Nedoceněná mistrovská díla Louvru

Určitě víte, co se říká o rozlehlosti Louvru a o jeho bohatých sbírkách. Kdybyste strávili minutu před každým z exponátů, zabralo by vám asi dva a půl měsíce, než byste zhlédli všechny. Pokud byste tu trávili osm hodin denně. Je tudíž samozřejmě obtížné dopřát všem exponátům pozornost, jakou si zaslouží. Často dáme přednost spíše proslulým dílům na úkor těch méně slavných. V tomto videu si představíme díla, u kterých se většinou nezastavíme, ale která si zaslouží být známější.

Naše prohlídka začne v oddělení orientálních památek. Zde se nachází mnoho podivuhodných děl, jako třeba mezopotámští obří okřídlení býci s lidskou hlavou nebo obrovská nádoba z Amathonte. Ale kromě nich se zde nachází předmět, o kterém vám chci povědět a který je často úplně přehlížen. Na délku totiž měří sotva něco málo přes centimetr a půl. Súský psík je zlatý přívěšek starý 5 000 let.

Představuje psa ze společenského plemene se zahnutým ocasem a obojkem kolem krku. Co je na něm ale zvláštním, je zavěšovací kroužek na jeho zádech. Jde totiž o první známé použití svařování v dějinách lidstva. Jedná se rovněž o jeden z prvních dokladů zlatnického řemesla, a je to skutečné mistrovské dílo té doby. Následující exponát se nachází v sále D oddělení orientálních památek. Když procházíme před touto sádrovou sochou, nepovšimneme si na ní ničeho zvláštního.

Přesto se jedná o úplně nejstarší exponát v celém Louvru. Je stará 9 000 let a byla objevena v roce 1985 na nalezišti v Aïn Ghazal v Jordánsku. Jelikož pochází z neolitické doby, která neznala písmo, nevíme, k čemu byla používána a jaký byl její význam. Nicméně víme, že byla vymodelována ručně kolem výztuže z rákosových stvolů a že byla pravděpodobně ozdobena parukou a oděvem. Každopádně navzdory uplynulým tisíciletím je její pohled stále stejně pronikavý.

Hned vedle v sále 10 najdeme podivuhodnou sochu bez hlavy, sochu královny Napirasu. Napirasu byla ženou krále Untaš-Napiriša, který vládl kolem roku 1 300 př. n. l. v Elamu, starověkém státě na jihozápadě Íránu. Samotná socha je důkazem bohatství elamského království. Zaprvé není dutá, jak bychom mohli předpokládat, ale plná, takže bylo spotřebováno obrovské množství kovu. Socha tudíž váží téměř dvě tuny.

Zadruhé, což je překvapující, byl její vnitřek vyroben z dražšího kovu než její vnější část. Jádro sochy je totiž vyrobeno z bronzu, zatímco povrch je měděný. Proč ale zvolili dražší kov na část, kterou ani nevidíme? To zůstává záhadou. Když už mluvíme o záhadách, další exponát jich také několik skrývá. Jedná se o mosazné umyvadlo obložené zlatem a stříbrem, přezdívané Křtitelnice svatého Ludvíka. I přes svůj křesťanský název se nachází v oddělení islámského umění a byla vyrobena kolem roku 1330, tedy přibližně šedesát let po smrti svatého Ludvíka.

Neví se přesně, kdy a za jakých okolností byla přivezena do Francie, ale byla součástí francouzského královského pokladu už v polovině 15. století. Co ale víme je, že byla vyrobena v Egyptě za dynastie Mamlúků a že se jedná o jedno z nejvýznamnějších mistrovských děl islámského umění. Celé umyvadlo je zevnitř i zvenku zdobeno postavami a jemnými rytými ornamenty.

Můžeme tu najít jezdce, významné osobnosti mamlúckého dvora a celou sbírku skutečných i imaginárních zvířat. Obsahuje i překvapivé detaily. Všechna zvířata jsou například zobrazena tradičně z profilu, kromě jednoho ukrytého králíka, který na pozorovatele hledí zpříma. Další zvláštností je, že tvůrce Muhammad ibn al-Zayn se na umyvadlo podepsal dokonce šestkrát, což je výjimečné. Nejpodivnější je ale osud tohoto díla.

Bylo vytvořeno na islámském území ve 14. století, později použito při křtu Ludvíka XIII. v roce 1606 a při křtu syna Napoleona III. Ten byl pokřtěn v roce 1856 a pouze pro tuto příležitost tento exponát dočasně opustil Louvre. V sále deset přihlížíme scéně, která okamžitě upoutá naši pozornost. Osm zahalených postav v černém, které drží desku, na které se nachází ležící postava ve zbroji. Jejich strašidelné siluety podtrhují dojem čehosi vážného a znepokojivého.

Tato socha z pestrobarevného vápence je vlastně náhrobkem věnovaným Philippu Potovi, významnému úředníkovi z Bourgogne v 15. století a rytíři Řádu zlatého rouna. Právě on je tou postavou na desce, se psem ležícím mu u nohou. Deska oslavuje rytíře a po stranách se nachází dlouhý epitaf. Hrobka Philippa Pota je působivá z mnoha hledisek, ale nejvíce fascinující je pohřební průvod osmi truchlících postav.

Každá z nich je v jiné pozici a zdá se, že prohýbají pod velkou tíhou. Realističnost díla je posílena faktem, že postavy jsou v životní velikosti a vzbuzuje dojem, že jsme účastníky pohřbu zamrzlého v čase. Je překvapující, že hrobku si objednal sám Philippe Pot ještě za svého života. Možná to byl on sám, kdo navrhl podobu tohoto výjimečného díla konce středověku. V sále C v mezipatře na nás čeká mistrovské dílo německého sochařství. Tato socha z lipového dřeva představuje Máří Magdalénu v mystické extázi. Podle legendy žila Máří Magdaléna nahá v jeskyni jako poustevnice a každý den ji andělé vyzvedli na nebesa.

Přesně tuto scénu původně socha zobrazovala, neboť byla podepřena anděly a celé sousoší bylo zavěšeno z klenby kostela, jak dokazuje závěs na zádech světice. Co nás na Máří Magdaléně dozajista upoutá je její krása, která odpovídá jak renesančním normám, tak i gotické tradici. Detaily jejího těla a obličeje jsou precizně vymodelovány a její křivky jsou překvapivě smyslné, když vezmeme v úvahu, že jde o náboženské dílo.

Nejpůsobivější jsou především její vlasy. Vodopád zlatých vlasů sahající až do půli stehen a částečně skrývající její nahotu. To vše dodává soše určité fluidum, které vyzařuje do celé místnosti. Další předmět je zároveň uměleckým dílem i skutečnou vědeckou kuriozitou. Hodiny Stvoření světa vyrobené v Paříži v roce 1754 jsou tak ambiciózním projektem, že si vyžádaly spolupráci tří osob.

Hodiny obsahují rytou zeměkouli, Slunce, Měsíc a zobrazení sluneční soustavy, to vše spojené jinými prvky. Původně ukazovaly čas ve všech částech světa a všechna nebeská tělesa se otáčela. Toto mistrovské dílo objednal Joseph François Dupleix, generální guvernér indických obchodních stanic v 18. století. Dupleix chtěl hodiny nabídnout jako královský dar nabobovi z Golcondy, ale byl zbaven funkce dříve, než je stihl doručit.

Dnes se nacházejí v sále 41 v oddělení uměleckých předmětů. Naše návštěva se chýlí ke konci a doufám, že ve vás vzbudila chuť vidět nedoceněná díla muzea na vlastní oči. Těch pár exponátů, které jsem vám představil, tvoří pouze nepatrnou část sbírek a zbývá ještě objevit mnoho zajímavostí. Ostatně, pokud se chcete dozvědět více, doporučuji vám zhlédnout toto video na kanálu Axolot, ve kterém jsem mluvil o zajímavých exponátech v Louvru.

Doufám, že vás potkám v jedné z galerií a na shledanou! Překlad: Alienor www.videacesky.cz