Amanda Palmer: Umění poprosit

Hudbou jsem si nevydělávala vždycky. Asi pět let po promoci na poctivé univerzitě svobodných umění, byla tohle moje práce. Moje živá socha se jmenovala Osm stop vysoká nevěsta. A ráda říkám lidem, že takhle jsem si vydělávala, protože všichni chtějí vědět, kdo jsou ti blázni ve skutečném životě.

Ahoj. Nabarvila jsem se na bílo, postavila jsem se na krabici, k nohám jsem si dala klobouk nebo plechovku, a když někdo šel kolem a hodil mi drobné, podala jsem mu květinu a pořádně jsem se mu podívala do očí. A když si nevzal květinu, přidala jsem gesto žalu a touhy, zatímco odcházel.

Zažila jsem hluboká setkání, zvlášť s osamělými lidmi, kteří vypadali, jakoby s nikým nemluvili už týdny a sdíleli jsme krásný okamžik delšího vzájemného pohledu, který nám ulice dopřála, a tak trochu jsme se zvláštním způsobem zamilovali. A moje oči říkaly: "Děkuji ti. Vidím tě." A jejich oči říkaly: "Mě nikdy nikdo nevidí.

Děkuji." A občas mě někdo obtěžoval. Lidé z projíždějících aut na mě volali: "Najdi si práci!" A já si říkala: "Tohle je moje práce." Ale bolelo to, protože jsem se začala bát, že dělám nějakou ne-práci. Nefér, ostudnou.

Vůbec jsem netušila, že stání na té krabici je skutečně ideální přípravou pro hudební byznys. Pokud jsou zde ekonomové, možná by vás zajímalo, že můj výdělek byl docela dobře předvídatelný, což je pro mě šokující, vzhledem k tomu, že jsem neměla pravidelné zákazníky, ale bývalo to zhruba tak 60 babek v úterý a 90 v pátek. Bylo to stálé.

A mezitím jsme jezdili hrát po nočních klubech s mojí kapelou, The Dresden Dolls. To jsem já u piána a geniální bubeník. Psala jsem písničky a nakonec jsme začali vydělávat dost na to, abych mohla skončit kariéru sochy, a když jsme vyrazili na turné, vlastně jsem nechtěla přijít o ten pocit přímého spojení s lidmi, protože jsem to milovala.

A tak jsme po všech našich vystoupeních dávali autogramy a objímali fanoušky a bavili se s lidmi a z proseb o pomoc a připojení se jsme vytvořili umění. A já jsem oslovovala místní muzikanty a umělce, kteří nám připravili zázemí, a nechali kolovat klobouk a pak se k nám připojili na jevišti, nakonec z toho byl otočný švédský stůl plný divných, náhodných hostů.

A pak přišel Twitter a začala se dít větší kouzla, protože jsem mohla požádat okamžitě kohokoliv o cokoliv. Potřebovala jsem cvičit na piáno a o hodinu později už jsem byla u jednoho fanouška doma, v Londýně. Po celém světě nám nosili do zákulisí domácí jídlo a krmili nás a jedli s námi, tohle je v Seattlu. Hlásili se nám fanoušci pracující v muzeích, obchodech a na veřejných místech, když jsme se na poslední chvíli rozhodli udělat spontánní vystoupení zdarma. Tohle je knihovna v Aucklandu. V sobotu jsem v tweetu prosila o tuhle krabici a klobouk, protože jsem je nechtěla vláčet z Východního pobřeží a pomohl mi tenhle chlapík, Chris z Newport Beach, který vás pozdravuje.

Jednou jsem tweetovala: kde se dá v Melbourne koupit neti konvička? A zdravotní sestra mi jednu přivezla z nemocnice přímo do kavárny, kde jsem seděla, koupila jsem jí smoothie a pak jsem si povídaly o ošetřovatelství a smrti.

