ALTER – Winston

Drahý Marcusi. Marcusi, vím, že jsem tebe ani tvou rodinu věky neviděl, za to se omlouvám. A že jsem ti celé roky neodepsal. Ale tohle nepočká. Znám tě, Marcusi, a vím, že mě nemáš za blázna. Otec, ten ožralej hajzl, mi blázne říkal, ale nejsem. Nešálí mě smysly a nepřišel jsem o rozum, tak, prosím, věř tomu, co ti píšu. Před třemi dny jsem byl venku pro dřevo.

A náhle jsem spatřil, jak v Garyho domě blikají světla. To osiřelé žluté světlo mi poskakovalo v koutku oka. Něco na tom světle je… Přísahám, že jsem ho sledoval, a zdá se, jakoby… Drahý Marcusi, sžírá mě to. Ten zvláštní pocit, že mě z Garyho okna pozoruje něco mocného. Pamatuješ mého souseda, Garyho Jorgensena? No, Gary Jorgensen je pryč. To ráno odešel z domu.

Takže co mě to z jeho prázdného domu pozoruje? Drahý Marcusi, přisunul jsem stůl i postel blíž k oknu, abych mohl sledovat ten… oživlý dům. Včera v noci jsem viděl, jak se uvnitř hýbou stíny. V tom domě, kde kůže tlí a kosti trčí obnažené ven a… Ano, vím, že to musí znít šíleně, Marcusi, ale… Zapomněl jsi snad, co tahle šílená zima svede?

Jak bouře otřásají domem a hledají si cestu dovnitř? A mít Garyho za souseda? Jak jsem rád, že je pryč. Deset let, Marcusi, celou dekádu jsem musel snášet toho chudáka, který vůbec nerespektoval mé soukromí. Každé ráno přišel, obsadil mou židli, ta odporná hora sádla, a snědl si kaši. Odpornou, studenou kaši. Jako žrádlo pro kolébavé, tučné sele. Stál tam, Marcusi, a tupě na mě zíral.

Jen mě sledoval s prázdným výrazem. Ale já věděl, oč mu jde, Marcusi. Věděl jsem to. Kam až byl ochotný zajít, aby mě připravil o rozum! „Dobré jitro, Winstone. Jak se vede? Nesu vám kaši, sousede.“ Neupřímné, zlé poznámky schované za falešnou laskavostí. Vím, oč ti jde, ty svině. „Proč si nedáte kaši? Rád vás vidím! Dobrou noc, Winstone. Zdravím, Winstone!“ „Zdravíčko, Winstone. Winstone, Winstone!“ Drahý Marcusi.

Z toho zchátralého cihlového komína stoupá sloup dýmu. Posledních pár hodin má tvar černého hada. Stoupá z úst smrti. Bedlivě mě sleduje. Ví o každé mém nádechu. Ale já ho vidím. Taky ho sleduju. Jdu ke stromu na kraji zahrady a dívám se.

Občas v noci, v naději, že mě nespatří, prostě musím přijít blíž. A teď, v noci, v čase mrtvých, uprostřed toho hrozivého tichého domu, tak podivného… Je tam, Marcusi. Nevím, jak je to možné. Ale je v domě. Blíží se.

Cítím, že mě pronásleduje. Jeho hlas. Ten hlas mi nedá pokoje. Kolem domu jsem nalíčil pasti a natáhl dráty, u dveří jsem rozsypal sklo a zatloukl okna. Ale bojím se, že nic, vůbec nic nezabrání tomu roztřesenému hlasu, aby se mi zarýval do duše. Slyším ho, Marcusi.

Slyším ho naprosto dokonale. Hlas té zrůdy. Našel jsem stopy, které míří ke mně. Táhnou se za mnou jako ohyzdné šrámy v nekonečné záplavě bílé. Je tady, Marcusi. Sleduje mě z fotografií. Odevšad. Slyší každou myšlenku. Každé slovo, které napíšu.

Přeložila: Mia www.videacesky.cz