Konec samurajů: Gangy v KjótuExtra Credits
67
Tlak na uzavírání nevýhodných dohod rostl a stejně tak i politický rozkol v Edu. Císař, jehož role byla doposud víceméně jen reprezentativní, se spojil s proticizineckou stranou Sonno joi. Narůstající útoky na šóguna poté vedly ke vzniku šinsengumi, obávané policejní jednotky, která měla chaosu v ulicích Kjóta učinit přítrž…
Poznámky:
Edo – starý název japonského hlavního města Tokia
Přepis titulků
Hostinec Ikedaja, Kjóto 8. července 1864 Muži vzhlíželi k osvětleným oknům penzionu. Viděli siluety lidí hovořících uvnitř. Byli to příslušníci šinsengumi, obávané šógunovy policie, vynikající šermíři, kteří měli potlačit politické násilí, jež sužovalo ulice císařského města. Uvnitř byli muži z Čóšú, kteří plánovali založit ve městě požár, využít chaosu k útoku na nepřítele a zajmout císaře.
Šinsengumi najednou vtrhli dovnitř. Zaútočili, ale bylo jich málo, jen 20 proti 30 spiklencům z Čóšú. Katany řinčely, na schodech zuřila bitva, šermíři létali skrz papírové zdi.
Bitva se přesunula z hostince na blízký most, ale šinsengumi se drželi. Posily obklíčily spiklence uvnitř obléhaného hostince. O dvě hodiny později šinsengumi zabili 8 mužů z Čóšú a 23 jich zadrželi. Spiknutí je zažehnáno, ale Kjóto stejně pohltí plameny. Čtyři roky po vraždě Ii Naosukeho byla japonská politika extrémně rozpolcená.
Nepřátelé šógunátu vytvářeli frakci Sonno joi, proticizineckou procísařskou stranu, která se řídila sloganem „Ctít císaře, vyhnat barbary“ a těžila z nespokojenosti se zahraničními vztahy. Evropa zatím následovala Ameriku a vnucovala Japonsku nevýhodné dohody, které nejenže povolily Evropanům pobyt, ale také je stavěly mimo japonské zákony. Bylo to jako křesadlo, které v roce 1860 zažehlo oheň, když britský obchodník Charles Richardson ztratil na cestě trpělivost a chtěl si protlačit cestu zástupem samurajů ze Sacumy.
Samurajové, kteří měli právo zabít každého, kdo jim neprojevil úctu, ho sťali. Británie tvrdila, že byl zavražděn, a chtěla, aby Sacuma zaplatila 100 000 liber jako odškodné. Když však Sacuma odmítla zaplatit nebo popravit viníky, Británie pohrozila vojenskou reakcí.
Šógunát ze strachu z bombardování Eda nakonec zaplatil. Sacuma nicméně stále odmítala Richardsonovy vrahy vydat. Situace byla dokonale naplánovaná, aby rozpálila Sonno joi. Ukazovala, že se cizinci mohou chovat, jak se jim zlíbí, a to bez následků, krytí zbraněmi svých zemí. Příští rok se do politické šarvátky vložil i sám císař Kómei. Po staletí byli japonští císaři bráni spíše jako formální političtí představitelé, Kómei však zavětřil šanci rozvrátit šógunát, který ho držel jako vězně, a sám se chopit politické moci.
V roce 1863, když vydal rozkaz vyhnat barbary a cizincům dal dva měsíce na odchod, byly jeho úmysly jasné.
Císař se postavil proti zahraniční politice šógunátu a spojil se s těmi, kteří chtěli navrátit císařskou moc. Prohlásil, že to obnovitelé, ne šógun, byli ti, kdo jednají v jeho zájmu. Na povel císaře začal daimjó z klanu Čóšú střílet na cizí lodě v průlivu Šimonoseki. Použil dokonce i tři americké parníky, jež koupil k boji proti USS Wyoming, které nejprve udržovaly přístav otevřený.
O měsíc později Britové vyslali požadavek, aby Sacuma vydala vrahy Richardsona, bombardováním jejich města Kagošimy. Pobřežní děla Kagošimy vydržela, dokud britské lodi nedošla munice. Když odplula, vešli samurajové ze Sacumy po kolena do vody a mávali meči.
