Proč potřebujeme národní parkyTED-Ed

„Co se země rozhodne zachránit, rozhodne o tom, jak bude vnímána.“ V roce 1903 se prezident Spojených států zúčastnil v kalifornském Yosemitském údolí třídenního výletu. Prezident Theodore Roosevelt spal v háji tyčících se sekvojí, utábořil se ve sněhové bouři a hodiny hovořil u táboráku se svým hostitelem a průvodcem, ochráncem přírody Johnem Muirem. Roosevelt se netajil svou láskou k přírodě, ale Muir ho sem nepozval pouze tábořit.

Yosemitu hrozilo nebezpečí. Ačkoli se Yosemite stal v roce 1864 chráněnou oblastí, v roce 1903 údolí stále hrozilo riziko přílišného rozvoje. Yosemite byl uprostřed 10letého boje o vyčlenění půdy jak pro zachování, tak pro veřejné využití. Dva cíle, které se snáze řekly, než dosáhly. Bitva o Yosemite začala se zlatou horečkou roku 1849, kdy horníci vyrazili na západ hledat zlato v podhůří Sierry Nevady.

V roce 1851 vyhnala státem schválená milice z Yosemitského údolí kmen Ahwahneechee. Navrátilci spatřili bílé osadníky, kteří si nárokovali půdu, káceli obrovské sekvoje a stavěli hotely a salony. Skupinka znepokojených Kaliforňanů lobovala u senátora Johna Connessa, aby chránil údolí před soukromými zájmy. V roce 1864 Kongres schválil Connessův návrh zákona, kterým bylo údolí Yosemite přiděleno státu Kalifornie, což bylo poprvé, co vláda USA dostala zemi pod veřejnou ochranu.

Správa této země byla však předmětem debat, které budou s další ochranou těchto území ještě složitější. O sedm let později vedl geolog Ferdinand Hayden výpravu na Yellowstonskou plošinu, kterou mnoho domorodých amerických kmenů využívalo pro obřady, lov a obchod. Vědci a umělci přinesli z expedice zprávy o úchvatných gejzírech a horkých pramenech, čímž Yellowstone získal velkou podporu pro zaštítění vládní ochranou a omezil domorodcům přístup na území.

Na rozdíl od Yosemitu nemohl být Yellowstone přidělen státu. Byl součástí tří amerických území, která se státy ještě nestala. Kongres místo toho roku 1872 zaštítil Yellowstone pod federální správcovství a vytvořil první opravdový národní park na světě. Teddy Roosevelt pomohl během své funkce s rozšiřováním území pod veřejnou ochranu. Do roku 1916 vzniklo 15 národních parků. Problém správy však zůstal nevyřešen a správa parku se řešila nahodile na několika ministerstvech.

Jednoduché úkoly jako stavba silnic a najímání personálu vyžadovaly neúčinné byrokratické manévrování. Žádné ministerstvo nestanovilo pravidla chování v parku, takže lovci zabíjeli v parku divokou zvěř, dobytek spásal pole a návštěvníci ničili památky. Řešení přišlo z Kanady, která měla vysoce účinnou centralizovanou správu parku.

V roce 1916 založily USA po jejím vzoru Správu národních parků. Poslání správy parku má dodnes dva cíle, které si někdy odporují. Zachovat parky do budoucna a zpřístupnit je veřejnosti. To se těžko vyvažuje. Silnice, stezky a další infrastruktura otevřely parky návštěvníkům, ale změnily i krajinu, a návštěvníci mohou přispívat ke znečištění, erozi a poškození křehkých ekosystémů.

Samotná historie uchování může být s touto misí i v rozporu. Mnoho parků nebylo v době svého založení neobydlenou divočinou, což bylo pro jejich zachování standardem. Spousta z nich byla domovem či místem uctívání původních obyvatel, kterým tam bylo zakázáno vstoupit ve jménu veřejného využití. Teprve nedávno začala služba národního parku ctít tento odkaz a zapojovat domorodé Američany do správy parku. Po celém světě hrají domorodé komunity zásadní roli při obhospodařování a ochraně půdy.

Dnes jsou po celém světě tisíce národních parků a každý musí vyvážit veřejné využití s historickou a ekologickou ochranou. Parky na Novém Zélandu, Islandu, v Austrálii a Jižní Africe zažily vážnou erozi kvůli prudkému nárůstu návštěvníků. Některé, jako například národní park Mu Ko Similan v Thajsku, se pro turisty zčásti uzavřely, aby se mohl ekosystém zotavit. Národní parky si pro budoucí generace uchovaly nenahraditelnou krajinu.

Také nás nutí pokládat si těžké otázky. Jaké máme povinnosti vůči této planetě a vůči sobě navzájem? Překlad: Kara www.videacesky.cz