Jak mizí lidé?Vsauce

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Před několika lety vletěl rozzlobený otec do obchodu Target v Mineapolisu. Jeho dcera, středoškolačka, dostávala poštou z obchodu kupony na věci jako postýlky nebo plenky. Povzbuzoval Target jeho nezletilou dceru, aby vyrazila ven a otěhotněla? Obchod se omluvil.

O pár dní později se jim ozval otec a řekl jim, že se v jeho domácnosti děly věci, o nichž nevěděl. Moje dcera má termín v srpnu, dlužím vám omluvu. Interní algoritmy Targetu sledovaly a zpracovávaly nákupy jeho dcery. Nedávno si začala kupovat jiné položky než obvykle. Věci jako jisté vitamínové doplňky a neparfémovaná mýdla a krémy. Chování, které systém označil možností, že je těhotná. Proto jí posílali ty kupóny.

A měli pravdu. Aniž by jim to někdo řekl, věděl Target, že je ta dívka těhotná, dřív než její vlastní otec. Jsme digitálně pozorováni a sledováni. Dnes víc než kdy dřív. Žijeme ve světě nepřetržitého kamerového systému. Cookies v prohlížeči, sledovatelné debetní karty, mobily a GPS, otisky prstů, DNA analýza.

Navzdory tomu všemu zmizí každý rok více než dva tisíce lidí jen ve Spojených státech. A nikdy nejsou nalezeni živí či mrtví. Kam se ztrácí pohřešovaní lidé? Jak zmizí? Co kdybyste zmizeli vy? A jak víte, že už jste nezmizeli? V mnoha případech jsou pohřešované osoby oběťmi nevyřešených nebo neznámých zločinů.

Možná měli nehodu nebo si vzali život a jejich těla se nikdy nenašla. Nebo jsou možná naprosto v pořádku a jednoduše opustili svůj starý život, staré rodiny a přátele, dluhy a závazky, aby mohli začít nový život někde jinde. Pravděpodobně jako někdo jiný. Jak dlouho by lidem trvalo, než by si všimli, že jste zmizeli?

Zamyslete se nad tím, záleží na tom, kdo jste, jak žijete a jak zmizíte, Ve většině jurisdikcí můžete být po 5 - 7 letech, pokud o vás nikdo nic neslyšel, prohlášeni za mrtvého v nepřítomnosti. To se stalo francouzskému astronomovi Guillaumu Le Gentilovi. V 18. století cestovaly stovky lidí široko daleko, aby mohly sledovat přechod Venuše z různých míst na Zemi.

Věděli, že porovnáním svých měření by mohli spočítat přesněji než kdy dřív, jak daleko je Slunce. Takže Le Gentil opustil v roce 1760 Francii a odjel do Pondicherry v Indii. Po bouřce, která ho vychýlila z kurzu, a Britech obléhajících Pondicherry, byl donucen strávit den přechodu na lodi na moři, houpající se moc na to, aby pořídil přesná měření.

Další přechod měl být za osm let. Ten po něm následující až za dalších sto let. Takže tam zůstal, nevrátil se do Paříže, postavil si observatoř a čekal. Když se konečně po jedenácti letech vrátil do Paříže, zjistil, že byl prohlášen za mrtvého. Jeho žena se znovu vdala, rodina vyrabovala jeho pozůstalost a jeho místo v Královské akademii věd dostal někdo jiný.

Mimochodem nikdy neviděl přechod Venuše. V ten den byla obloha nad ním zatažená. Známe lidskou populaci na Zemi. Tak trochu. Počty a počítadla populace jsou pouhé odhady. Jedinci jsou nejlépe počítáni reálnými lidmi v jejich životech. To se ale neděje vždycky. Na začátku letošního roku zemřela Janet Veal ve svém bytě v Ringwoodu v Hampshiru.

Velké části jejího těla byla sežrány kočkami, které chovala, než ji o pár týdnů později našli. Před sedmi lety byla Joyce Carol Vincent nalezena mrtvá na gauči ve Wood Green. Tedy, našla se její kostra. Byla mrtvá minimálně tři roky a nikdo ji za tu dobu nehledal. Pořád měla zapnutou televizi.

Čtyři dny po bombovém útoku Timothyho McVeigha na federální budovu v Oklahomě, při němž přišlo o život 168 lidí, byla v troskách nalezena oddělená levá noha. Nikdo nevěděl, komu patří. Nohy všech ostatních obětí byly přiděleny a nikdo další nebyl nahlášen jako nezvěstný. Analýza DNA ukázala, že noha patřila Lakeshe Levy. Ale ta už byla pohřbena s oběma nohama.

Takže vyzvedli její mrtvolu. Byla pohřbena s levou nohou někoho jiného. Nohy byly zaměněny. Protože bylo její tělo nabalzamováno, DNA neznámé nohy nemohla být zanalyzována. Dodnes se neví, komu ta noha patřila. 169. oběť zůstává záhadou. Někteří konspirační teoretikové spekulují, že noha patřila atentátníkovi.

Někomu jinému, než Timothyho McVeigha, kdo byl natolik blízko explozi, že byl úplně vyhlazen až na jednu nohu. I tak se ukázalo, že je možné, aby někdo zmizel, aniž by se někdo ptal, kam se poděl. Někdy jsou lidé nahlášeni jako mrtví nebo pohřešovaní, i když to tak není.