Mám ráda tenhle druh náhodné blízkosti, což je dobře, protože často provozuji couchsurfing. Od vil, kde všichni z mojí party dostanou vlastní pokoj, ale není tam wi-fi po pankáčské squaty, kde jsou všichni na zemi v jednom pokoji bez záchoda, ale s wi-fi, což je pochopitelně ta lepší možnost. Jednou jsem s mojí partou přijeli do opravdu chudé čtvrti v Miami a zjistili jsme, že ten večer couchsurfujeme u osmnáctileté dívky, která pořád bydlela u rodičů, a její rodina byli ilegální přistěhovalci z Hondurasu.

A tu noc celá její rodina spala na gaučích a ona spala se svojí maminkou, abychom my mohli spát v jejich postelích. Jak jsem tam ležela, říkala jsem si, tihle lidé mají tak málo, je to fér?

A ráno nás její maminka učila, jak udělat tortilly a chtěla mi dát bibli. A vzala si mě stranou a svojí lámanou angličtinou mi řekla: "Vaše hudba mojí dceři moc pomohla. Děkuji, že jste s námi byla. Všichni jsme vám vděční." A já si pomyslela, tohle je fér. To je tohle. O pár měsíců později jsem byla na Manhattanu, tweetla jsem si o místo na přespání a o půlnoci jsem zvonila na zvonek v Lower East Side.

A zjistila jsem, že jsem tohle vlastně nikdy nedělala sama. Vždycky jsem byla s kapelou nebo s partou. Nedělají tohle hloupí lidé? Neumírají takhle hloupí lidé? A dřív, než jsem se stačila rozmyslet, se rozletěly dveře. Ona je umělkyně, on je finanční blogger pro Reuters, a nalévají mi skleničku červeného a nabízejí koupel, už jsem zažila tisíce nocí odsuď až sem.

Takže hodně couchsurfuju a taky hodně crowdsurfuju. Tvrdím, že couchsurfing a crowdsurfing jsou v podstatě to samé. Padáte do obecenstva a vzájemně si věříte. Jednou jsem se zeptala předskakující kapely, jestli nechtějí jít s kloboukem mezi lidi, aby si přivydělali, já jsem to dělala mockrát.

Jako obvykle byla kapela nadšená až na jednoho chlapíka, který mi řekl, že by tam nedokázal jít. Stát tam s kloboukem mu přišlo příliš jako žebrání. Znala jsem ten strach. "Je to fér?" a "Najdi si práci!" Mezitím byla moje kapela stále slavnější a slavnější.

Podepsali jsme smlouvu s velkým studiem. Naše hudba je mix punku a kabaretu, není pro každého. Dobře, možná pro vás. Podepsali jsme a před vydáním našeho dalšího alba byl velký humbuk. Vydalo se a prodalo se ho 25 000 kopií během několika týdnů, což vydavatel považoval za neúspěch. A já říkám: "25 tisíc, to je dost, ne?"

Oni na to: "Ne, prodeje klesají, je to neúspěch." A odešli. Přesně v té době dávám autogramy a objímám se po vystoupení a přijde chlapík, podá mi desetidolarovou bankovku a povídá: "Omlouvám se, vaše cédéčko jsem si vypálil od kamaráda." "Ale čtu tvůj blog a vím, že vydavatele nesnášíš, jen chci, abys měla tyhle peníze." A tohle se děje pořád.

Stala jsem se tím kloboukem na svých vystoupeních, ale musím tam fyzicky stát a brát si od lidí pomoc. A na rozdíl od chlápka z předskakující kapely, jsem měla v takovém stání spoustu praxe. Děkuji. A to byl okamžik, kdy jsem se rozhodla, že svoji hudbu dám lidem zadarmo, online, kdykoliv to půjde.

Takže tady je Metallica: ošklivý Napster! Amanda Palmer je někde tady a všechny vybízím k torrentům, stahování, sdílení, ale budu za to žádat pomoc, protože jsem viděla, že na ulici to funguje. Takže jsem se zbavila vydavatele a svůj další projekt s mojí novou kapelou the Grand Theft Orchestra jsem chtěla dělat za pomoci crowdfundingu. A spadla jsem do tisíců spojení, která jsem navázala, a řekla jsem lidem, aby mě chytili.

Cíl byl 100 tisíc dolarů. Moji fanoušci mě zaopatřili téměř 1,2 milionem, což je dosud nejvíc, co kdy hudební crowdfundingový projekt získal. A můžete vidět, kolik je to lidí. Je to asi 25 000 lidí. A média se ptala: "Amando, hudební průmysl letí dolů, a ty vybízíš k pirátství.

Jak jsi donutila všechny ty lidi platit za hudbu?" Odpověď je, že jsem nikoho nenutila. Poprosila jsem je. A právě tím aktem požádání jsem se s nimi spojila. A když se s lidmi spojíte, chtějí vám pomoct. Pro hodně umělců je těžké to chápat, nechtějí o nic prosit. Není to jednoduché.

Není jednoduché poprosit. A hodně umělců s tím má problém. Prosba vás dělá zranitelnými. Když se rozkřikl můj Kickstarter, schytala jsem na internetu kritiku kvůli pokračování mých bláznivých crowdsourcingových praktik, hlavně když jsme prosili hudebníky, kteří jsou fanoušci, jestli se k nám nechtějí přidat na jevišti na pár písniček za lásku, lístky a pivo. A tohle je upravená fotka která mě hanila na jednom webu.

A ranilo mě to starým známým způsobem. Lidé, říkající věci jako: "Takhle už si teď o pomoc říkat nesmíš." mi skutečně připomněli lidi křičící z aut: "Najdi si práci!" Protože s námi nebyli na chodníku a nemohli vidět výměnu, která se děje mezi mnou a mými lidmi, výměnu, která je opravdu fér, ale pro ně je cizí.

Tohle už není až tak bezpečná práce. Je to party pro mé zaopatřovatele z Kickstarteru v Berlíně. Na konci večera jsem se svlékla a nechala jsem po sobě všechny kreslit. Dovolte mi říci, pokud chcete zažít opravdu hluboký pocit důvěry k cizím lidem, doporučuju tohle. Zvlášť pokud jsou to opilí Němci. Byl to level nindža mistra ve spojení s fanoušky, protože ve skutečnosti jsem tím říkala: "Až takhle vám důvěřuju.

Měla bych? Předveďte se." Po většinu dějin lidstva byli hudebníci a umělci součástí komunity, spojovali a otevírali, nešlo o nedotknutelné hvězdy. Celebrita znamená mnoho lidí, kteří ji z dálky milují, ale internet a obsah, který můžeme volně sdílet nás vrací zpátky.

Je to o hrstce lidí, kteří vás milují zblízka, a ta hrstka stačí. Hodně lidí mate myšlenka, že to jde bez pevné cenovky. Vidí to jako nepředvídatelné riziko, ale já věci, které jsem dělala, Kickstarter, ulice, zvonek na dveřích... nevidím jako nebezpečné.

Vidím je jako důvěru. Dnes už internetové nástroje činí výměnu stejně jednoduchou a instinktivní jako na ulici. Ale dokonalé nástroje nám nepomohou, pokud nebudeme umět postavit se naproti sobě a bez obav dávat a přijímat. Ale nejdůležitější je nestydět se požádat.

Svoji hudební kariéru jsem strávila snahou o setkávání s lidmi na internetu, tak jak jsem to dělala na krabici, A tak jsem blogovala a tweetovala nejen o termínech koncertů nebo o novém videoklipu, ale i o naší práci a o našem umění a o našich obavách a našich kocovinách, našich omylech. Navzájem se vidíme. A já si myslím, že když se vzájemně vidíme, chceme si i pomoci.

Myslím, že lidé byli posedlí špatnou otázkou: "Jak donutit lidi platit za hudbu?" Co kdybychom se začali ptát: "Jak lidem umožnit platit za hudbu?" Děkuji. Překlad: trinitrofenol Sdílení je aktem lásky.