Britové na ústupuVelká válka
97
Britové ustupují v Srbsku i v Mezopotámii a konečně bylo rozhodnuto o opuštění Gallipoli.
Přepis titulků
Během roku 1915
pochodovala britská indická armáda proti proudu řeky Tigris,
triumfálně vyhrávala bitvu za bitvou a blížila se k Bagdádu,
ale to se změnilo. Tento týden se armáda ocitne v nesnázích v obležení v Kutu
bez vidiny záchrany. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden jsme viděli
pozůstatky srbské armády a rovněž civilisty utíkat
do a skrze albánské hory před německými, rakousko-uherskými
a bulharskými útočníky.
Uprchlíci byli v zoufalé situaci a mnoho jich umrzlo a vyhladovělo k smrti. Více na severu utichla italská fronta s koncem čtvrté bitvy na Soči a příchod zimy ukončil většinu bojů na všech evropských frontách. Toto se stalo potom. Na západní frontě se nevedly žádné ofenzívy od doby, co skončily bitvy o Artois a Champagne minulý měsíc, a zdálo se, že se žádná do konce zimy nepovede, i když minulý prosinec a leden zuřila první bitva o Champagne, takže jste nikdy neměli jistotu a stále docházelo k potyčkám.
Tento týden Němci soustředili posily a zálohy do Flander a Artois, ale příliš země nedobyli. Dokonce i trochu území ztratili, když je záplavy řeky Yser donutily 7. prosince opustit předsunuté zákopy. 8. prosince bombardovalo 6 britských letadel německé skladiště na Sommě a letiště v Hervilly.
Britská nákladní loď najela na mělčinu u belgického pobřeží a tři německé hydroplány se ji snažily potopit, ale byly zahnány spojeneckými letadly a hluboký sníh ve Vogézách zabránil všemu kromě dělostřeleckých útoků. Ale i když Britové nebyli zrovna aktivní na jedné frontě, na jiné tomu bylo naopak. 5. prosince se Britové poprvé střetli s Bulhary, když je Bulhaři napadli na dvou místech v Makedonii – v rokli Demik Kapu a na cestě z Rabrova do Doiranu.
Při prvním útoku obsadili britské zákopy, ale v protiútoku je Britové dobyli zpět. Při druhém bulharském útoku, při kterém měli Bulhaři početní výhodu, obsadili první linii zákopů, ale nedokázali obsadit druhou. Východně od řeky Vardar pokračoval generál Georgi Todorov v útocích na Brity se sto tisíci muži. 6.
prosince pod skrytem husté mlhy se nepozorovaně přiblížili a ostřelovali většinou irské pluky vysoce výbušnými střelami. Britové několik kilometrů ustoupili. Francouzský generál Maurice Sarrail, který byl rovněž na řece Vardar, provedl klamný útok na Ishtip, a než si Bulhaři uvědomili, co se děje, stáhl se i se zásobami do Krivolaku, přičemž za sebou zničil mosty a železnice. Do 5. prosince došel k severnímu konci rokliny Demir Kapu, nedaleko od britských pozic, a tam Francouzi byli nuceni bojovat.
Bulhaři zaútočili s odhodláním, ale Francouzi vytrvali a nakonec se jim povedl velice riskantní ústup. Jedinou cestou pryč byla jednokolejná železnice položená na převis vytesaný do skály vysoko nad řekou Vardar, ale zvládli to se všemi zásobami a došli do Gradetze, kde se zakopali. Bulhaři zaútočili 8. a 9. prosince, ale byli donuceni ustoupit a 10. prosince se Francouzi setkali s britským levým křídlem. Ale nebylo to jen v Makedonii, kde Britové ustupovali.
Dělo se to i v Mezopotámii. Po devět dní generál Charles Townshend stahoval své muže z Ktésifónu po proudu řeky Tigris. Britské indické jednotky tam zvítězily, ale o vítězství se jednalo jen stěží, protože Britové utrpěli takové ztráty, že přišly o možnost efektivně válčit. Neměli žádné zálohy a nemohli se jen poflakovat po poušti, ale ústup do Kutu byla noční můra. Dopravní prostředky byly nedostačující.
Přečtu teď jednu citaci, ale pokud máte slabý žaludek, radši tuto část přeskočte. Toto napsal major Robert Carter z indické zdravotnické služby o příjezdu zdravotnické lodě po Tigrisu: "Viděl jsem, že byla úplně napěchovaná vojáky. Necelých tři sta, čtyři sta metrů daleko vypadala jako omotaná lany. Když se přiblížila, zápach byl neúnosný a zjistil jsem, že to nejsou lana, ale seschlé sloupy lidských výkalů.