O rok později flotila složená z britských, nizozemských, francouzských a jedné americké lodi, kterou mohli postrádat v občanské válce, znovu zaútočila na Šimonoseki. Tyto odvetné výpravy jen prohloubily proticizinecké mínění a rozpor mezi stoupenci císaře a stoupenci šóguna. Pak začala spiknutí. Pokud by se totiž obnovitelé dostali k císaři, mohli by šógunát Tokugawa prohlásit za nezákonný a svrhnout ho.
Kjóto naplnili jak umírnění, tak radikální spiklenci. Někteří byli zarytí tradicionalisté, třeba sacumský samuraj Takamori Saigó, jenž věřil v obnovu císařství, ale také ve vojenskou modernizaci jako strategii k přežití. Pak tu byl Šózan Sakuma, renesanční muž, který četl západní knihy a experimentoval s elektřinou, bateriemi, a dokonce sestavil funkční telegraf, ještě než přijel Perry.
Chtěl Japonsko zcela otevřít obchodu, s radikální modernizací a se sloganem: „Japonský duch, západní technika“. A pak tu byl Rjóma Sakamoto, samuraj, který doufal, že po obnovení moci císaře zakáže nová vláda feudalismus a kastovní systém. Snil o demokratickém Japonsku v americkém nebo britském stylu, s rovností pro všechny a postupnou industrializací a modernizací, ovšem s respektem k tradici.
Rjóma byl známý nošením samurajského oděvu a meče, ale západních bot. Kjóto se stalo ohniskem politického násilí. Samurajové zabíjeli úředníky šógunátu i politické rivaly, nepřátelské klany bojovaly u kanálů, v čajovnách i hostincích.
Napadli i britského velvyslance. Šózan Sakuma, provědecký samuraj, který chtěl zemi otevřít obchodu, byl napaden a zavražděn za bílého dne. Císařský palác zaplnili vojáci šógunátu, čestná stráž i vězeňská stráž, aby se vzbouřené klany nemohly dostat k císaři. Obávaná nová síla, šinsengumi, hlídala v ulicích.
Složení z róninů z šermířských škol v Edu a původem dočasní ochránci šóguna, šinsengumi nyní plnili funkci policie. Byli to výborní šermíři, fanaticky věrní šógunovi, stali se tedy nechvalně známými tím, že byli spíš jako politický gang. Vyvěšovali cedule zaměřené na obnovitele, které poté napadli, když přišli cedule sundat. Jejich první vůdce se natolik proslavil svými nevyzpytatelnými výbuchy násilí, že ho sami šinsengumi zavraždili.
Svou cenu však prokazovali ničením spiknutí proti šógunátu, tak jako v Ikedaji. Nebylo jich sice ani 300, ale jejich prapory a čelenky se znakem pro upřímnost se staly tváří vlády šógunátu v Kjótu. Měsíc po šarvátce v hostinci Ikedaja byly ulice Kjóta opět v plamenech.
Jednotka tří tisíc samurajů, z toho 1400 z Čóšú a 1600 róninů, zaútočila na císařský palác. Ve zmatečném boji Jošinobu Tokugawa, jenž se sám během poslední následnické krize málem stal šógunem, vedl směsici klanů proti rebelům. Zvláštní směsice. Samurajové ze Sacumy, které vedl Takamori Saigó, bojovali po boku šinsengumi na straně šógunátu.
Přestože Saigó zastával obnovu císaře, nebyl připravený se vzbouřit. Pro Čóšú to byla katastrofa. Čelící převaze více než 10 na jednoho nechali 400 těl u brány a ve snaze utéct část paláce zapálili, jenže přitom shořela i část Kjóta. Tehdy se šógunát rozhodl tvrdě zakročit.
Rychle uspořádali výpravu za účelem Čóšú potrestat, jenže když přijeli, nebyl důvod bojovat. Takamori Saigó, který byl mezi vůdci výpravy, totiž přesvědčil tamější samuraje, aby místo boje prostě vydali vůdce spiknutí. Šógunovi se popravdě řečeno ulevilo. Konflikt by totiž mohl vyvolat válku a on měl teď všechno pod palcem…
jenže neměl. I když klany Čóšú byly Saigovými tradičními nepřáteli, uvědomil si, že pokud chce svrhnout šóguna, jižní provincie Sacuma a Čóšú musí vytvořit blok proti Tokugawě. Záludné, co? Aby toto nelehké spojenectví vzniklo, budou potřebovat prostředníka, třetí stranu odjinud, která vyjedná dohodu, samuraje, kterého všichni respektují.
