Historie vesmírného cestování: Rudá hvězdaExtra Credits

Ke startu připravit, pozor... Odstartováno! Přejeme bezpečný let. Všechno v pořádku. Na shledanou. Nechť se znovu shledáme, přátelé. Jedeme! Tohle byla první slova řečená krátce předtím, než poprvé v historii člověk opustil naši malou modrou planetu. Ale to se ještě nějakou dobu nestane. Druhá světová válka skončila u atomových bomb, dvě světové mocnosti vrhly na zeměkouli svůj stín, a jak se svět vzpamatovával z největšího konfliktu v historii, každý neklidně čekal na nevyhnutelný souboj těchto dvou obrů.

Příběh o cestě lidí ke hvězdám vám přináší dosud nejlepší rozšíření hry Warframe, Empyrean. Chcete-li se připravit na nové dobrodružství a získat šanci vyhrát 250 tisíc dolarů na vlastní výlet do vesmíru, koukněte na odkaz níže.

V 50. letech otestovali Sověti svou první atomovou bombu. Brzy na to vznikly termonukleární zbraně, které dokázaly vyslat nálože větší, než byla veškerá munice z druhé světové války. Boj o vesmír začal. Nebyla to vznešená snaha dostat se ke hvězdám, ale program armády, který měl najít způsob, jak zasypat nepřítele zkázou z velké dálky, jak sestrojit rakety, které doletí přes oceán a letmo se dotknou hvězd. Nakonec, k čemu jsou vyhlazovací zbraně, když je nedostanete k městu, které chcete vyhladit?

V téhle válečné atmosféře vstupuje do příběhu muž jménem Koroljov. Byl to raketový inženýr. Na počátku sovětské éry byl uvězněný v gulagu v rámci stalinských čistek, jen aby ho později mohli přesunout do hezčího vězení, když ho Stalin opět potřeboval. Po válce se ocitl v čele sovětského programu pro výzkum balistických střel. Jeho práce byla tak utajovaná, že nikdo nemohl použít ani jeho jméno. Po většinu života mu říkali „hlavní konstruktér“.

Byl to obvykle opatrný muž, ale jednoho osudného dne, 30. ledna 1956, udělal něco odvážného. Řekl předsednictvu, nejvyšší radě Sovětského svazu, že by mohl předběhnout Američany v cestování do vesmíru, ovšem kvůli byrokracii se mýlil. Protože snažit se přimět Akademii věd, Ministerstvo obranného průmyslu, Ministerstvo radiotechnického průmyslu, Ministerstvo loďařského průmyslu, Ministerstvo strojírenského průmyslu a Ministerstvo obrany ke spolupráci bylo jako snažit se udržet pohromadě, řekněme, Ministerstvo koček.

Navíc raketový program byl armádní a strategické raketové síly, které vesmír nezajímal, mohly kdykoli přerozdělit jeho financování. Po dvou letech tedy bylo jasné, že jeho milovaný satelit plný vědeckých přístrojů nebude připravený včas, aby porazil svůj protějšek, který měli vyslat Američané.

Pak mu hlavou probleskl nápad. Sestavil kovový míč, přilepil k němu baterie a přidělal radiovysílač, který velebil Sovětský svaz. „Tohle můžeme poslat do vesmíru a ten složitější satelit rok počká.“ Jeho tým se zuřivě pustil do práce a za měsíc tu věc dokončili, nazvali ji Sputnik, posadili ji na mezikontinentální balistickou raketu a vystřelili ji do oblak, kde zůstala 70 dní a 1440x oběhla zeměkouli.

Její zprávu slyšel celý svět. V každém ospalém městečku se kdokoli s krátkovlnným rádiem mohl naladit a poslechnout si zprávu z vesmíru. V ruštině. To rozdrtilo představu Američanů, že jsou vědeckou mocností, válčící se zaostalou, barbarskou zemí, a najednou z toho byl závod ke hvězdám. Vláda USA napnula síly, aby vylepšila svůj vesmírný program a mohla někde konkurovat.

Mezitím sovětská vláda, opravdu překvapená a potěšená pozorností, které se jí dostávalo, nařídila Koroljovovi, aby pokračoval. Ale začalo to být těžší. Už nemohl do vesmíru posílat míče. Další významný čin musel být skutečně významný, a ne jenom alternativa. Ani vědecké satelity nestačily.

Musel do vesmíru dostat člověka. Jenže sovětský vesmírný program fungoval na bázi projektů. Žádné příkazy z vedení, žádná národní mise nebo vládní závazky. Koroljov nebo někdo z konkurence jen zažádají o svolení, a když ho dostanou, udělají to. Program USA fungoval úplně jinak. Všichni inženýři, vědci a piloti pracovali pro jeden tým pod NASA. Tady musel každý orgán nebo úřad bojovat o financování a pozornost vlády.

