Obyčejný pochod do Mordoru - Epizoda 4
A máme tu finále! Hora osudu už je takhle blizoučko, ale než se k ní kluci dostanou, budou se muset poprat s rozzlobeným nazgúlem a obelstít i samotné vševidoucí Sauronovo oko. Mnozí z vás už podotýkali, že existuje ještě další, pátá epizoda tohoto seriálu. Není už ale tak "akční" a zajímavá jako epizody předchozí. Hobitci z bezpečí domova pouze stráví nějaké minuty řečmi o přípravách a trénování a pak se přes webovou kameru přesuneme zpátky na Nový Zéland, kde Prsten úspěšně vyhrabala nadšená dvojice diváků a fanoušků pořadu. Epizoda dle mého názoru za překlad dvakrát nestojí, ale pokud by byl veliký zájem, stačí říct ;)
Přepis titulků
Ahoj, já jsem Kerry a já Chris. Máme 6 dní na to, abychom z filmového Hobitína ušli
120 mil až k hoře Ngauruhoe, neboli k Hoře osudu. Jak těžké to může být? Vždyť je to jen
obyčejný pochod do Mordoru. Už se těšíš na ten svůj výlet? Podnikneme něco jiného, já
a Kerry, pojedem na Nový Zéland. A proč zrovna na Nový Zéland? Začneme na místě, kde točili Kraj, a pak půjdeme tam, kde se točil Mordor.
Proč byste to dělali? Je to bezpečné? No jasně, jo, je to Nový Zéland. Aby si vás tam nespletli s teroristy! Nemyslím, že si nás spletou s teroristy. - No dobře. - Říkal jsem ti, jak je to daleko? Ne.
Je to 122 mil. To se hezky projdete! - Právě jsem si vymáčkl malíček. - Proč? Protože byl oteklý a mokval a už potřeboval propíchnout. - To se ti z malíčku stal jeden velký puchýř? - Asi jo. Pane bože. Zdravím, dámy. Koukněte na mě a mé puchýře.
Jak jsme si oblepili puchýře, vzali jsme si prášky proti bolesti a vyrazili. Protože každá sekunda se počítá, zahájili jsme šestý den zkratkou. Místo toho, abychom šli podél silnice, rozhodli jsme se zkrátit si cestu o polovinu skrz farmu. Ušetří nám to sice 20 km, ale je to nelegální. Pokud nás chytí a z pozemku vyhodí, nestihneme to k Hoře osudu včas před naším zpátečním letem. Ale co, možná ta cedule hlásala "Neprojdeš", ale my jsme prošli, na to vemte jed. Stáda ovcí byla supr, ale pak jsme zahlédli něco, z čeho se nám zatočila hlava. To je ona.
To je Tongariro a Ngauruhoe je hned vedle. Mordor. To je paráda. Auto! Zdrhejte! Myslíš... To bylo těsně. Zastavili.
Jde zpátky. Jde sem, sedněte si, sedněte si! Zdravím! Jak se máte? - Hej! - Jak se vede? - Kam to jdete? - Jen támhle do lesa. - Jenom jsme si na chvíli sedli, protože na cestě byla zima. - A máte povolení k průchodu? - Jo, říkali, že když se budem držet cesty, tak... - Kdo to říkal? Teď si nemůžu vzpomenout na to jméno, omlouvám se.
Mluvil jsem s nimi... ...před několika týdny... *brblání* Bylo to o chlup, ale ještě jsme nebyli z nejhoršího venku. Pořád nám zbývá několik hodin chůze skrz pokácený les, než se dostaneme zpátky na veřejnou silnici. Tohle je ekvivalent pouště, aniž by to byla poušť. Je pravé poledne. A nejsou tu žádné stromy.
V momentě, jak vyjdeme ze soukromého pozemku, bychom si měli odpočinout. Jsme na nohou už celý den, bez jediné přestávky. Horko a žádné přestávky si ale vybralo svou daň a my byli donuceni k odpočinku pod žhavým odpoledním sluncem. Zatím je to dost drsný den. Ze včerejší noci nás všechno bolí. - To znělo teple. - To znělo... fakt teple. Na druhou stranu jsme dnes poprvé skutečně viděli Horu osudu, která je teď přímo za námi. Je prakticky na dosah, můžete se jí v podstatě dotknout.
Níž. Pořád jen ohmatáváte mraky. Odtud se jí můžete v podstatě dotknout. Konečně jsme mohli pokračovat mimo soukromý pozemek. Ale jak se den vlekl, naše puchýře byly horší a horší. Můj malíček mi tak natekl, že jsem musel pokračovat bosý, jako skutečný hobit. Ale měli jsme větší starosti. Před několika dny začala hora Tongariro soptit. Naštěstí Nickova sestra jela napřed, aby obhlédla situaci.
