů jsme na východní frontě viděli spoustu akce při rakouských nebo německých ofenzívách, a tak se dnes budu soustředit na západní frontu, kde 10. března začala bitva o Neuve-Chapelle. Šlo o první velký útok britských expedičních sil proti německých opevněným pozicím. Provedla ho 1.

armáda pod vedením generála Douglase Haiga. Velkým problémem, kterého si Haing všiml během francouzské champagnské ofenzívy bylo, že pokud děla nezničí německý ostnatý drát, pěchota nedokáže přes zemi nikoho postoupit. Ruční řezačky byly pomalé a vojáci byli vystaveni palbě. Před začátkem bitvy provedli Britové za liniemi zkoušku, aby zjistili, které střely si s údělem poradí nejlépe a jak dlouhé ostřelování bude třeba. Ukázalo se, že nejlepší byly šrapnelové střely.

Vysoce výbušné střely drát sice vymrštily do vzduchu, ale když dopadl zpátky, zůstal překážkou. Britským plánem bylo překonat německé zákopy a obsadit vesnici Auber spolu s přilehlým hřebenem, aby tak narušili německé zásobovací linie do Lille. Bitva začala ráno 10. března. 342 děl zahájilo půl hodiny trvající baráž, kterou usměrňovalo 85 průzkumných letadel. Mnoho z těchto letadel bylo vybaveno bezdrátovou komunikací, takže korekce bombardování mohla být předána rovnou střelcům.

To byla opravdová novinka. Jedna malá poznámka. Během té půl hodinové přípravy bylo vypáleno více střel, než před deseti lety během celé druhé búrské války, která trvala dva a půl roku. Tak moc se válka od začátku století vyvinula. Budu ještě citovat Petera Harta: Každé dělo mělo vlastní palebný rozvrh.

Vlastní cíl, čas pro přechod na další cíl i přidělený počet nábojů. Tehdy to vypadalo opravdu propracovaně, ale byl to jen začátek procesu, který se změní k nepoznání. Tohle byla budoucnost." Budoucnost to skutečně byla. Plánování a provedení bitvy o Neuve-Chapelle položilo základy pro mnoho nadcházejícího. Po čtyřech hodinách bojů, převážně muž proti muži, byla 10. března Neuve-Chapelle obsazena a spolu s ní čtyři linie německých zákopů. Během bitvy se ale pokazilo spoustu věcí.

Němci byli zcela zaskočeni, což se znovu stane jen málokdy, a po prvotních ziscích měla pěchota rozkaz na 15 minut zastavit, zatímco dělostřelectvo bude vesnici ostřelovat, aby z ní vyhnalo zbývající obránce, ale ti už tam nebyli. Němci se stahovali k silnějším bodům v týlu, které měly podobné průniky zastavit. A potom znovu, když Britové prorazili do otevřené krajiny za válečnou zónou, s vítězstvím na dosah a hřebenem na dohled, měly rozkaz zastavit se.

To poskytlo Němcům čas přeskupit se a zorganizovat obranu v podobě kulometů, které začaly pálit na levé křídlo útočících Britů. Britové podle plánu povolali rezervy, aby zaplnily vzniklé mezery v útoku a tak jste za chvíli měli 9 000 mužů na malém prostoru mezi Neuve-Chapelle a původními zákopy, kteří dřepí a čekají na rozkaz k postupu. Byli tam pěkně na ráně, ale naštěstí nemělo německé dělostřelectvo dostatek munice. Na frontě ještě nebylo žádné rádio, a tak bylo předávání zpráv zdlouhavé. Britští poddůstojníci museli předávat zprávy skrze posloupnost velení důstojníkům kilometry za linií, aby mohla být požadována změna v plánu, poté musela být změna zvážena a odpověď musela zase projít přes všechny šarže až k poddůstojníkům na frontu.

To v praxi znamenalo, že mezi tím, kdy byly německé linie prolomeny – tedy šancí zaútočit na hřeben – a skutečným postupem byla osmihodinová propast a příležitost byla za obrovských ztrát promarněna, protože Němci měli čas přivést posily. A víte co?

O dva dny později, při německém protiútoku, se Němcům stalo totéž. Oni sice linie neprorazili, ale zpoždění při útoku dalo Britům čas rozmístit na strategická místa 20 kulometů a ta byli po těžkých ztrátách Němci zastaveni. Konečné ztráty se na obou stranách příliš nelišily. Britové ztratili skoro 12 000 mužů a Němci skoro 9 000 mužů, takže to bylo vlastně nerozhodně, ale Britové to považovali za vítězství, protože si ve francouzských očích znovu získali pověst bojeschopné síly. Nebylo vůbec fér, že o nich Francouzi pochybovali, ale takto bylo.

Víte, ve skutečnosti nikdo nepochyboval o britských vojácích, ale o jejich velitelích. Mnoho důstojníků bojovalo v koloniích, a tak se od nich čekalo přesvědčivé vítězství s minimem ztrát. Naopak francouzští velitelé měli s vysokými ztrátami bohaté zkušenosti. Haig se v bitvě o Neuve-Chapelle snažil jen "kousnout a nepustit", rychle dobýt nepřátelskou pozici a odrazit protiútok. Hlavní myšlenkou bylo, že protiútok přijde nepřítele draho. Problémem v roce 1915 bylo, že Britové neměli dělostřelectvo, střely ani způsoby komunikace, které by to umožnily a ono malé kousnutí vrchního velitele Johna Frenche nijak neoslovilo.

V budoucnu uvidíme větší kousance. V budoucnu bohužel uvidíme ve větším i něco, co můžeme pozorovat už teď – nemoci. Pojďme si projít poslední měsíce. Když minulý podzim Rakousko-Uhersko napadlo Srbsko, vypukla mezi rakouskými vojáky epidemie tyfu a když se stáhli, zanechali za sebou velký počet zraněných a nemocných vojáků, kteří byli zajati a vězněni v absolutně nehygienických podmínkách, a tak ve válkou zmítaném a zchudlém Srbsku propukla v lednu 1915 epidemie tyfu.

Řádila první tři měsíce roku, než se do léta pomalu vypařila, ale za tu dobu se nakazilo 500 000 Srbů, to byl každý šestý a zhruba 200 000 lidí zemřelo během nejhorší epidemie tyfu v historii, což uvrhlo malý balkánský národ do ještě většího zoufalství a ještě více oslabilo jeho armádu. Zhruba 70 000 mrtvých tvořili vojáci.

Jak se s tím vypořádáte? Na začátku epidemie bylo v celé zemi jen 400 doktorů a prakticky všichni se nakazili a asi třetina z nich zemřela. V nemocnicích nebylo místo, protože každý den přibývalo 10 000 nových případů. Nebyly tam žádné sestry a ani hrobníci nestíhali kopat hroby. Přineslo to však jednu zvrácenou výhodu. Srbsko bylo půl roku vojensky i politicky zmrzačeno nemocí, a tak je Rakušané nenapadli.

Hranici střežil generál Tyfus. Tento týden se toho dělo hodně. Rakušané, kteří se vyhýbali Srbsku, nedokázali postoupit v Karpatech. Němci a Rusové s přeskupovali v severním Polsku. Dardanely byly stále každý den bombardovány. Britové konečně zahájili na západě ofenzívu, která ale skončila nerozhodně a v Srbsku se sice nebojovalo, ale zato tam řádila epidemie.

Srbsku epidemie tyfu před válkou nehrozila, protože do 90. let 19. století tam vši vyhubili díky zdravotní osvětě a byly to vši, které nemoci roznášely. Desítky tisíc Rakušanů, kteří byli zraněni nebo onemocněli během kampaně v Srbsku v roce 1914 byly převezeny do nemocnice ve Valjevu. Ne někteří, ale všichni. Když Srbové Valjevo osvobodili, viděli něco nepředstavitelného. Do Valjeva přišlo také mnoho uprchlíků a nebylo tam pro ně žádné ubytování ani dostačující hygiena a když byli z nutnosti uprchlíci ubytováni v železničních stanicích, nemoc se rozšířila do celé země.

Ti zranění a nemocní rakouští vojáci tam zůstali ponecháni svými kamarády. když se z Valjeva stahovali. Připadá mi nepravděpodobné, že by jejich velitelé nevěděli, že se nemoc rozšíří a tato nemoc, vlastně jakákoliv nemoc, je nejhorší hrůzou války, protože napadá ty, kteří nemohou bojovat, zabíjí ty, kteří potřebují ochranu ze všeho nejvíce a také ty, například doktory, kteří se starají a pomáhají.

To je jednou z největších krutostí války. Před pár týdny se zdálo, že Rakousko-Uhersko bude první z velkých mocností, které dosáhne svých válečných cílů. Podívejte se na epizodu z 19. týdne, abyste viděli, jak rakousko-uherská armáda dobyla Bělehrad. Sledujte nás na Instagramu a nezapomeňte nás odebírat. Uvidíme se za týden.