Ale jedna z Koroljovových kvalit, zřejmě ještě lepší než jeho inženýrský um, byl jeho talent řídit projekty. Velký dík tvůrcům! Musel ale čelit odhalení, které málem všechno vykolejilo. Zjistil totiž, že jeho dávný přítel, hlavní konstruktér Gluško, byl jedním z těch, kteří ho dostali do gulagu. Jak si asi umíte představit, jejich pracovní vztah dostal trhliny. Ale navzdory veškeré rivalitě a drobným sabotážím začal pokrok postupovat.

Měli náskok před Američany a o tom, jak dostat člověka do vesmíru, přemýšlel Koroljov velice dlouho. Rané testy byly pro posádku tvrdé, pár členů dokonce před startem uteklo, ale nakonec měl raketu, co mohla do vesmíru, a kapsli, která se mohla vrátit s živou, dýchající bytostí uvnitř. Teď už jen sehnat člověka, který by se vydal nahoru. Sovětský svaz vybral 200 pilotů v nejlepší kondici a začal je trénovat pro první cestu lidstva tam nahoru.

Bohužel nikdo přesně nevěděl, co pobyt ve vesmíru s člověkem udělá, takže na piloty v zásadě zkusili všechno, co šlo, dali je do nádrže pro zbavení smyslů, roztočili v obrovských centrifugách, dokonce je posadili do přetlakových komor a vypustili všechen vzduch. Měli jen jeden simulátor skutečného kokpitu v kosmické lodi, takže vybrali 6 nejlepších kandidátů a podrobili je rychlokurzu, jak se stát astronauty.

Pak přišel den D. Sedmadvacetiletý Jurij Gagarin se měl stát prvním člověkem ve vesmíru. Usadil se do kapsle. Pozemní personál ji zapečetil. Zahájila se kontrola systému. Všechno zelené. Pak přišla zpráva od Gagarina. Zdá se mu, že kapsle je špatně uzavřená. Uběhly dvě hodiny, provedli další kontrolu. Konečně bylo všechno připraveno. Jedeme!

Zažehly se motory, pomocné rakety se odpojily, raketa stoupala. Přišla poslední fáze, kapsle se oddělila. A Gagarin letěl. První člověk, který kdy viděl Zemi zpoza jejího bleděmodrého závoje. Takový výhled si užíval hodinu a 48 minut. Pak zahájil svůj návrat na Zem. Ve výšce 7 kilometrů se katapultoval a otevřel se mu padák. Přistál někde na ruském venkově.

Farmář s dcerou zůstali stát s otevřenou pusou. Pak začali couvat, když na ně ten tvor v oranžové kombinéze a s kulatou helmou, který se právě snesl z nebe, zavolal: „Jsem sovětský občan, tak jako vy, právě jsem se vrátil z vesmíru a potřebuji telefon, abych zavolal do Moskvy.“ Nějakým zázrakem to zabralo a mohl si zavolat. Brzy už svět věděl, že se lidstvo dostalo ke hvězdám. Vrchol sovětského vesmírného létání. Brzy začal Koroljov mluvit o svých dalších plánech o cestě na Měsíc a na Mars.

Ale víte jak, času měli dost. Sověti byli na špičce raketové techniky. Vítězové vesmírného závodu. Pak ale J. F. Kennedy posunul cílové branky. Oznámil světu, že do 10 let Amerika dostane člověka na Měsíc. Nikdo v SSSR ho nebral vážně. Kennedy byl mladý a jeho první rok byl plný různých trapných nezdarů. Ale o pouhé 3 roky později, když Koroljov zpozoroval rakety Jupiter, došlo mu, že sovětský vesmírný program si bude muset upevnit pozici.

Potřebovali větší raketu. A rychle. Nové N-1 však měly velké nedostatky. Hlavní konstruktér Gluško odmítl sestrojit motor, který chtěl Koroljov. Nemluvě o tom, že úroveň výroby v zemi byla pro misi na Měsíc nedostatečná. Porucha elektřiny byla tak pravděpodobná, že jejich nejlepší plán zahrnoval použití náhradního lunárního modulu, kdyby ten první nefungoval.

Koroljovovi docházel čas. Začal testovat rakety N-1 ve vzduchu místo na zemi. Čtyři v řadě bouchly při startu. V lednu roku 1966 Koroljov zemřel na infarkt. Program byl bez velitele. O dva týdny později však ruská sonda Luna 9 hladce přistála na Měsíci. Koroljov to dokázal. Ale budou to lidé jiné národnosti, kteří poprvé vkročí na povrch Měsíce.

Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz