Dlouhodobá péčeLast Week Tonight

Dnešní hlavní téma se týká pečovatelských ústavů. Té poslední věci, kterou chcete, aby řídil Andrew Cuomo, a to s naprosto čímkoliv dalším. Na pečovatelské ústavy a dlouhodobou péči se snažíme nemyslet. Ale ať už kvůli vysokému věku, nebo postižení spousta z nás potřebuje nebo bude potřebovat asistenci. Počet Američanů starších 65 let se má v příštích 40 letech takřka zdvojnásobit. A jedna studie odhadla, že přes ⅔ Američanů, kteří se dožijí 65 let, budou jednou potřebovat dlouhodobou péči.

A dobrou zprávou je, že bohatí si mají z čeho vybírat. Existují luxusní domovy, kde můžou klienti případně přejít do celodenní ošetřovatelské péče. Jako třeba tento, který okázale představí 2 Chainz. Dobrá, takže dnešní epizoda se nazývá Nejdražší důchod, že? Tohle je tedy ten nejluxusnější, nejpřepychovější domov pro seniory, který jsem kdy viděl.

- Stavba samotné budovy stála 100 milionů dolarů. - Sakra. Mramor pochází z Itálie. - Koberec na zakázku. - Spousta umění. Vidím talíř od Versaceho. Pomineme extravaganci toho místa, ale snad se všichni shodneme, že tenhle talíř za 195 dolarů je úplná sračka. A já na talíře moc nejsem. Já jsem na mističky. Talíře mě moc nevzrušujou. Ale i já poznám, že ten talíř je dvojka.

To je dvojka i v Ohiu. Pokud chcete utrácet za talíř, měl by být fakt velký, fakt srandovní nebo fakt děsně sexy. Tenhle talíř… Odložte mobil a podívejte se na mě, když s vámi mluvím. Tenhle talíř je šukézní. Ale většina z nás na takovém místě neskončí. Ve skutečnosti se většině lidí dlouhodobé péče dostává doma a asi 80 % té péče poskytují neplacení pečovatelé, často rodina, co své blízké nechce dát do ústavní péče.

Jako tahle manželka a dcera. Cheryl a Christian patří mezi 42 milionů Američanů, kteří se o blízké starají doma. A úkony, které musí provádět, jsou stále složitější. Když musíme pročistit jeho katétr nebo sondu nebo zkontrolovat glukózu nebo změřit tlak, žádná z nás to nestudovala, nemáme na to vzdělání. Mám pocit, že k tomu nemám dostačující průpravu. Učíme se stylem pokus omyl. To se zdá fakt těžký.

A některé věci se máte učit stylem pokus omyl. Skládat puzzle, vyslovovat jméno Tympán Šalamoun nebo si vybírat sestřih. A pro zajímavost: omyl, omyl, omyl, omyl a… omyl. Ale poskytování základní zdravotní péče by mezi ně patřit nemělo. Starat se o někoho doma může být velmi náročná práce na plný úvazek, která je zpravidla neplacená. Z hlediska ušlých mezd práce rodinných pečovatelů činí 67 miliard dolarů ročně.

To je pracovní síla, která kdyby byla placená, vyrovnala by se HDP Bulharska. Ale ti, kteří si nemůžou dovolit jíst z nešukézních talířů nebo jejichž blízcí se o ně nemůžou starat doma, končí v ústavech dlouhodobé péče. V USA v nich žijí dva miliony. A během covidové krize jsme viděli, že nejsou zdaleka ideální. Jejich klienti a zaměstnanci tvoří méně než procento populace, ale stojí za třetinou smrtí na covid.

Pandemie dohnala už tak napjatý systém na samý pokraj a podmínky se tam natolik zhoršují, že neustále slyšíme příběhy jako tento: Klientka tvrdí, že její volání o pomoc nebylo vyslyšeno pro nedostatek personálu. Křičela jsem: „Dostaňte mě odsud, dostaňte mě odsud.“ Trpěla jsem bolestí, a nepřišli. Penny Shaw ležela v bolestech bezmocně na posteli v ústavu Braintree Manor uprostřed pandemie covidu-19. Byla tak zoufalá, že o pomoc dokonce zavolala místní policii.

Nemohla jsem v posteli ležet hodiny v takových bolestech. Musím vám sdělit, že jsme ten ústav kontaktovali, ale v odpovědi se nevyjádřili o tehdejším množství personálu. Trvali ale na tom, že bezpečí jejich klientů je jejich největší prioritou. Ale tomu se těžko věří, když volají policii o pomoc. Jen ve dvou situacích se počítá s ležením v posteli a řvaním v bolestech, a to při porodu a při trávení sendviče Crunchwrap Supreme.

A to je vše. A covid jenom nechal vyplavat na povrch, co už je známo léta. Způsob, jakým se se starými a postiženými v mnohých ústavech zachází, je v nejlepším případě lhostejnost a v nejhorším týrání a zanedbávání. Tak se dnes pobavme o dlouhodobé péči. Jak je tento průmysl strukturován, jak ta struktura vytváří škodlivé pobídky a co s tím. A zaměříme se na dva hlavní typy ústavů dlouhodobé péče, pečovatelské ústavy a domovy pro seniory.

Pečovatelské ústavy jsou zdravotnická zařízení s kvalifikovaným vedením a pečovateli, kteří pracují za nízký plat. A už dlouhou dobu jsou s nimi problémy. Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu pokrývající pět let před pandemií zjistila, že 82 % ústavů bylo předvoláno pro nedostatek prevencí a kontrol infekcí a asi ½ měla přetrvávající problémy, kvůli kterým byly předvolány několikrát. A důvodem by mohlo být, že podstavy zde činí velký problém.

Zaměstnanci mají často na starosti příliš mnoho klientů, na což loni upozornily tyto pečovatelky. - Jsou neumytí. - Padají z postelí. - Muži jsou neoholení. - Padají z kolečkových křesel. - Co když potřebují přebalit? - Přebalíme je jednou. - Za den? - Za den. Většinou máme každá 22 klientů. Každou osobu musíme umýt, obléct, dostat z postele, dvě jídla…

A jsou zanedbáváni, protože nemůžete stihnout všechny. Říkala jsem vedoucímu, že se stydím za svůj pracovní proces, protože se nemůžu o klienty starat tak, jak jsem na to byla vyškolená. To je očividně nepřijatelné. Tušíte, jak hrozná situace musí být, když svému šéfovi musíte říct, že se stydíte za svou práci? Ani já se za ni nestydím, a to jsem před chvíli vtipkoval o oprcání talíře.

A navíc to ani nebyl vtip. Zavolej mi, vlčí talíři. A pečovatelky nejsou jenom přepracované. Jsou taky hodně špatně placené. Medián národního platu na této pozici je sotva 30 000 dolarů ročně. A jedním z důvodů je, že takřka 70 % pečovatelských ústavů jsou ziskové organizace a zisk můžou mít opravdu vysoký, protože zaměstnancům moc neplatí, ale vy za služby zaplatíte hodně. Průměrná cena za osobu na soukromém pokoji je 100 000 dolarů ročně.

Asi si říkáte: „To je drahé. Ale nekryje to pojištění Medicare, které si odjakživa platím?“ Ne, nekryje. Medicare kryje prvních 20 dní péče v pečovatelském ústavu po oprávněné hospitalizaci, pak částečně kryje až 100 dní, ale pak máte na krku všechny náklady. Jediný další způsob, jak si z daní zajistit život v pečovateláku, je se takřka přivést na mizinu.

V podstatě utratit tolik, až budete mít právo na Medicaid, vládní program pro chudé, který ústavům platí méně než polovinu průměrné denní sazby, kterou platí Medicare. A i když byste rádi, aby se ke všem pacientům chovali stejně, ať už jsou na Medicare, nebo Medicaid, ve skutečnosti s vámi může být zacházeno velmi odlišně. Protože pokud jste na Medicare, může vám být věnováno příliš mnoho pozornosti. Poslechněte si zástupkyni jednoho ústavu, jak se chovají ke klientům s Medicare.

Kolik procent terapie, kterou jste měla poskytnout, byla podle vás zbytečná? Řekla bych, že časem kolem 40 %. Čtyřicet procent vaší práce… Nebylo opodstatněných a nezbytných dle směrnic Medicare. V jiném zařízení celý rehabilitační personál podepsal dopis vedoucímu. V něm stojí: „Měli jsme maximalizovat náhrady výdajů, i když to klinicky bylo nevhodné.“ To je absurdní.

Ministerstvo spravedlnosti ten řetězec, Life Care Centers of America, zažalovalo. Jde o řetězec více než 200 ústavů. V žalobě stálo, že klientům poskytovali terapii i na smrtelné posteli. 92letý pacient, umírající na metastáze, podstoupil 48 minut fyzioterapie, 47 minut ergoterapie a 30 minut logopedické terapie dva dny před svou smrtí v den, kdy plival krev.

To je směšné. Klientům by se mělo dostávat řádné péče. Ne tři prdele drahých terapií, které jsou klinicky nevhodné. Mimochodem to byl nejspíš původní slogan Goop. Life Care provinění popřela, ale zaplatila 145 milionů dolarů, aby kauza byla ukončena. A v tom zdaleka nejsou sami. Během poslední dekády bylo několik pečovatelských řetězců obviněno z podvodných fakturačních praktik.

Popřely provinění, ale kauzy uklidňovaly placením desítek milionů. Přesně tak, jak to dělají ti, co jsou zcela nevinní. Takže si to shrňme: pokud platí Medicare, hrozí, že vám naúčtují zbytečnou léčbu. Ale pokud platí Medicaid, který ústavům platí méně než polovinu průměrné denní sazby, může se stát něco horšího.

Pokud ústavy chtějí uvolnit postel pro lukrativnějšího pacienta, můžou jednat drasticky. Ronald, 51letý bezdomovec, se dostal na léčení do ústavu, kde žil déle než rok. Pak jednou v noci kolem desáté hodiny prý přišel správce do jeho místnosti. Úsměv od ucha k uchu a řekl mi, že mě vyhazuje pryč. - Usmíval se? - Jo. Šoupli mě do dodávky a vyhodili tady na chodník.

Pečovatelské centrum Avalon Villa nám přes právníky sdělilo, že odmítá, že by některé pacienty nevhodně propustili. Dle útulku pro bezdomovce, kde nyní Ronald žije, už takové případy zažili. Experti pro to mají dokonce termín: odkopnutí rezidenti. Ale no tak, to je čisté zlo. Odkopávat rezidenty je zcela nepřijatelná praktika. Ani se mi nelíbí, když rezidenty odkopávají v Chirurzích. U oltáře, Burku?

Odkopls tu rezidentku u zasranýho oltáře? Jak jsi to Cristině mohl udělat, ty zasraná stvůro! A doufali byste, že regulační orgány ústavy za podobné věci trestají. Ale v dozorech jsou obrovské mezery. Federální vláda má například seznam tzv. zařízení se zvláštním dozorem. Jde o ústavy, které se dlouhodobě potýkají se závažnými problémy. V nich probíhají inspekce navíc. Na tom seznamu je 88 ústavů, ale kupodivu ne proto, že si jen 88 ústavů zaslouží na tom seznamu být.

