Filmová historie: Světový film – část 2Rychlokurz
14
Zajímavé filmy se netočí jen v Hollywoodu. V tomto díle se podíváme na zajímavé filmové počiny z Afriky, Latinské Ameriky a Středního východu.
Poznámka: V titulcích jsou u většiny jmen uvedeny přibližné přepisy z arabštiny a perštiny. Přepis není zachován u jmen, která se etablovala v USA nebo v Evropě (např. Omar Sharif). Pokud v přepisu najdete nedostatek, neváhejte nás prosím upozornit. Děkujeme!
Přepis titulků
Filmy jsou mnohým: formou masové komunikace, sdělovacím prostředkem nebo byznysem – velkým, či malým. Záleží na počtu superhrdinů. Ale mohou i vytvořit, objasnit nebo posílit národní identitu. Na mnoha místech mimo USA a Evropu se točilo později a za politické nestability. Filmaři vyprávěli vlastní příběhy a vytvářeli nové kolektivní identity. Průmysl v Africe, Jižní Americe a na Středním východě je celkem malý, ale jejich filmy jsou klíčové pro místní diváky i rozmanitost světového filmu.
SVĚTOVÝ FILM – ČÁST 2 Africký film se běžně dělí na severní a subsaharskou Afriku. Největší producent v severní Africe je Egypt a jeho filmy vládnou arabskému světu desítky let. Zlatý věk egyptského filmu probíhal mezi 40. a 60. lety. Tehdy studia produkovala žánrové filmy ve stylu Hollywoodu a prestižní dramata. Roku 1952 byla svržena egyptská monarchie a charismatický vůdce Džamál Abd an-Násir zavedl nový vojenský režim.
Násirova vláda film znárodnila v roce 1966 a začala velice ovlivňovat, jaké filmy byly točeny. Mnoho filmařů nemohlo produkovat filmy, i když režim kritizovaly jen málo. Egyptští filmaři však stále dokázali točit klasiky, Al haram od Henryho Barakata nebo Mumii od Abdela Saláma. V 70. letech začal egyptský film vyvažovat mezi politikou a zábavou. A tehdy se objevil první mezinárodně uznávaný režisér.
Júsuf Šahín se narodil roku 1926. Po vysoké škole ho rodiče poslali do Hollywoodu studovat herectví. Poté se vrátil do Egypta a ve 23 letech natočil svůj první celovečerák, Otec Amin. Holt herec rejža. Jeho druhý film Chlapec od Nilu byl pozván na festival v Cannes. A jeho třetí, Pod žhnoucím sluncem, představil Omara Sharifa, herce, který proslul v anglicky mluvených filmech Lawrence z Arábie a Doktor Živago. Ale Šahínův největší počin byla autobiografická trilogie z let 1978–1990 o sociální historii dobového Egypta.
Když v 80. letech vládní cenzoři zvolnili, pár režisérek vystudovalo Egyptský filmový institut a začaly točit feministické filmy. Tak vznikla nová fáze egyptské produkce, když Asmá Al-Bakry režírovala film Páni a žebráci z roku 1991 a další rok Inás Al-Deghídí Vražedkyně. Válka v Perském zálivu a vznik satelitní televize egyptský film téměř zastavily, ale do roku 2005 domácí produkce ožila a daří se jí dodnes.
V Alžírsku se také nachází významný filmový průmysl. Po brutální válce a nezávislosti na Francii roku 1962 alžírské filmy představovaly tzv. „boj za svobodu“. Filmy o vymanění z koloniální nadvlády. Alžírský film se na světovou scénu dostal až v 70. letech. Kronika žhavých let Mohameda Lachdara-Hamina líčila epickou cest jedné rodiny na konci kolonizace.
Film na festivalu v Cannes získal roku 1975 cenu Grand Prix. V roce 1992 vznikla v Alžírsku válečná islámská vzpoura a kvůli násilí se většina filmařů rozhodla pracovat v zahraničí. Mnoho filmů se zaměřovalo na utečence, kteří bojují se svou identitou emigrantů. Například film Rachida Bouchareba Mimo zákon z roku 2010 pojednává o třech alžírských bratrech žijících ve Francii mezi lety 1945–1962. Za alžírské války za nezávislost. Jednou zemí subsaharské Afriky je Senegal, další bývalá francouzská kolonie.