Předčasné nekrology jsou běžné. Každý žijící člověk má jeden ve složce. Pokud zemře celebrita, média, televize, noviny, časopisy, potřebují co nejdříve celý příběh, takže se nekrology připravují dopředu a doplní se do nich jen datum a příčinu smrti. Dává to smysl, ale je trapné, když uniknou předtím, než ten člověk umře.

V roce 2003 webová stránka CNN omylem zveřejnila návrhy nekrologů živých lidí. Je to trapné, ale pro člověka, jenž si čte vlastní nekrolog, je to možnost udělat něco, co se většině z nás nepodaří. Uvidí, jak si je budou ostatní pamatovat, až zemřou. Alfred Nobel vynalezl dynamit. Vydělal jmění výrobou a prodejem smrtících zbraní, kanonů a výzbrojí.

V roce 1888 zemřel jeho bratr Ludwig, ale mnoho novin si mylně myslelo, že zemřel on a vydalo nekrolog Alfreda Nobela. Znění nebylo lichotivé. Jeden francouzský deník prohlásil, že zemřel obchodník se smrtí. Nobel si ty nekrology přečetl a tolik se styděl za to, jak vypadal jeho odkaz, že když zemřel, zanechal téměř všechny peníze k účelu oslavy lidskosti.

Vytvořil Nobelovu cenu. Marcus Garvey neměl takové štěstí. Říká se, že po jeho mrtvici vydaly noviny předčasný nekrolog, který byl kritický a hlásal, že když zemřel, byl na mizině, sám a neoblíbený. Šokován tím, jak negativně ho lidé vnímají, utrpěl Garvey při čtení nekrologu další mrtvici a zemřel. V dubnu 2006 zemřelo pět studentů Taylorské univerzity při tragické dopravní nehodě.

Jedna studentka přežila, ale byla v kómatu. Byl identifikována jako Laura VanRyn. Její kamarádka Whitney Cerak neměla takové štěstí a byla prohlášena za mrtvou. Na jejím pohřbu bylo tisíc lidí. Pár dní nato, jak se Laura zotavovala, začala mluvit a když se jí zeptali na jméno, řekla: "Jmenuji se Whitney."

Dívky si byly podobné. Ukázalo se, že pohřbili Lauru. Později se Whitney vdala ve stejném kostele, ve kterém měla pohřeb. Co když už jste pohřešováni, jenom to ještě nevíte? Není známo, jak často zamění nemocnice děti po narození. Moderní nemocniční pravidla to činí nepravděpodobným, ale protože si všichni nenecháváme ze srandy dělat testy otcovství a mateřství, není o tomto jevu mnoho informací.

Ale stává se to. Často je to zjištěno testy DNA nařízenými při sporech o výživném. Nebo v případě 35leté ženy z Kanárských ostrovů proto, že v roce 2001 si ji prodavačka v obchodě, v němž nakupovala, spletla se svou nejlepší kamarádkou. Protože vypadala přesně jako ona.

Protože to bylo její dávno ztracené dvojče, odloučené od ní už od porodu. A sestra, se kterou jste vyrostli a o níž jste si mysleli, že je vaše dvojče, se stala biologickou cizinkou. Co když jste pohřešováni, ale úřady to neví? Takový je život neoznámeného zmizení. Lidé, kteří jsou v zemi ilegálně, lidé odloučení od svých rodin a přátel bez toho, aby byli pohřešováni, děti bezdomovců.

Tito lidé nejsou jen pohřešovaní, ale nehlášení pohřešovaní. Národní databáze FBI informací o trestné činnosti obsahuje přibližně 50 tisíc nahlášených pohřešovaných dětí. Outpost for Hope hlásí, že se pohřešuje více než jeden milión dětí v Americe bez toho, aby někdo věděl, že se pohřešují.

Není protizákonné stát se zmizelým z vlastní vůle. Možná musíte platit dluhy nebo dodržet smlouvy, ale pokud jste dospělý, není zmizení samo o sobě nelegální. Máte právo zmizet. Ale věřit, že nikomu nebude chybět? To je směšné a nevědecké. Statistiky naznačují opak. David Wong napsal jeden z nejpůsobivějších článků, které jsem kdy četl.

Kolem nás je spousta informací. Je to pro to i slovo - infoobezita. Zabere celý život prozkoumat alespoň část. Je snadné si myslet, že každý ví to, co víte vy. Každý rok se narodí víc než sto milionů nových lidí a nikdo z nich neví, že jsou tvořeni atomy. Nebo že černé díry jsou úžasné.

Někdo jim to musí říct a ukázat. Kolik vtipů slyšíte každý den? Každý týden? Kolik vtipů slyšíte za rok? Zábavná myšlenka. Zvážením průměrné délky života a průměrného množství vtipů, které člověk slyší za rok, David Wong předložil myšlenku, hrubou v odhadu, ale ostrou ve své podstatě.

Pokud je vám méně než 38 let, je pravděpodobné, že nejvtipnější vtip, který kdy uslyšíte, jste zatím ani neslyšeli. Pokud je vám více než 38 let, je pravděpodobné, že už znáte vtip, jenž bude pro dva lidi, které potkáte, tím nejvtipnějším, jaký kdy uslyší. Ať už jste kdekoliv, buďte rádi, že tam jste.

A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka www.videacesky.cz Sponzorem překladu jsou PolymeryFT. Zlínské vysoké studium s dávkou nadšení.