Operace Albion končíVelká válka

Bylo to už během války několikrát plánováno s různou mírou úspěchu. Nikdy však s takovým úspěchem jako tento týden. Řeč je o vylodění z moře. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden strašlivě selhaly spojenecké útoky v Belgii, v Rusku panoval chaos a Německo proti Rusku spustilo ofenzivu, která toho měla co nejvíce využít. Nejen ruská situace však přispěla k zahájení této ofenzivy. Německý generál Erich Ludendorff hledal způsob, jak vynahradit ztráty ze září u Passchendaele.

Tato ofenziva, operace Albion, měla z hlediska rozvržení sil velký potenciál. Také to z hlediska počtu lodí byla největší námořní operace války, Němci měli kolem 363 lodí, Rusové okolo 150, i když byly menší než při bitvě u Jutska minulý rok. Toto byly akce v Rižském zálivu pro tento týden. 13. října Němci pokračují v přistání na ostrově Œsel. 14.

října jsou v plamenech Tserel a Arensburg a Rusové bránící Irbeckou úžinu jsou odříznuti na poloostrově Sõrve. Stejného dne Němci přistávají na ostrovech Ruhno a Abro. Následujícího dne odříznou ústupovou cestu z ostrova Œsel na Muhu. 16. října je celý Œsel v německých rukou. Ruská bitevní loď Slava je potopena a na konci týdne Rusové evakuují ostrov Muhu a ruská vláda se připravuje na přesun z Petrohradu do Moskvy v očekávání německého útoku na Petrohrad.

Němci podnikli kombinovanou operaci vzdušných, pozemních a námořních sil. Ano, pomohl jim špatný stav hroutící se ruské armády, ale byli připraveni k útoku na hlavní město a zajali 20 000 nepřátel. Bylo to zatím nejúspěšnější vylodění celé války. Ještě obdivuhodnější je, že bylo naplánováno během jednoho měsíce. A na rozdíl od většiny ofenziv této války dopadlo podle plánu, Rusové přestali bojovat. Němci ale nadále měli plné ruce práce s bojem na západní frontě, v bitvě u Passchendaele, kde britské úspěchy v září vystřídala selhání v říjnu.

Po útocích z minulého týdne se 13. října Douglas Haig a jeho generálové shodli, že další útoky začnou, teprve až budou vyhlídky na dobré počasí. Po válce Haig tvrdil, že důvod, proč s útoky pokračoval až doteď, byl úmysl udržet mimo boj Francouze, jež považoval za nebezpečně vysílené. V britských oficiálních dějinách se píše, že generál Pétain opakovaně žádal, „aby pokračoval v bojích ve Vlámsku, aby zajistil, že na francouzskou frontu nebudou přijíždět německé zálohy.“ Nick Lloyd v „Passchendaele“ píše, že většina historiků byla k Haigovým tvrzením skeptická a že pro Pétainovy žádosti neexistují žádné důkazy.

Dokonce existují francouzské dokumenty, že během příprav na bitvu u La Malmaison, které probíhají tento týden, Haig žádal, aby byla zahájena dříve, dokonce už 5. října, aby odlákala nepřátelské jednotky z Vlámska.

Zápis ze září v Haigově osobním deníku dokonce píše o nezbytnosti bezodkladného francouzského útoku. A Pétain si přál, aby Britové převzali větší část fronty, aby mohl své síly zkoncentrovat pro sérii menších útoků, jako to udělal na konci léta u Verdunu. A protože Rusko vypadalo, že může kdykoliv z boje odpadnout, což by uvolnilo spoustu Němců pro boj na západní frontě, předem promýšlel obrannou strategii pro rok 1918.

18. října proto požádal Haiga o uvolnění 6. armády. Haig namítl, že to by znamenalo, že musí skončit s útoky ve Vlámsku. Pétain si říkal: „No a co?“ Haig ale pořád věřil, že je blízko průlomu a německá morálka se hroutí. Další fázi bitvy měl vést kanadský sbor, který v současnosti držel frontu u Lens. Arthur Currie, velitel sboru, z toho nebyl vůbec nadšený. Když se začalo proslýchat, že jeho muži budou převeleni k 5.

armádě Hugha Gougha, Currie Haigovi oznámil, že pod Goughem v žádném případě sloužit nebude. Haig mu po krátkém váhání vyhověl. Kanadský sbor se stal důležitou součástí britské armády. Byl největším zámořským kontingentem s 8000 důstojníky a 100 000 muži v poli. Má to ale háček. Ostatní britské divize byly podle potřeby na frontě přesouvány, ale Ottawa dala jasně najevo, že kanadské divize zůstanou pohromadě. Tečka.