Kvůli omezeným prostředkům vláda drží seznam na tomto čísle, i když si jsou plně vědomi dalších 400 zařízení, která by do toho spadala. Hele, já netvrdím, že každý seznam má být nekonečný. Kdyby seznam nejroztomilejších vyder končil na 88, bylo by to v pořádku. Ale pokud existuje dalších 400 roztomilých vyder, které šikanují staré lidi, chci znát jejich jména. A pokud si říkáte: „To je dobré vědět, pokud budu muset blízkého poslat do pečovateláku, vygooglím si recenze.“ Ale buďte opatrní.

I když má vláda stránky, kde jsou pečovatelské domy hodnoceny hvězdičkami, systém má obrovskou mezeru. Ze třech faktorů, které určují celkové hodnocení, jsou pouze hygienické kontroly prováděny nezávisle. Ostatní statistiky, počet zaměstnanců a výše kvality, nahlašuje sám pečovatelský ústav. Tyto subjektivní údaje můžou vyšvihnout 3hvězdičkové hodnocení na 5hvězdičkové. Problém je, že jde o „odpad sem, odpad ven“.

Ať už federálům tvrdí cokoliv, federální vláda nekontroluje, zda jsou jejich čísla přesná. Jo, odpad sem, odpad ven. A to je k pláči. Důležitá věc, jako je hodnoticí systém ústavů, by neměla používat princip jako každý recept na stránkách Velveety. Protože není možné, že by něco z toho mohlo být dobré. Pokud vaříte recept, do kterého přijde lejno z Loraxova semene, nedivte se, když je finální produkt stejně odporný.

Odpad sem, odpad ven. Takže po všem, co jste viděli, vás nepřekvapí, že ať už kvůli ceně, či podmínkám se hodně lidí chce pečovatelákům zcela vyhnout. To nás přivádí k domovům pro seniory neboli DPS. Žije v nich třetina lidí v zařízeních dlouhodobé péče a jsou méně nákladné než pečovateláky, průměrně jde o 50 000 dolarů ročně.

Rozjely se jako alternativa pro ty, co potřebují pomoc s oblékáním, chozením na záchod, bráním prášků, jedením, ale vyžadují jen omezenou zdravotní pomoc. Stejně jako pečovatelské ústavy je většina DPS ziskových. Ale jsou mezi nimi klíčové rozdíly. Za DPS platíte převážně z vlastní kapsy a podléhají mnohem méně regulacím, takže si je může snadno otevřít kdokoliv.

A tím myslím kohokoliv. Třeba taková Stephanie Costa. Ve třiceti vlastnila 6 malých DPS v jižní Kalifornii a vydělala na nich spoustu peněz. Tolik, aby se objevila v pořadu The Millionaire Matchmaker. Jmenuju se Stephanie, je mi 30 let a vlastním řetězec pečovatelských zařízení pro seniory. Hodnota mého jmění činí asi 3 až 4 miliony. Vždycky jsem se chtěla starat o staré lidi, nemocné, umírající lidi, vždycky mi jich bylo líto.

Nemohla jsem se proto dočkat, až dodělám školu a začnu podnikat s DPS a pečovatelskými ústavy. Dobře, Stephanie Costě z podstaty nevěřím z nespravedlivých důvodů: řídí nabubřelé Ferrari, vypadá jako komparzistka z večírkové scény Vincentova světa a její hlas zní jako myš, co nepomohla Popelce, páč měla lepší věci na práci. Ale ukázalo se, že má intuice byla správná, protože se Costa k zaměstnancům a klientům chovala tak hrozně, že po několika hygienických a bezpečnostních přestupcích jí Kalifornie zakázala v této oblasti do smrti podnikat a měla zaplatit 1,6 milionu dolarů za mzdy a pokuty.

Ale pokud si myslíte, že tak přijala odpovědnost, zamyslete se znovu. Nechala si tento dům poté, co vyhlásila bankrot a vyrovnala se se zaměstnanci zlomkem svého vlastnictví. Jejích šest pečovatelských domů nyní vlastní investiční společnost jejího otce.

A nejenom to. Ještě loni byla zapsána jako výkonná ředitelka té společnosti. Takže Kalifornie dala Stephanie Costě opravdovou lekci, hlavně lekci, že můžete s pečovateli zacházet jako s hadrem, vyhnout se důsledkům a dál si žít v nejošklivějším domě v Beverly Hills. I když těžko říct, jestli je to fakt dům, nebo opuštěný White Castle. Ale nejde jenom o jednotlivce, DPS provozují i velké korporace, které mermomocí zaplňují postele.

A přestože jsou DPS určené lidem, kteří potřebují méně zdravotní péče, v poslední době se některé snažily získat pacienty s demencí na paměťové pobyty, jako ukazuje reklama Brookdale, největšího vlastníka DPS v zemi. Tohle je milosrdné místo, které pomáhá rodinám během nejtěžších stádií demence v bezpečném a příjemném prostředí. A spím klidně, když vím, že je tam kvalifikovaný personál 24 hodin 7 dní v týdnu. Nechce se mi věřit, nakolik se tu mámina kvalita života zlepšila.

Opět se usmívá a směje. Pomáháme jim udržet si jejich dovednosti a podporujeme je v tom, co dokážou, ve vřelém podpůrném prostředí. Je to speciální místo a každý den znamená nový začátek se spoustou úsměvů a vzpomínek. Chápu, že reklama na DPS vyžaduje aspoň jednoho zaměstnance, jak objímá ramena klienta. Je to hezké, důvěryhodné, cítíte se v bezpečí.

Ale hned střihnout na další se zdá trochu příliš a ze třetího jsem trochu nervózní a s tím čtvrtým si jako Brit říkám, že to je příliš fyzického kontaktu. Ale i já uznávám, že DPS, který by poskytl vše, co tvrdí ta reklama, ale s méně doteky, by byl skvělý. Nicméně žena, která pracovala v zařízení Brookdale v Jižní Karolíně, vylíčila, jak znepokojivě je personál školen k práci s pacienty s demencí. Když začínáte, podstoupíte řadu…

vstupních kurzů a školení. To trvá asi týden. Ale jen přes videa. Jakmile jste v procesu, nijak vás nezaškolí. Prostě vás hodí do vody. No to asi není ideální. Je těžké si to důležité vštípit jen z videa. Ukázkový příklad? Tohle video. Přemýšlejte. Co jste se naučili? Jasně, pár náhodných faktů o dlouhodobé péči, které okamžitě vypustíte. Ale pokud budete upřímní, naučili jste se jen, že je možné chtít oprcat talíř. A to je lekce, na kterou nezapomenete.

Brookdale trvá na tom, že své zaměstnance školí neustále a že programy pro pracovníky s pacienty s demencí překonávají státní směrnice. Ale to moc o ničem nesvědčí, protože některé státy vyžadují pouze 2 až 30 hod. specializovaného školení a Jižní Karolína, kde se to zařízení nachází, vyžaduje školení, ale nestanovuje minimální počet hodin. A pokud si říkáte, proč v té reportáži bylo tolik záběrů na rybník, důvod to má naprosto děsivý.

Devadesátiletá klientka, která tam měla být pod neustálým dohledem, než se dostane na jednotku pro péči o paměť, zemřela poté, co bez povšimnutí opustila budovu uprostřed noci. Byly tu cedule, které lidi před aligátory varovaly. Třeba tato. „Můžou tu být aligátoři. Ani o krokodýla dál.“ V tomto případě by podle úřadů cedule nepomohly. Oběť prý nejspíš uklouzla nebo upadla po strmém břehu a přistála ve vodě, čímž přilákala aligátora.

Do prdele kurva. Ani nevím, kde začít, ale asi začnu tím, proč byste domov pro seniory umisťovali vedle rybníku s aligátory? To zní jako detail, který by měl zaznít na konci dojemné reklamy od Brookdale. Je to speciální místo a každý den znamená nový začátek se spoustou úsměvů a vzpomínek. A jednoho z našich klientů sežral aligátor, takže…

Víte jak. Tak to je. Jo, tak to je a je to informace, co by lidi měli vědět, Brookdale. To je očividně otřesný příběh, ale na férovku, je těžké o dlouhodobé péči mluvit, aniž bychom ukázali aspoň jeden takový. Buďte rádi, že jsem vám neukázal ten, kde klient skočil ze čtvrtého patra, nebo ten o klientce, která sama sebe podpálila, nebo ten o 91letém klientu s alzheimerem, který umrzl na Boží hod, což mimochodem zní jako vánoční album od podělaný Björk. Tak co s tím můžeme udělat?

Je jasné, že nutně potřebujeme větší dozor a páky. To zařízení s aligátory nakonec od státu dostalo pokutu za 11 přestupků, včetně nedostatečných řádných nočních kontrol a nedostatku personálu. Ale ta pokuta činila pouze 6 400 dolarů. Ale kdybyste o blízkého přišli tak strašlivým způsobem, nejspíš byste žádali víc než to, že někdo rozhodl, že cena lidského života odpovídá Chrysleru Motown 2013. Ale existuje spousta způsobů, jak zařízení donutit, aby se zlepšila.

Např. přikázat, aby určitá suma peněz připadla na péči o pacienty nebo aby se rezidentům dostávalo minimálního množství péče denně. Ale více by možná pomohlo, kdybychom se pokusili usnadnit to, aby co nejvíce lidí do těchto institucí vůbec nemuselo a aby místo toho obdrželi nutnou péči doma. Takřka 90 % lidí nad 65 let chce zůstat doma tak dlouho, jak je to možné, což dává smysl. Je ale problém, že v tuto chvíli spousta z nich nemůže.

Protože v rámci Medicaid máte na pečovatelský ústav nárok, ale na domácí péči ne. Aby se vám přes Medicaid dostalo dlouhodobých služeb a péče doma, potřebujete dostat státní výjimku a třeba Washington to má docela v malíku. Více než 70 % peněz z Medicaid, které utrácí za dlouhodobou péči o staré a dospělé s postižením, utrácí za domácí a komunitní služby.

To jsou návštěvy školených pečovatelů, domácích asistentů na denní potřeby, a dokonce placení rodinní pečovatelé. Jako ty dvě ženy, které jste viděli před chvílí. Problém ale je, že v ostatních státech se na péči čeká dlouhé roky, takže senioři, kteří o péči usilují, můžou být v danou chvíli mrtví. Protože tak bohužel funguje čas. Napříč zemí je na těchto čekacích listinách přes 800 000 lidí. Potřebujeme reformu na národní úrovni.

A vyvíjí se to slibně. Nedávno byl představen návrh zákona, který by z domácí a komunitní péče udělal nárok v rámci Medicaid. A Bidenův návrh na obnovu infrastruktury požaduje 400 miliard dolarů na přesně takové služby a to by bylo něco. A jasně, jakýkoliv překotný přechod na domácí péči bude potřebovat důkladné vedení a dozor, aby se zajistilo, že s penězi nebude naloženo špatně jiným způsobem.

Fakt tu nechci za pět let dělat show o zlomyslných ziskových agenturách domácí péče, které lidem ničí životy u nich doma. A říkáte-li si: „Počkat, za 5 let budeš pořád točit v nicotě?“ To ne, vrátíme se do ní. Nechci jít do detailů, ale, bacha spoiler, nebude to pandemie! Budou to pavouci. Ale musíme něco udělat.

A musíme začít tím, že ukážeme, že nám záleží na tom, co se tu děje starým a lidem s postižením. Protože podle všeho jsou nám aktuálně ukradení a všechny ostatní problémy z toho pramení. A čím déle to budeme ignorovat, tím to bude horší a horší. Protože momentálně jde o průmysl, kde jsou lidé v jeho péči přeneseně a někdy doslova požíráni zaživa.

Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz