Letecká dálnice přes AtlantikWendover Productions

Pokud se podíváte na letový radar mezi 4. a 5. hodinou ranní, můžete si všimnout něčeho zajímavého. Do Evropy míří vyrovnané zástupy letadel. Je to jen několik z 2 000 letů, které denně Atlantik přeletí. S tolika letadly zde musí panovat určitý pořádek. Tohle je nejpřímější cesta z New Yorku do Londýna. Možná si myslíte, že je to tato rovná čára, ale tato rovná čára není rovnou čárou.

Tahle křivka je rovnou čárou, protože Země je kulatá, ač si to někteří nemyslí. Zakřivení trasy při letu z New Yorku do Londýna není moc výrazné, ale u delších letů, například z New Yorku do Bangkoku, není nejkratší cesta tato, ale tato. Přímo přes severní pól. Dává to větší smysl, když se podíváte na tuto mapu. Když načrtnete nejkratší cestu z Atlanty do Londýna, zjistíte, že prochází téměř každým větším mezinárodním letištěm na východě USA.

To znamená, že letadla z Atlanty do Evropy letí po stejné trase jako letadla z Charlotte, Washingtonu, Baltimoru, Philadelphie, New Yorku a Bostonu. Většina těchto mezinárodních letů vzlétá mezi 12. a 2. hodinou ranní, takže do Evropy dorazí brzy ráno. Tudíž po stejné trase a ve stejný čas cestuje velké množství letadel. V severním Atlantiku najdete tryskové proudění.

Tyto východní větry vanou rychlostí kolem 180 km/h a letadla, která v nich cestují, mohou ušetřit hodiny letu. Tyto větry jsou nejsilnější v oblasti 5 km vysoké a 160 km široké. Tím se lety ještě více koncentrují. Průměrný transatlantický let z New Yorku do Londýna trvá kolem 6 hodin a 15 minut. Let proti tryskovému proudění trvá kolem 7 hodin. Někdy jsou větry ještě aktivnější. Třeba 8.

ledna 2015 let 114 British Airways letěl z New Yorku do Londýna pouze 5 hodin a 16 minut. Byl to nový rekord pro komerční podzvukové letadlo. Ten den tryskové proudy vály rychlostí 320 km/h. Boeing 777 dosáhl rychlosti 1 200 km/h. Pouze 25 km/h pod zvukovou bariérou. Když vítr může ušetřit hodinu letu a 777 spotřebuje 2 700 galonů za hodinu a 1 galon stojí 1,89 dolaru, dělá to rozdíl 5 300 dolarů mezi letem ve správném a špatném větru.

Snad už chápete, proč je to důležité. Letadla letající po stejné trase, většinou nebývají problémem. Nejrušnější trasa v USA mezi New Yorkem a Chicagem vypraví každý den přes 100 letů. V ranní a večerní špičce letadlo startuje každých 5 minut. Tato letadla letí tou nejefektivnější trasou. Před letem letoví plánovači vyplní dokument pro letovou kontrolu. Během letu jsou naváděni letovou kontrolou, která je udržuje 5 námořních mil od ostatních letadel.

Rozdíl mezi letem do Chicaga a do Londýna je ten, že nad Atlantik radary nedosahují. Radar má dosah asi jen 400 km od pobřeží. Letadla nad Atlantikem mohou být od pobřeží vzdálena tisíce kilometrů. Proto každé ráno plánovač tras v Gander na Newfoundlandu zveřejní seznam severoatlantických tras. Noc před tím všechny aerolinky, které následující den poletí přes Atlantik, odešlou Ganderu záznam o preferované trase, která podle nich bude tou nejlepší.

Gander se většinou těmito žádostmi řídí a vytvoří přibližně 10 tras. Tyto trasy se snaží dostat co nejvíce letadel na co nejefektivnější cestu do Evropy. Trasy mají své názvy. Zulu je nejjižnější, Yankee je druhá odspoda, poté X-Ray, Whiskey a tak dále.

Let na trase probíhá takto. Upozorňuji, že nyní se dostáváme k technickým detailům. Řekněme, že letíme z New Yorku do Paříže. Půl hodiny před odletem si kapitán vyžádá od běžné letové kontroly povolení pro cestu k Newfoundlandu. Ve většině případů povolení dostane a brzy vzlétáme. Po překročení Zálivu svatého Vavřince si pilot zažádá o některou z tras.

Takto vypadá zpráva popisující aktuální cesty přes Atlantik. Pilot se podle něj rozhodne zažádat o trasu Whiskey. Prozatím zamíří k orientačnímu bodu RAFIN, naší bráně nad oceán. Orientační body jsou pevně určená místa ulehčující orientaci. Letové kontrole se takto s piloty komunikuje lépe, než kdyby říkali přesné souřadnice. Občas najdeme nápadité názvy bodů. Na sever od Lebanonu v New Hampshire najdete HAMM, BURGR a FRYYS.

U letiště v Kansas City najdete SPICY, BARBQ, TERKY, SMOKE a RIBBS. Boston má dva body KUBBS a BEARS, kterými podporuje své týmy. Některé body nesou pochmurnější název. Na sever od Raeganova letiště ve Washingtonu, jen pár kilometrů od místa, kde 11. září letadlo narazilo do Pentagonu, body nesou název WEEEE, WLLLL, NEVVR, FORGT a SEP11. Protože se trasy mění každý den, MOTAM zadá vstupní a výstupní bod a poté cestu mezi nimi.

A protože jsou trasy před odletem naprogramovány do autopilota, není potřeba o vstupních bodech přes rádio mluvit. Náš let si zažádal o trasu Whiskey a s velkou pravděpodobností nám Gander povolení vydá. Občas nám nařídí letět po jiné trase, většinou proto, že jsme jinému letadlu blíž, než je povolená minimální vzdálenost. Protože se nad Atlantikem hůře odhaduje poloha letadel, musí od sebe být vzdáleny 15 minut, cože je asi 225 km.

Není to 9 kilometrů jako v oblasti s radarem. Pokud letadlo povolení dostane, zamíří k bodu RAFIN a ujistí se, že funguje jeho satelitní komunikace. Poté se ujistí, že funguje vysokofrekvenční rádio, které slouží jako záloha. Jakmile překročíte RAFIN, dispečer řekne: "Jste mimo radar.

Dobrou noc." Dál jste na to sami. Všechny trasy přes Atlantik jsou nahrány do autopilota, takže musíte pouze čekat. Jakmile překročíte 30. stupeň zeměpisné délky, vstoupíte do vzdušného prostoru Shanwick. Rádio přeladíte na frekvenci Shanwicku a letíte pár dalších hodin k našemu výstupnímu bodu GUNSO.

Úspěšně jsme přeletěli severní Atlantik. Překlad: Mithril www.videacesky.cz