A nesporným otcem filmu zde je Ousmane Sembène. Byl to veterán z 2. světové války a od roku 1947 žil ve Francii, kde při práci v automobilce a přístavu v Marseille zažil rasismus. Následně napsal roku 1956 svůj první román ve francouzštině Černý přístavní dělník. Ve svých filmech opakovaně zkoumá téma izolace, pronásledování a ztráty identity. Po studiu filmů v Sovětském svazu se Sembène vrátil do Senegalu, kde roku 1963 natočil 20minutový kraťas Borom Sarret, považovaný za první domorodý černý africký film.
Sembènův další film Černoška z… byl první antikoloniální film z Afriky, který získal světové uznání. Příběh je o mladé Senegalce, která dělá v Dakaru chůvu francouzské rodině. Když přijme nabídku na návrat do Francie, zažije neúctu a je týraná v kultuře, která ji nechce přijmout, což ke konci filmu vede k tragédii. Sembène dál točil až do své smrti roku 2007, zápasil s identitou a kulturou v koloniální a postkoloniální Africe. Ostatní africké země mají své filmové tradice.
V Angole vznikla filmová škola roku 1977, dva roky po nezávislosti na Portugalsku. V Burkina Fasu se koná Panafrický filmový a televizní festival, největší africká filmová událost. Nigérie má vlastní systém hvězd a 3. nejcennější filmový průmysl vůbec. Další dlouhou historii postkoloniálního a domorodého filmu má Latinská Amerika. I když ve zdejší kinematografii dominují filmy z USA, Kubě a Brazílii zůstala jistá autonomie. Kuba před Kubánskou revolucí roku 1959 vyrobila asi 150 celovečeráků.
Ale když Fidel Castro převzal moc, filmový průmysl byl prostředkem vlády. Založil Národní filmový institut a točilo se pod Národní radou pro kulturu. Castro jako jiní věděl, že film ovlivňuje masy, mnozí byli chudí a negramotní. Známí filmaři uprchli nebo byli vytlačeni, takže kubánský film začal hrstkou lidí s málo zkušenostmi a starým vybavením. Za 20 let vzniklo přes 100 celovečeráků, 900 dokumentárních kraťasů a 1300 filmových aktualit. To je fůra obsahu. V 70.
se zavedla kubánská infrastruktura domácí distribuce a produkce a film byl propracovanější. Rozšířila se například marxistická díla Sergia Gilera Jiný Francisco nebo Tak či onak Sary Gómez ve stylu Hollywoodu a avantgardní sociální kritiky. 90. léta však byla pro Kubu těžká. Po pádu komunismu v Evropě měl Castro kromě Číny a Severní Koreje jen pár spojenců. Filmová produkce upadla z 10 filmů za rok na 2–3. A politické represe se zhoršily, takže filmaři zmizeli do Latinské Ameriky. Nakonec ale díky několika faktorům produkce na Kubě ožila.
Výrobu zlevnily digitální technologie a napětí s USA se uvolnilo. Další latinskoamerický filmový průmysl je v Brazílii. Roku 1924 pocházela většina místních filmů z Hollywoodu, jako ve zbytku Ameriky. Prezident Getúlio Vargas se pokusil zastavit tuto dominanci zavedením kvót pro místní film z roku 1932, které trvaly do 50. let. Ale moc se nezměnilo. Napnutá politická atmosféra 60. let opravdu znamenala změnu. Skupina brazilských filmařů vytvořila „cinema novo“ neboli nový film, nadšena estetikou neorealistů Itálie a nízkorozpočtovou novou vlnou Francie.
Režiséři cinema novo točili filmy, které podkopávaly normy klasického filmu a reagovaly na kolonizaci brazilského filmu Hollywoodem. Neoficiální vůdce skupiny, Glauber Rocha, natočil r. 1964 Bůh a ďábel v zemi slunce. Je o chudém pracovníkovi na farmě, který ošidil a zabil svého šéfa a utekl se svou ženou a násilnickým kazatelem. Film je odvážný a odmítá tradiční mravní řád. Nelson Pereira dos Santos natočil roku 1963 film Sucho.
Další klíčový film raného hnutí cinema novo, který zamířil do Cannes. Film je o chudé rodině, jež se snaží přežít na vyschlé brazilské severovýchodní pláni. Je to levná produkce o sociálně-politické situaci v jiných zemích Jižní Ameriky. Domorodí filmaři zjistili, jak vyprávět příběhy, aniž by spoléhali na tradiční filmová studia či vládní pomoc. I když se nedočkají světového věhlasu, filmaři v Argentině, Chile, Kolumbii i Peru tímto modelem vytvořili svou vlastní filmovou identitu. S filmy to na Středním východě umí Írán, na jehož domácím trhu do Íránské revoluce v roce 1979 roky dominoval americký film.
Prvním mezinárodním íránským filmem byla roku 1969 Kráva od Dariushe Mehrjuie. Příběh o venkovanovi, jehož milovaná kráva zemře. Film byl předrevoluční íránskou vládou zakázán. Ta chtěla pro svět filmy o moderním Íránu, ne ty, které byly o životu utlačovaných. Kráva nicméně vyhrála hlavní ceny na festivalu v Chicagu a Benátkách a vytvořila novou íránskou vlnu. Jako nová vlna Francie a cinema novo Brazílie i íránská nová vlna byla o životech obyčejných lidí, hlavě trápících se a pronásledovaných.
Po revoluci vláda Ájatolláha Chomejního prosazovala teokratickou cenzuru filmu a ukončila produkci a filmaři museli prchnout ze země. Íránský film se začal vracet v 90. letech, kdy se filmaři dostali do dvou táborů. Populistický film pro komerční zábavu a umělecký – osobitější, ezoterické filmy. Tváří nedávného íránského filmu je Abbás Kiarostamí, jehož film Chuť třešní získal hlavní cenu na festivalu v Cannes 1997.
Film Kandahár z roku 2001 od Mohsena Machmalbáfa byl v žebříčku Time 100 nejlepších filmů vůbec. A Asghar Farhádí dostal dva Oscary za cizojazyčný film za domácí taje Rozchod Nadera a Simin z roku 2011 a Klient z roku 2016. Porevolučnímu íránskému filmu chvíli trvalo, než dosáhl světového uznání. Od té doby je to narativní a stylistický inovátor ve světě filmu, který ovlivňoval tvůrce a inspiroval diváky. Dnes jsme probrali více světového filmu, počínaje postkoloniální Afrikou.
Mluvili jsme o latinskoamerickém filmu optikou Kuby a Brazílie. A nakousli jsme klíčové filmové tradice Íránu posledních 25 let. Příště přijde podivný a vzrušující svět experimentální a dokumentární tvorby. Bude to divné – a skutečné. Překlad: Kara www.videacesky.cz
SVĚTOVÝ FILM – ČÁST 2 Africký film se běžně dělí na severní a subsaharskou Afriku. Největší producent v severní Africe je Egypt a jeho filmy vládnou arabskému světu desítky let. Zlatý věk egyptského filmu probíhal mezi 40. a 60. lety. Tehdy studia produkovala žánrové filmy ve stylu Hollywoodu a prestižní dramata. Roku 1952 byla svržena egyptská monarchie a charismatický vůdce Džamál Abd an-Násir zavedl nový vojenský režim.
Násirova vláda film znárodnila v roce 1966 a začala velice ovlivňovat, jaké filmy byly točeny. Mnoho filmařů nemohlo produkovat filmy, i když režim kritizovaly jen málo. Egyptští filmaři však stále dokázali točit klasiky, Al haram od Henryho Barakata nebo Mumii od Abdela Saláma. V 70. letech začal egyptský film vyvažovat mezi politikou a zábavou. A tehdy se objevil první mezinárodně uznávaný režisér.
Júsuf Šahín se narodil roku 1926. Po vysoké škole ho rodiče poslali do Hollywoodu studovat herectví. Poté se vrátil do Egypta a ve 23 letech natočil svůj první celovečerák, Otec Amin. Holt herec rejža. Jeho druhý film Chlapec od Nilu byl pozván na festival v Cannes. A jeho třetí, Pod žhnoucím sluncem, představil Omara Sharifa, herce, který proslul v anglicky mluvených filmech Lawrence z Arábie a Doktor Živago. Ale Šahínův největší počin byla autobiografická trilogie z let 1978–1990 o sociální historii dobového Egypta.
Když v 80. letech vládní cenzoři zvolnili, pár režisérek vystudovalo Egyptský filmový institut a začaly točit feministické filmy. Tak vznikla nová fáze egyptské produkce, když Asmá Al-Bakry režírovala film Páni a žebráci z roku 1991 a další rok Inás Al-Deghídí Vražedkyně. Válka v Perském zálivu a vznik satelitní televize egyptský film téměř zastavily, ale do roku 2005 domácí produkce ožila a daří se jí dodnes.
V Alžírsku se také nachází významný filmový průmysl. Po brutální válce a nezávislosti na Francii roku 1962 alžírské filmy představovaly tzv. „boj za svobodu“. Filmy o vymanění z koloniální nadvlády. Alžírský film se na světovou scénu dostal až v 70. letech. Kronika žhavých let Mohameda Lachdara-Hamina líčila epickou cest jedné rodiny na konci kolonizace.
Film na festivalu v Cannes získal roku 1975 cenu Grand Prix. V roce 1992 vznikla v Alžírsku válečná islámská vzpoura a kvůli násilí se většina filmařů rozhodla pracovat v zahraničí. Mnoho filmů se zaměřovalo na utečence, kteří bojují se svou identitou emigrantů. Například film Rachida Bouchareba Mimo zákon z roku 2010 pojednává o třech alžírských bratrech žijících ve Francii mezi lety 1945–1962. Za alžírské války za nezávislost. Jednou zemí subsaharské Afriky je Senegal, další bývalá francouzská kolonie.
A nesporným otcem filmu zde je Ousmane Sembène. Byl to veterán z 2. světové války a od roku 1947 žil ve Francii, kde při práci v automobilce a přístavu v Marseille zažil rasismus. Následně napsal roku 1956 svůj první román ve francouzštině Černý přístavní dělník. Ve svých filmech opakovaně zkoumá téma izolace, pronásledování a ztráty identity. Po studiu filmů v Sovětském svazu se Sembène vrátil do Senegalu, kde roku 1963 natočil 20minutový kraťas Borom Sarret, považovaný za první domorodý černý africký film.
Sembènův další film Černoška z… byl první antikoloniální film z Afriky, který získal světové uznání. Příběh je o mladé Senegalce, která dělá v Dakaru chůvu francouzské rodině. Když přijme nabídku na návrat do Francie, zažije neúctu a je týraná v kultuře, která ji nechce přijmout, což ke konci filmu vede k tragédii. Sembène dál točil až do své smrti roku 2007, zápasil s identitou a kulturou v koloniální a postkoloniální Africe. Ostatní africké země mají své filmové tradice.
V Angole vznikla filmová škola roku 1977, dva roky po nezávislosti na Portugalsku. V Burkina Fasu se koná Panafrický filmový a televizní festival, největší africká filmová událost. Nigérie má vlastní systém hvězd a 3. nejcennější filmový průmysl vůbec. Další dlouhou historii postkoloniálního a domorodého filmu má Latinská Amerika. I když ve zdejší kinematografii dominují filmy z USA, Kubě a Brazílii zůstala jistá autonomie. Kuba před Kubánskou revolucí roku 1959 vyrobila asi 150 celovečeráků.
Ale když Fidel Castro převzal moc, filmový průmysl byl prostředkem vlády. Založil Národní filmový institut a točilo se pod Národní radou pro kulturu. Castro jako jiní věděl, že film ovlivňuje masy, mnozí byli chudí a negramotní. Známí filmaři uprchli nebo byli vytlačeni, takže kubánský film začal hrstkou lidí s málo zkušenostmi a starým vybavením. Za 20 let vzniklo přes 100 celovečeráků, 900 dokumentárních kraťasů a 1300 filmových aktualit. To je fůra obsahu. V 70.
se zavedla kubánská infrastruktura domácí distribuce a produkce a film byl propracovanější. Rozšířila se například marxistická díla Sergia Gilera Jiný Francisco nebo Tak či onak Sary Gómez ve stylu Hollywoodu a avantgardní sociální kritiky. 90. léta však byla pro Kubu těžká. Po pádu komunismu v Evropě měl Castro kromě Číny a Severní Koreje jen pár spojenců. Filmová produkce upadla z 10 filmů za rok na 2–3. A politické represe se zhoršily, takže filmaři zmizeli do Latinské Ameriky. Nakonec ale díky několika faktorům produkce na Kubě ožila.
Výrobu zlevnily digitální technologie a napětí s USA se uvolnilo. Další latinskoamerický filmový průmysl je v Brazílii. Roku 1924 pocházela většina místních filmů z Hollywoodu, jako ve zbytku Ameriky. Prezident Getúlio Vargas se pokusil zastavit tuto dominanci zavedením kvót pro místní film z roku 1932, které trvaly do 50. let. Ale moc se nezměnilo. Napnutá politická atmosféra 60. let opravdu znamenala změnu. Skupina brazilských filmařů vytvořila „cinema novo“ neboli nový film, nadšena estetikou neorealistů Itálie a nízkorozpočtovou novou vlnou Francie.
Režiséři cinema novo točili filmy, které podkopávaly normy klasického filmu a reagovaly na kolonizaci brazilského filmu Hollywoodem. Neoficiální vůdce skupiny, Glauber Rocha, natočil r. 1964 Bůh a ďábel v zemi slunce. Je o chudém pracovníkovi na farmě, který ošidil a zabil svého šéfa a utekl se svou ženou a násilnickým kazatelem. Film je odvážný a odmítá tradiční mravní řád. Nelson Pereira dos Santos natočil roku 1963 film Sucho.
Další klíčový film raného hnutí cinema novo, který zamířil do Cannes. Film je o chudé rodině, jež se snaží přežít na vyschlé brazilské severovýchodní pláni. Je to levná produkce o sociálně-politické situaci v jiných zemích Jižní Ameriky. Domorodí filmaři zjistili, jak vyprávět příběhy, aniž by spoléhali na tradiční filmová studia či vládní pomoc. I když se nedočkají světového věhlasu, filmaři v Argentině, Chile, Kolumbii i Peru tímto modelem vytvořili svou vlastní filmovou identitu. S filmy to na Středním východě umí Írán, na jehož domácím trhu do Íránské revoluce v roce 1979 roky dominoval americký film.
Prvním mezinárodním íránským filmem byla roku 1969 Kráva od Dariushe Mehrjuie. Příběh o venkovanovi, jehož milovaná kráva zemře. Film byl předrevoluční íránskou vládou zakázán. Ta chtěla pro svět filmy o moderním Íránu, ne ty, které byly o životu utlačovaných. Kráva nicméně vyhrála hlavní ceny na festivalu v Chicagu a Benátkách a vytvořila novou íránskou vlnu. Jako nová vlna Francie a cinema novo Brazílie i íránská nová vlna byla o životech obyčejných lidí, hlavě trápících se a pronásledovaných.
Po revoluci vláda Ájatolláha Chomejního prosazovala teokratickou cenzuru filmu a ukončila produkci a filmaři museli prchnout ze země. Íránský film se začal vracet v 90. letech, kdy se filmaři dostali do dvou táborů. Populistický film pro komerční zábavu a umělecký – osobitější, ezoterické filmy. Tváří nedávného íránského filmu je Abbás Kiarostamí, jehož film Chuť třešní získal hlavní cenu na festivalu v Cannes 1997.
Film Kandahár z roku 2001 od Mohsena Machmalbáfa byl v žebříčku Time 100 nejlepších filmů vůbec. A Asghar Farhádí dostal dva Oscary za cizojazyčný film za domácí taje Rozchod Nadera a Simin z roku 2011 a Klient z roku 2016. Porevolučnímu íránskému filmu chvíli trvalo, než dosáhl světového uznání. Od té doby je to narativní a stylistický inovátor ve světě filmu, který ovlivňoval tvůrce a inspiroval diváky. Dnes jsme probrali více světového filmu, počínaje postkoloniální Afrikou.
Mluvili jsme o latinskoamerickém filmu optikou Kuby a Brazílie. A nakousli jsme klíčové filmové tradice Íránu posledních 25 let. Příště přijde podivný a vzrušující svět experimentální a dokumentární tvorby. Bude to divné – a skutečné. Překlad: Kara www.videacesky.cz
Komentáře (0)