Pacienti na sebe byli tak nalepení, že se nemohli vyprázdnit přes okraj lodi. Našli jsme hromadu chlapů, kteří leželi v devítimetrovém bazénu splašků. Byli pokryti výkaly od hlavy až k patě. Prvnímu muži, kterého jsem ošetřoval, jsem strčil ruku do kalhot a pomyslel si, že asi krvácí. Kalhoty měl plné něčeho teplého a lepivého. Vyndal jsem ruku a myslel si, že je to krev.
Byly to výkaly." Mimo těchto raněných došel Townshend se svými muži do Kutu 3. prosince, kde mu jeho nadřízený generál John Nixon řekl, že se má vzchopit a bojovat. Zopakuje Townshend úspěch z obléhání Čitrálu z roku 1895, nebo Kut padne? Osmanské útoky během měsíce byly odraženy s těžkými ztrátami, takže zanechali dostatek mužů pro udržení Kutu v obležení a vyrazili za Kut zakopat se na řece Šejk Sa’ad.
V Kutu bylo 14 500 Britů a Indů a 6000 arabských civilistů. Všichni potřebovali jíst a 7. prosince Townshend řekl, že má dostatek jídla na 60 dní, a dával mužům plné příděly, zatímco po Nixonovi požadoval vojáky, kteří by obléhání ulevili. To nějakou chvíli potrvá. A tady je další poznámka na konec týdne. 6.
prosince Essad Paša vyslovil věrnost Spojencům. Asi si ho nepamatujete, ale byl krátce ministrem války a vnitra v Albánii v roce 1914. Vzbouřil se proti princovi a byl poslán do exilu v Itálii, ale teď se vrátil a ve svém malém albánském království uvítal srbské uprchlíky a vyhnal Rakušany a Bulhary. A takový byl tento týden. Izolované události na západní frontě, východní fronta stále zamrzlá, ale velká akce na Balkáně, když Francouzi, Britové a Srbové bojují proti Bulharům, zatímco tisíce srbských civilistů a vojáků utíkají do zamrzlých hor Albánie.
Na Středním východě byli Britové koncentrovaní v Kutu a na Gallipoli... Jo, Gallipoli, nezmínil jsem Gallipoli, kde došlo k velké události. 7. prosince 1915 se politici konečně rozmysleli a rozhodli o evakuaci Gallipoli. Peter Hart napsal o Gallipoli skvělou knížku, ale tady je citace z jeho knihy The Great War, kde své názory o tomto místě shrnuje: "Zastánci kampaně na Gallipoli ji dlouho chválili s ohledem na to, čeho mohla dosáhnout s důrazem na "kdyby jen".
To ale popírá skutečnost, že Spojenci vedli kampaň na úrovni námořní a vojenské podpory, kterou považovali za přijatelnou, dokud je Turci neporazili. Znovu a znovu sliboval Hamilton úspěch a znovu a znovu selhal. Gallipoli bylo jedním z vojenských dobrodružství východního stylu zahájených bez řádné analýzy globální strategické situace, bez zvážení místní taktické situace, ignorující logistické možnosti, podceňující sílu protivníka a předvídající přehnaně optimistické výsledky a schopnosti vlastních mužů.
Nafoukanosti se neříká anglická nemoc pro nic za nic. Důležité zdroje byly sebrány z míst, kde byly skutečně potřeba. Gallipoli nedosáhlo ničeho, než že Turkům poskytlo příležitost ve velkém zmasakrovat Brity a Francouze v situaci, ve které bylo vše na straně obránce.
Mezitím byl na západní frontě skutečný nepřítel – Německo. Muži, zbraně a munice byly posíláni na Gallipoli během první britské ofenzívy u Neuve Chapelle a byli tam, i když Němci zaútočili v dubnu plynem na Ypry, během debaklu u Auberského hřebenu a Festubertu a během prvního úspěchu v bitvě o Loos v září. To byla skutečná válka, a Gallipoli byl hloupý vedlejší příběh." Kniha Petera Harta o Gallipoli mi hodně pomohla s výzkumem a opravdu ji doporučuji.
Jestli si ji chcete koupit, podívejte se na náš Amazon obchod, kde získáme provizi z každého prodeje. Odkaz naleznete v popisku. Winston Churchill byl architektem Gallipoli a důležitou osobností války i dvacátého století. Jestli se chcete o jeho činech ve Velké válce dovědět více, podívejte se na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Murray z Nového Zélandu.
Velké díky z druhého konce světa, Murray. Jestli nás chcete finančně podpořit, podívejte se na náš Patreon. Nezapomeňte nás odebírat a uvidíme se za týden.
Uprchlíci byli v zoufalé situaci a mnoho jich umrzlo a vyhladovělo k smrti. Více na severu utichla italská fronta s koncem čtvrté bitvy na Soči a příchod zimy ukončil většinu bojů na všech evropských frontách. Toto se stalo potom. Na západní frontě se nevedly žádné ofenzívy od doby, co skončily bitvy o Artois a Champagne minulý měsíc, a zdálo se, že se žádná do konce zimy nepovede, i když minulý prosinec a leden zuřila první bitva o Champagne, takže jste nikdy neměli jistotu a stále docházelo k potyčkám.
Tento týden Němci soustředili posily a zálohy do Flander a Artois, ale příliš země nedobyli. Dokonce i trochu území ztratili, když je záplavy řeky Yser donutily 7. prosince opustit předsunuté zákopy. 8. prosince bombardovalo 6 britských letadel německé skladiště na Sommě a letiště v Hervilly.
Britská nákladní loď najela na mělčinu u belgického pobřeží a tři německé hydroplány se ji snažily potopit, ale byly zahnány spojeneckými letadly a hluboký sníh ve Vogézách zabránil všemu kromě dělostřeleckých útoků. Ale i když Britové nebyli zrovna aktivní na jedné frontě, na jiné tomu bylo naopak. 5. prosince se Britové poprvé střetli s Bulhary, když je Bulhaři napadli na dvou místech v Makedonii – v rokli Demik Kapu a na cestě z Rabrova do Doiranu.
Při prvním útoku obsadili britské zákopy, ale v protiútoku je Britové dobyli zpět. Při druhém bulharském útoku, při kterém měli Bulhaři početní výhodu, obsadili první linii zákopů, ale nedokázali obsadit druhou. Východně od řeky Vardar pokračoval generál Georgi Todorov v útocích na Brity se sto tisíci muži. 6.
prosince pod skrytem husté mlhy se nepozorovaně přiblížili a ostřelovali většinou irské pluky vysoce výbušnými střelami. Britové několik kilometrů ustoupili. Francouzský generál Maurice Sarrail, který byl rovněž na řece Vardar, provedl klamný útok na Ishtip, a než si Bulhaři uvědomili, co se děje, stáhl se i se zásobami do Krivolaku, přičemž za sebou zničil mosty a železnice. Do 5. prosince došel k severnímu konci rokliny Demir Kapu, nedaleko od britských pozic, a tam Francouzi byli nuceni bojovat.
Bulhaři zaútočili s odhodláním, ale Francouzi vytrvali a nakonec se jim povedl velice riskantní ústup. Jedinou cestou pryč byla jednokolejná železnice položená na převis vytesaný do skály vysoko nad řekou Vardar, ale zvládli to se všemi zásobami a došli do Gradetze, kde se zakopali. Bulhaři zaútočili 8. a 9. prosince, ale byli donuceni ustoupit a 10. prosince se Francouzi setkali s britským levým křídlem. Ale nebylo to jen v Makedonii, kde Britové ustupovali.
Dělo se to i v Mezopotámii. Po devět dní generál Charles Townshend stahoval své muže z Ktésifónu po proudu řeky Tigris. Britské indické jednotky tam zvítězily, ale o vítězství se jednalo jen stěží, protože Britové utrpěli takové ztráty, že přišly o možnost efektivně válčit. Neměli žádné zálohy a nemohli se jen poflakovat po poušti, ale ústup do Kutu byla noční můra. Dopravní prostředky byly nedostačující.
Přečtu teď jednu citaci, ale pokud máte slabý žaludek, radši tuto část přeskočte. Toto napsal major Robert Carter z indické zdravotnické služby o příjezdu zdravotnické lodě po Tigrisu: "Viděl jsem, že byla úplně napěchovaná vojáky. Necelých tři sta, čtyři sta metrů daleko vypadala jako omotaná lany. Když se přiblížila, zápach byl neúnosný a zjistil jsem, že to nejsou lana, ale seschlé sloupy lidských výkalů.
Pacienti na sebe byli tak nalepení, že se nemohli vyprázdnit přes okraj lodi. Našli jsme hromadu chlapů, kteří leželi v devítimetrovém bazénu splašků. Byli pokryti výkaly od hlavy až k patě. Prvnímu muži, kterého jsem ošetřoval, jsem strčil ruku do kalhot a pomyslel si, že asi krvácí. Kalhoty měl plné něčeho teplého a lepivého. Vyndal jsem ruku a myslel si, že je to krev.
Byly to výkaly." Mimo těchto raněných došel Townshend se svými muži do Kutu 3. prosince, kde mu jeho nadřízený generál John Nixon řekl, že se má vzchopit a bojovat. Zopakuje Townshend úspěch z obléhání Čitrálu z roku 1895, nebo Kut padne? Osmanské útoky během měsíce byly odraženy s těžkými ztrátami, takže zanechali dostatek mužů pro udržení Kutu v obležení a vyrazili za Kut zakopat se na řece Šejk Sa’ad.
V Kutu bylo 14 500 Britů a Indů a 6000 arabských civilistů. Všichni potřebovali jíst a 7. prosince Townshend řekl, že má dostatek jídla na 60 dní, a dával mužům plné příděly, zatímco po Nixonovi požadoval vojáky, kteří by obléhání ulevili. To nějakou chvíli potrvá. A tady je další poznámka na konec týdne. 6.
prosince Essad Paša vyslovil věrnost Spojencům. Asi si ho nepamatujete, ale byl krátce ministrem války a vnitra v Albánii v roce 1914. Vzbouřil se proti princovi a byl poslán do exilu v Itálii, ale teď se vrátil a ve svém malém albánském království uvítal srbské uprchlíky a vyhnal Rakušany a Bulhary. A takový byl tento týden. Izolované události na západní frontě, východní fronta stále zamrzlá, ale velká akce na Balkáně, když Francouzi, Britové a Srbové bojují proti Bulharům, zatímco tisíce srbských civilistů a vojáků utíkají do zamrzlých hor Albánie.
Na Středním východě byli Britové koncentrovaní v Kutu a na Gallipoli... Jo, Gallipoli, nezmínil jsem Gallipoli, kde došlo k velké události. 7. prosince 1915 se politici konečně rozmysleli a rozhodli o evakuaci Gallipoli. Peter Hart napsal o Gallipoli skvělou knížku, ale tady je citace z jeho knihy The Great War, kde své názory o tomto místě shrnuje: "Zastánci kampaně na Gallipoli ji dlouho chválili s ohledem na to, čeho mohla dosáhnout s důrazem na "kdyby jen".
To ale popírá skutečnost, že Spojenci vedli kampaň na úrovni námořní a vojenské podpory, kterou považovali za přijatelnou, dokud je Turci neporazili. Znovu a znovu sliboval Hamilton úspěch a znovu a znovu selhal. Gallipoli bylo jedním z vojenských dobrodružství východního stylu zahájených bez řádné analýzy globální strategické situace, bez zvážení místní taktické situace, ignorující logistické možnosti, podceňující sílu protivníka a předvídající přehnaně optimistické výsledky a schopnosti vlastních mužů.
Nafoukanosti se neříká anglická nemoc pro nic za nic. Důležité zdroje byly sebrány z míst, kde byly skutečně potřeba. Gallipoli nedosáhlo ničeho, než že Turkům poskytlo příležitost ve velkém zmasakrovat Brity a Francouze v situaci, ve které bylo vše na straně obránce.
Mezitím byl na západní frontě skutečný nepřítel – Německo. Muži, zbraně a munice byly posíláni na Gallipoli během první britské ofenzívy u Neuve Chapelle a byli tam, i když Němci zaútočili v dubnu plynem na Ypry, během debaklu u Auberského hřebenu a Festubertu a během prvního úspěchu v bitvě o Loos v září. To byla skutečná válka, a Gallipoli byl hloupý vedlejší příběh." Kniha Petera Harta o Gallipoli mi hodně pomohla s výzkumem a opravdu ji doporučuji.
Jestli si ji chcete koupit, podívejte se na náš Amazon obchod, kde získáme provizi z každého prodeje. Odkaz naleznete v popisku. Winston Churchill byl architektem Gallipoli a důležitou osobností války i dvacátého století. Jestli se chcete o jeho činech ve Velké válce dovědět více, podívejte se na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Murray z Nového Zélandu.
Velké díky z druhého konce světa, Murray. Jestli nás chcete finančně podpořit, podívejte se na náš Patreon. Nezapomeňte nás odebírat a uvidíme se za týden.
Komentáře (0)