To sice zkomplikovalo jejich nasazení, ale bylo to skvělé pro morálku a soudržnou bojovou doktrínu. Německá morálka se navzdory Haigovým předpokladům nehroutila, ale i Němci měli vážné problémy. Mohli byste si myslet, že bažinatý terén nahrával obráncům, ale není to tak vždy. Podzemní voda tu byla hned pod terénem, tedy pod tím, který nebyl zaplavený. Němci tedy nemohli kopat zákopy a byli tak poměrně odhalení.

Pořád měli betonové bunkry, ty byly ale jako magnety pro dělostřelectvo. Generál Hermann von Kuhl popsal situaci následovně: „Obránci se krčili ve svých zatopených kráterech bez ochrany před počasím. Hladoví a promrzlí, neustále vystavení ohromné nepřátelské dělostřelecké palbě. Ani štáby předsunutých jednotek neměly žádný kryt, možná kromě tlusté železné desky nad svým kráterem. Muži a koně se nořili do bahna. Pušky a kulomety, pokryté blátem, odmítaly fungovat.

Jen zřídka se podařilo k obráncům dostat teplé jídlo. Telefonní dráty byly rozstříleny na kusy." Zpráva německé 4. armády z 21. října, příštího týdne, tvrdí, že situace ve Vlámsku předčila hrůzy všeho, čím muži kdy prošli, a vojáci, kteří sloužili u Verdunu a na Sommě, tvrdili, že u Passchendaele to bylo horší. Jak špatné to bylo v číslech? V odpovědi na žádost britského válečného kabinetu 17.

října sir Frederick Barton Maurice, velitel operací britského generálního štábu, přišel s odhady britských a německých ztrát v dosavadním průběhu bitvy. Odhaduje, že od 31. července do 5. října byly britské ztráty lehce pod 150 000 mužů, zatímco německé byly přes 250 000 mužů. Ministr obrany lord Darby dodal, že britské ztráty v první polovině října činily 41 000 mužů.

Válečný kabinet však neřekl nic o ukončení bitvy, dokonce jsem v „Passchendaele“ četl, že australský velitel John Monash tento týden své ženě napsal: „Naši muži jsou nasazováni do nejtvrdších bojů a jsou obětováni v nesmyslných akcích jako Bullecourt nebo Passchendaele a ve válečném kabinetu proti tomu nikdo nic nenamítá.“ Jeden způsob útoku Britové ve Vlámsku kvůli blátu nemohli použít.

Motorizovaný útok. Jejich tankový sbor byl celý rok souvisle budován a byl pořád v bojeschopném stavu. Jeho velitel, generál Hugh Elles, věděl, kde ho použít, což zaujalo generála Juliana Bynga, velitele britské 3. armády. Jeho úsek fronty na rozdíl od Vlámska vedl přes suchou zemi, takže by tanky neuvízly. Jeden z jeho dělostřeleckých generálů, H.

H. Tudor z 9. skotské divize, připravoval plán podpory tanků překvapivou dělostřeleckou baráží, takže by nepřítel nebyl před tankovým útokem v předstihu varován. Byng tyto plány v srpnu schválil, ale tento týden, 13. října, je schválil i Haigův štáb, i když s trvající bitvou u Passchendaele potrvá týdny, než takový útok proběhne. I tak to ale naznačuje další pokrok v doktríně vedení boje této války. A další poznámka o technologiích. 19.

října selže německý nálet vzducholodí. 11 jich odstartovalo na Londýn a jedna shodila své bomby, čtyři jsou ale silným větrem vychýleny z kurzu a skončí nad západní frontou. Jednu sestřelili Francouzi, jedna havarovala, jedna skončila v rukou Francouzů a jedna zmizela nad Středozemním mořem a už nikdy nebyla spatřena. Dostali jsme se na konec 170. týdne války. Němci postupují na východě a mají statisícové ztráty v Belgii. A jedna oběť, která stojí za zmínku: 15.

října byla u Paříže za špionáž popravena Mata Hari. Špióny potřebovali všichni, aby udrželi krok s novými technologiemi. Brzy uvidíme nový druh tankové války. Nyní vidíme úspěšná vylodění. Pořád se děly nové věci. A lidem to dodávalo optimismus, který se zdálo, že nebere ohled na čísla. Jediná desetitýdenní bitva na jediné frontě přinesla téměř půl milionu obětí.

A teď je 170. týden války. A viděli jsme už 14 front? Ta čísla jsou opravdu téměř nepředstavitelná. Jestli vás zajímá slavná Mata Hari, zde je naše speciální epizoda o ní. Patr(e)onem týdne je Justin Wheeler. Děkujeme za vaši podporu, bez ní by pořad nemohl vzniknout. Na viděnou příště!