O jednom věděl. Rjóma Sakamoto. Jako mnoho obnovitelů i on utekl do Sacumy. Po téměř dvou letech práce, kdy se extremistická obnovitelská frakce v Čóšú dostala k moci, vyjednal spojenectví.
A neskončilo to jen u něj. Čóšú už dlouho chtělo sestavit flotilu západních lodí, teď je začaly zajímat i moderní pušky a pěchota. Sacuma, ohromena britskou palebnou silou po bombardování Kagošimy, zaplatila část peněz za Richardsona a slíbila doplatit zbytek koupí parních bitevních lodí. Obě provincie také najaly příslušníky evropských armád, aby cvičili jejich vojáky a námořníky.
Tehdy to nevěděli, ale tyto dvě provincie tvořily to, co bude známo jako japonské císařské námořnictvo. V Edu mezitím vojsko šógunátu dělalo totéž. Kupovali lodě z Francie a bývalé parníky Konfederace a chystali další výpravu do Čóšú, aby vzbouřené provincie rozdrtili. Když tam však armáda šógunátu dorazila, našla něco, co nečekala.
Moderní vycvičenou armádu proti částečně modernizované armádě šógunátu. Výprava se rozpadla a armáda šógunátu musela ustoupit. A tehdy zemřel šógun, následovaný císařem. Dva noví mladíci, později klíčové postavy, přišli na scénu. Jošinobu Tokugawa, muž, který vedl armádu šógunátu během útoku na palác, se stal šógunem.
O šest měsíců později usedl na trůn i nový císař, a jak kázala tradice, získal nové jméno, Meidži. Byl pro obnovení moci císaře, i když to znamenalo válku. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz
Šinsengumi najednou vtrhli dovnitř. Zaútočili, ale bylo jich málo, jen 20 proti 30 spiklencům z Čóšú. Katany řinčely, na schodech zuřila bitva, šermíři létali skrz papírové zdi.
Bitva se přesunula z hostince na blízký most, ale šinsengumi se drželi. Posily obklíčily spiklence uvnitř obléhaného hostince. O dvě hodiny později šinsengumi zabili 8 mužů z Čóšú a 23 jich zadrželi. Spiknutí je zažehnáno, ale Kjóto stejně pohltí plameny. Čtyři roky po vraždě Ii Naosukeho byla japonská politika extrémně rozpolcená.
Nepřátelé šógunátu vytvářeli frakci Sonno joi, proticizineckou procísařskou stranu, která se řídila sloganem „Ctít císaře, vyhnat barbary“ a těžila z nespokojenosti se zahraničními vztahy. Evropa zatím následovala Ameriku a vnucovala Japonsku nevýhodné dohody, které nejenže povolily Evropanům pobyt, ale také je stavěly mimo japonské zákony. Bylo to jako křesadlo, které v roce 1860 zažehlo oheň, když britský obchodník Charles Richardson ztratil na cestě trpělivost a chtěl si protlačit cestu zástupem samurajů ze Sacumy.
Samurajové, kteří měli právo zabít každého, kdo jim neprojevil úctu, ho sťali. Británie tvrdila, že byl zavražděn, a chtěla, aby Sacuma zaplatila 100 000 liber jako odškodné. Když však Sacuma odmítla zaplatit nebo popravit viníky, Británie pohrozila vojenskou reakcí.
Šógunát ze strachu z bombardování Eda nakonec zaplatil. Sacuma nicméně stále odmítala Richardsonovy vrahy vydat. Situace byla dokonale naplánovaná, aby rozpálila Sonno joi. Ukazovala, že se cizinci mohou chovat, jak se jim zlíbí, a to bez následků, krytí zbraněmi svých zemí. Příští rok se do politické šarvátky vložil i sám císař Kómei. Po staletí byli japonští císaři bráni spíše jako formální političtí představitelé, Kómei však zavětřil šanci rozvrátit šógunát, který ho držel jako vězně, a sám se chopit politické moci.
V roce 1863, když vydal rozkaz vyhnat barbary a cizincům dal dva měsíce na odchod, byly jeho úmysly jasné.
Císař se postavil proti zahraniční politice šógunátu a spojil se s těmi, kteří chtěli navrátit císařskou moc. Prohlásil, že to obnovitelé, ne šógun, byli ti, kdo jednají v jeho zájmu. Na povel císaře začal daimjó z klanu Čóšú střílet na cizí lodě v průlivu Šimonoseki. Použil dokonce i tři americké parníky, jež koupil k boji proti USS Wyoming, které nejprve udržovaly přístav otevřený.
O měsíc později Britové vyslali požadavek, aby Sacuma vydala vrahy Richardsona, bombardováním jejich města Kagošimy. Pobřežní děla Kagošimy vydržela, dokud britské lodi nedošla munice. Když odplula, vešli samurajové ze Sacumy po kolena do vody a mávali meči.
O rok později flotila složená z britských, nizozemských, francouzských a jedné americké lodi, kterou mohli postrádat v občanské válce, znovu zaútočila na Šimonoseki. Tyto odvetné výpravy jen prohloubily proticizinecké mínění a rozpor mezi stoupenci císaře a stoupenci šóguna. Pak začala spiknutí. Pokud by se totiž obnovitelé dostali k císaři, mohli by šógunát Tokugawa prohlásit za nezákonný a svrhnout ho.
Kjóto naplnili jak umírnění, tak radikální spiklenci. Někteří byli zarytí tradicionalisté, třeba sacumský samuraj Takamori Saigó, jenž věřil v obnovu císařství, ale také ve vojenskou modernizaci jako strategii k přežití. Pak tu byl Šózan Sakuma, renesanční muž, který četl západní knihy a experimentoval s elektřinou, bateriemi, a dokonce sestavil funkční telegraf, ještě než přijel Perry.
Chtěl Japonsko zcela otevřít obchodu, s radikální modernizací a se sloganem: „Japonský duch, západní technika“. A pak tu byl Rjóma Sakamoto, samuraj, který doufal, že po obnovení moci císaře zakáže nová vláda feudalismus a kastovní systém. Snil o demokratickém Japonsku v americkém nebo britském stylu, s rovností pro všechny a postupnou industrializací a modernizací, ovšem s respektem k tradici.
Rjóma byl známý nošením samurajského oděvu a meče, ale západních bot. Kjóto se stalo ohniskem politického násilí. Samurajové zabíjeli úředníky šógunátu i politické rivaly, nepřátelské klany bojovaly u kanálů, v čajovnách i hostincích.
Napadli i britského velvyslance. Šózan Sakuma, provědecký samuraj, který chtěl zemi otevřít obchodu, byl napaden a zavražděn za bílého dne. Císařský palác zaplnili vojáci šógunátu, čestná stráž i vězeňská stráž, aby se vzbouřené klany nemohly dostat k císaři. Obávaná nová síla, šinsengumi, hlídala v ulicích.
Složení z róninů z šermířských škol v Edu a původem dočasní ochránci šóguna, šinsengumi nyní plnili funkci policie. Byli to výborní šermíři, fanaticky věrní šógunovi, stali se tedy nechvalně známými tím, že byli spíš jako politický gang. Vyvěšovali cedule zaměřené na obnovitele, které poté napadli, když přišli cedule sundat. Jejich první vůdce se natolik proslavil svými nevyzpytatelnými výbuchy násilí, že ho sami šinsengumi zavraždili.
Svou cenu však prokazovali ničením spiknutí proti šógunátu, tak jako v Ikedaji. Nebylo jich sice ani 300, ale jejich prapory a čelenky se znakem pro upřímnost se staly tváří vlády šógunátu v Kjótu. Měsíc po šarvátce v hostinci Ikedaja byly ulice Kjóta opět v plamenech.
Jednotka tří tisíc samurajů, z toho 1400 z Čóšú a 1600 róninů, zaútočila na císařský palác. Ve zmatečném boji Jošinobu Tokugawa, jenž se sám během poslední následnické krize málem stal šógunem, vedl směsici klanů proti rebelům. Zvláštní směsice. Samurajové ze Sacumy, které vedl Takamori Saigó, bojovali po boku šinsengumi na straně šógunátu.
Přestože Saigó zastával obnovu císaře, nebyl připravený se vzbouřit. Pro Čóšú to byla katastrofa. Čelící převaze více než 10 na jednoho nechali 400 těl u brány a ve snaze utéct část paláce zapálili, jenže přitom shořela i část Kjóta. Tehdy se šógunát rozhodl tvrdě zakročit.
Rychle uspořádali výpravu za účelem Čóšú potrestat, jenže když přijeli, nebyl důvod bojovat. Takamori Saigó, který byl mezi vůdci výpravy, totiž přesvědčil tamější samuraje, aby místo boje prostě vydali vůdce spiknutí. Šógunovi se popravdě řečeno ulevilo. Konflikt by totiž mohl vyvolat válku a on měl teď všechno pod palcem…
jenže neměl. I když klany Čóšú byly Saigovými tradičními nepřáteli, uvědomil si, že pokud chce svrhnout šóguna, jižní provincie Sacuma a Čóšú musí vytvořit blok proti Tokugawě. Záludné, co? Aby toto nelehké spojenectví vzniklo, budou potřebovat prostředníka, třetí stranu odjinud, která vyjedná dohodu, samuraje, kterého všichni respektují.
O jednom věděl. Rjóma Sakamoto. Jako mnoho obnovitelů i on utekl do Sacumy. Po téměř dvou letech práce, kdy se extremistická obnovitelská frakce v Čóšú dostala k moci, vyjednal spojenectví.
A neskončilo to jen u něj. Čóšú už dlouho chtělo sestavit flotilu západních lodí, teď je začaly zajímat i moderní pušky a pěchota. Sacuma, ohromena britskou palebnou silou po bombardování Kagošimy, zaplatila část peněz za Richardsona a slíbila doplatit zbytek koupí parních bitevních lodí. Obě provincie také najaly příslušníky evropských armád, aby cvičili jejich vojáky a námořníky.
Tehdy to nevěděli, ale tyto dvě provincie tvořily to, co bude známo jako japonské císařské námořnictvo. V Edu mezitím vojsko šógunátu dělalo totéž. Kupovali lodě z Francie a bývalé parníky Konfederace a chystali další výpravu do Čóšú, aby vzbouřené provincie rozdrtili. Když tam však armáda šógunátu dorazila, našla něco, co nečekala.
Moderní vycvičenou armádu proti částečně modernizované armádě šógunátu. Výprava se rozpadla a armáda šógunátu musela ustoupit. A tehdy zemřel šógun, následovaný císařem. Dva noví mladíci, později klíčové postavy, přišli na scénu. Jošinobu Tokugawa, muž, který vedl armádu šógunátu během útoku na palác, se stal šógunem.
O šest měsíců později usedl na trůn i nový císař, a jak kázala tradice, získal nové jméno, Meidži. Byl pro obnovení moci císaře, i když to znamenalo válku. Přeložila: Marky98 www.videacesky.cz
Komentáře (4)
Alfik (anonym)Odpovědět
03.05.2021 10:55:36
Jen taková technikálie, týká se i dřívějších videí z japonštiny: Ten znak nad písmenem, např. "ō", ve slově "jōi", není čárka a nečte (ani nepřepisuje) se to do češtiny jako "dlouhé ó".
Toto použití pochází z angličtiny. Je to znak "přídech", nebo "přízvuk". V angličtině by se totiž ta slova četla dost blbě. Takže česky se "sonno" vyslovuje jako "sonno" a ne "sounou" a "sake" jako "sake" a ne "seikhí", jako by se to vyslovovalo anglicky bez těch přízvuků.
Tedy v češtině Sonno joi a sake. Kratke a stručne pismeno - jak se říká na Ostravsku :)
Marky98 (Překladatel)Odpovědět
03.05.2021 12:08:05
Díky za upozornění :)
Kolemjdouci (anonym)Odpovědět
02.05.2021 19:16:29
7:05 "cracking down on dissent" neznamena, ze se zacal sogunat hroutit.
Marky98 (Překladatel)Odpovědět
02.05.2021 19:44:09
Teda, to jsem nějak přeslechla :D díky, opraveno :)