Jak se pracuje na ponorce?Wendover Productions

Toto video sponzoruje Brilliant. Učte se každý den s 20% slevou, pokud budete mezi prvními 200 lidmi na brilliant.org/wendover. Během celé 2. světové války použil celý svět výbušniny o síle 5 megatun. Toto je raketa Trident II. Je schopná nést 12 nukleárních hlavic, které jsou ekvivalentem 5 megatun výbušnin. Jediná americká ponorka třídy Ohio může nést 24 raket Trident II. Jediná ponorka může nést neuvěřitelně ničivou sílu.

Kvůli dohodám o omezení zbraní a i z praktických důvodů ponorky většinou nesou mnohem menší arsenál. Ponorky se však mohou kdykoliv proplížit kamkoliv a odpálit svůj arsenál, který je často mocnější než armády celých států. Ponorky mají jiný účel než jiné složky námořnictva. Letadlové lodě mají za cíl být obří a už z dálky viditelné, protože jsou ukázkou síly, zatímco ponorky mají být neviditelnou a nezachytitelnou silou, která může, ale nemusí, být kdykoliv na jakémkoliv místě.

Ponorky jsou vlastně i psychologickou zbraní. Nikdo si nemůže být jistý, zda se ponorka nenachází u jeho břehů. Ponorky provozuje mnoho států, ty nejmocnější a největší jsou schopné odpalovat balistické rakety s jadernými hlavicemi. Je potvrzeno, že takovéto ponorky vlastní 6 států. USA, UK, Francie, Indie, Rusko a Čína.

Analytici našli důkazy naznačující, že Severní Korea a Izrael také mají ponorky vhodné k odpálení nukleárních zbraní. Dnes existují v podstatě dva druhy vojenských ponorek, které mají odlišné úkoly. Běžnější útočné ponorky jsou menší a v boji útočí na jiné lodě za pomoci torpéd, raket krátkého doletu a podobně. Větší jsou takzvané balistické ponorky, které mají být pohyblivým a neviditelným silem pro jaderné rakety.

Myšlenkou je, že jako mobilní silo by přežily jakýkoliv první jaderný úder, takže by mohly odpovědět útočníkovi stejnou mincí. Balistické ponorky jsou zásadní pro myšlenku vzájemného zničení. Kdyby někdo zaútočil jadernými zbraněmi na někoho, kdo má také jaderné zbraně, které by úder přežily a útok by opětovaly, tak by útočník i napadený byli zničeni.

Mnoho lidí považuje tyto ponorky vybavené jadernými zbraněmi za hlavního strašáka bránícímu použití jaderných zbraní. Mají snižovat šanci použití jaderných raket, protože zaručují vzájemné zničení. Protože by tyto ponorky nejspíš přežily, přestože by došlo ke zničení vlády i národa, potřebují někoho nezávislého, kdo o použití raket rozhodne. Další státy to budou mít podobné, ale u UK se ví, že každá balistická ponorka má v sejfu zamčený dopis, která kapitánovi říká, co dělat, pokud by UK bylo zničeno jaderným úderem.

Tyto dopisy píše premiér na začátku svého období a na konci jsou zničeny nepřečtené. Každý z premiérů se musí rozhodnout, kterou ze čtyř možností mají ponorky dělat. Nic, připojit se ke spojencům, jako je USA nebo Austrálie, nechat na kapitánovi, ať použije svůj úsudek, nebo oplatit útočníkovi jaderný útok. Neviditelnost ponorkám propůjčuje voda.

Americká ponorka třídy Ohio se umí ponořit nejméně do hloubky 250 metrů. Ve skutečnosti se však věří, že se umí ponořit mnohem hlouběji. Ale jakmile se vynoří, maskování je ztraceno, především v dnešní době satelitních fotografií. Je tedy nutné, aby ponorky pod vodou mohly zůstat dlouho. Pod hladinu se ponoří na jedné straně světa a vynoří se na druhé straně. Většina balistických ponorek je poháněna jaderným reaktorem, takže mají neomezený dosah.

Jádra reaktorů musí být vyměněna jen jednou za několik desítek let. Navíc má většina ponorek generátory kyslíku a odsolovače, takže jako jaderné letadlové lodě dobu jejich nasazení omezují jen zásoby jídla. Na americké jaderné ponorce, podobně jako na ponorkách jiných států, slouží dvě různé posádky.

Modří a zlatí. Modří mají první službu, která trvá průměrně 77 dní. Různé ponorky mají různě dlouhou službu, aby byla vždy nějaká ponorka nasazena. I přes dlouhou službu mají americké ponorky nejlepší jídlo ze všech plavidel. Podle některých za to může jejich velikost. Kuchař se nemá kam schovat, pokud je jídlo špatné. Ale spíš za to může fakt, že mají větší rozpočet na jídlo než ostatní.

Jídlo je důležité pro morálku, hlavně proto, že služba na ponorce patří k nejnáročnějším. Čerstvé jídlo vydrží maximálně dva týdny, takže se kvalita jídla postupně snižuje. Na konci jsou veškerá jídla z konzervy, sušená nebo mražená. Když se kvalita jídla snižuje, znamená to, že se blíží konec služby, takže modří doplují s ponorkou do domovského přístavu nebo do spojeneckého přístavu.

Zlatí dorazí na místo a obě skupiny 25 dní pracují na výměně posádky, doplnění zásob a údržbě. Modří odletí domů si odpočinout i trénovat a celý cyklus se opakuje. Většina posádky takto funguje po mnoho let. Členové posádky mají dokonce i den rozdělený do cyklů. Pracují osm hodin a pak mají 16 hodin na trénink, údržbu, posilování, jídlo a spánek.

Abyste si představili velikost těch největších ponorek, toto je Boeing 747-400 a toto je americká ponorka třídy Ohio. Je téměř 2,5krát delší a její průměr je mnohem větší než trup letadla. Ale ani tohle není největší ponorka světa. Tento titul patří o trochu delším a mnohem širším ruským ponorkám třídy Tajfun. Ty jsou tak velké, že v nich najdete saunu i malý bazén.

Na amerických a jiných ponorkách takové věci nenajdete. Je důležité, aby posádka měla nějaké vyžití. Tři měsíce stráví v kovové rouře bez světla, kde není zrovna moc prostoru. Jídelna je jediný otevřený prostor, který není určený k práci. Ponorky mají i posilovnu, ale ta se většinou nenachází v jediné místnosti. Vybavení je často rozmístěno různě po ponorce. Na velkých ponorkách třídy Ohio je maličká kóje jediným osobním prostorem na lodi.

Na menších ponorkách jako na těch třídy Virginia počet námořníků převyšuje počet postelí, takže nováčci musí postel sdílet. Zatímco jeden pracuje, druhý spí a naopak. Neexistuje tu žádný osobní prostor. Když je srovnáte s jinými loděmi, kde fungují telefony, pošta a někdy i internet, komunikace se vnějším světem je na ponorce omezena.

Každý člen posádky má přiřazený email, kam mu rodina může posílat zprávy. Když je ponorka schopna přijímat signál, tyto zprávy jsou odeslány na palubu. Zde všechny zprávy projde vybraný člen posádky. Musí se ujistit, že nepřišla zpráva, kterou by námořník neměl vědět. Například se mohou rozhodnout nedoručit zprávu o úmrtí v rodině, aby nenarušili morálku posádky.

Stejně si námořník nemůže vystoupit, takže mnoho lidí věří, že je lepší si to nechat na konec služby. Komunikace ponorky je složitá, protože měsíce tráví pod vodou. Téměř žádné radiové vlny vodou neproniknou, ale ponorky potřebují přijímat rozkazy. Radiové vlny o velmi nízké frekvenci do určité hloubky proniknou. Proto VLF přijímač tvoří jádro jejich komunikace.

Námořnictva provozují obří VLF vysílače. USA mají vysílač v Maine, Washingtonu, na Havaji i jinde. Indie ho má na jižním pobřeží, Austrálie má svůj na západě kontinentu. Tyto VLF signály proniknou mořskou vodou a lze je zachytit v hloubce až 20 metrů. Jednou z nevýhod VLF je, že má velmi malou šířku pásma.

Dokonce přes ni nejde přenášet ani hovor. Zvládne jen 700 slov textu za minutu. Některé ponorky mohou z větší hloubky vypustit bóje, které signál zachytí. Ponorky většinou nemohou odpovědět na VLF frekvenci, protože nemají dostatečně silný vysílač. Musí se vynořit k hladině, aby nad vodu vystrčily anténu a odpověděly. V této hloubce se moderní ponorky rychle spojí se satelitem a stáhnou a odešlou informace.

Méně často se používá i pár dalších technik, vyvíjejí se nové technologie a existují i záložní systémy, když je hlavní systém nefunkční, ale VLF je základním pilířem komunikace s ponorkami. Ale fakt, že ponorky tráví čas skryté pod hladinou ztěžuje další důležitou činnost. Navigaci. GPS ani radar pod vodou nefungují, protože používají vlny o vyšší frekvenci, které pod hladinu neproniknou.

Pod vodou funguje sonar, kdy ponorka generuje zvuk a naslouchá ozvěně, čímž získá představu o okolí. Ale vytváření zvuku může snadno prozradit jejich pozici. Když má ponorka zůstat skryta, nemůže použít aktivní sonar. Místo toho používají inerciální navigační systém. Je to systém akcelerometrů a gyroskopů, které vezmou poslední známé GPS souřadnice ponorky a pak posuzují pohyb ponorky vůči tomuto bodu.

Lze tak odhadnout svou pozici, ale čím déle jste nezaměřili svou přesnou polohu, tím se přesnost systému snižuje. 24 hodin po posledním zaměření pozice se přesnost snižuje na pouhých 1,85 km. Když se tato technika spojí s vyhledáváním v mapách, tak to nevadí, protože oceán je obří.

Ale existuje pár objektů, do kterých mohou ponorky pod vodou narazit. Jiné ponorky. Moderní ponorky jsou tak maskovány, že o nich jiná ponorka nemusí vědět, ani kdyby byly bok po boku. To se stalo v noci 3. února 2009, kdy britská ponorka HMS Vanguard pocítila náraz během plavby ve východním Atlantiku.

Zřejmě úplnou náhodou se srazila s francouzskou ponorkou Le Triomphant. Naštěstí pluly pomalu a nikdo nebyl zraněn, ale obě ponorky nesly jaderné hlavice, takže si lze jen domýšlet následky skutečně nebezpečné srážky. Ponorky jsou nebezpečné i v době míru. Mají za cíl zmizet, takže když se něco pokazí, tak často prostě zmizí. Mnoho zemí má záchranné ponorky, které hypoteticky mohou zachránit ztroskotané námořníky tím, že k ponorce doplují a vyvezou námořníky na hladinu.

V praxi se to ale nikdy moc nevyužilo. Občas se ponorky potopí, systémy selžou a nikdo se k nim nedostane dřív, než jim dojde kyslík. Ponorky jsou stále lépe maskované, ale vyvíjí se i systémy k jejich detekci. Možná jednou nastane chvíle, kdy se v oceánu nic neschová, ale do té doby budou ponorky důležitou součástí moderního námořnictva.

Dnes, podobně jako ve 2. světové válce, je i tradiční ponorka vyzbrojená torpédy efektivní a ničivou zbraní. Nejlepší způsob vystopování ponorky je přes sonar jiné ponorky, takže občas státy potřebují ponorky, protože je mají ostatní. Proto jich stále existují stovky, které mohou být kdekoliv a jsou připravené udeřit.

Překlad: Mithril www.videacesky.cz