- Mám špatné zprávy. - Jo? Silnice Mangatepopo je uzavřená. Je tam zátaras a nevím, co by se stalo, kdybyste se jej pokusili obejít. Zřejmě se bojí, že ta hora co chvíli vybuchne, nebo jedna z hor, co stojí okolo. Můžete to zkusit, ale můžete z toho taky mít pořádný průšvih. Beztak tam nebude nikdo, kdo by nám to zakázal. No je tam cedule, která to zakazuje. Nevím.
Když tam půjdeme a řeknou nám, že máme vypadnout, tak vypadnem. Nevím. S*erem na ně. A tak jsme naposledy rozbili tábor. Musíme vstát ve 3 ráno, abychom prošli skrz barikádu dřív, než přijedou rangeri a zastaví nás. Nohy nás bolely, ale byli jsme téměř u konce. Protože je tohle naše poslední noc, napadlo mě, že bych ji mohl zakončit lehkou četbou. Myslím, že jen pár lidí věřilo, že se dostaneme takhle daleko.
Před dvěma dny jsme šli tak pomalu a byli jsme tak vysílení, že jsem vůbec nedoufal, že se dostaneme blízko cíli. Doma si určitě všichni myslí, že jsme mrtví. Nebo se sázejí, jak dlouho přežijem. Vzbudíme se, vykouknem ven, Horu osudu máme přímo před očima. Těším se, až to dokončíme. Hloupí hobitci! A tak jsme vyšli.
Neděle, poslední den, jsme asi 10 nebo 15 km od Hory osudu. Vypadala tak blízko, a přece byla ještě na míle vzdálená. Dorazili jsme k zátarasu dřív, než rangeri. Nepozorováni jsme se vplížili na stezku vedoucí k Hoře osudu. Byl to poslední krok, ale byl tím nejtěžším. Po šesti dnech těžké chůze byla naše těla na pokraji sil. Pouze naše odhodlání nám dodávalo sílu, ale mnohdy ani to nestačilo. Svaly v Chrisových nohou doslova přestaly fungovat.
Bolest byla tak silná, že jedinou možností, jak ji zmírnit, bylo vyhonit si. Vypadám, že si ho honím. Už tomu bude asi týden. Ve skutečni si jen třu sval, protože mi ztuhl. S využitím posledních zbytků našich sil jsme pokračovali dál směrem k Hoře osudu. Teď, když jsme byli nejslabší, jsme museli šplhat. Tady se počítá fakt každé kilo.
I tohle mě teď tíží. Myslím to vážně. Vím, že to zní jako hláška z nějakého filmu, ale v tuhle chvíli cítím, že mi ta věc visí kolem krku. A taky je zlá, takže... Tak jsme to dokázali. Není tu kolem žádná láva, takže Prsten místo toho pohřbíme tam, kde kdysi láva byla. - Připravený? - Jo. Pojď sem, Nicku.
Zvládli jsme to. - Tak jo. Nechcete si někdo dát sprchu? - Jo! Sprcha! Celkově nám naše cesta po severním ostrově Nového Zélandu zabrala 131 mil. O 11 mil více, než jsme původně plánovali. Začali jsme v pondělí kolem šesti odpoledne a skončili jsme v neděli okolo půl čtvrté. Akorát nám vyšel čas na náš zpáteční let domů. Příštího dne nám nohy otekly do skoro dvojnásobné velikosti, takže jsme nakonec přece jen chodili s hobitími nohami. Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali.
Stačilo takhle málo a vzdal bych to. Jsem umytý, zvládli jsme to, taky už nemůžu chodit. Malíček mi možná upadne. Věděl jsem, že to bude těžké, ale když jsme to začali plánovat a konečně jsme se sem dostali a vyšli na cestu, měl jsem nás za největší blázny na světě. Bez Nicka bychom to nedokázali. Když jsme pohřbili Prsten, zažil jsem ten nejlepší pocit na světě. Už chápu, proč lidi takové ztřeštěnosti dělají. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil.
Jako... Ne, nedokážu to, proč se o to vůbec pokouším? Bylo super, že jsme se navzájem mohli povzbuzovat a tak dojít až do konce. Jestli chcete Prsten najít, podívejte se na záznam, zkuste přijít na to, kde je. Pořád tam je, zakopaný. Pohřbili jsme ho ještě s něčím jiným, takže to poznáme, až někdo nahraje fotky na internet. - Autem to trvá jenom tři a půl hodiny? - Jo. Měli jsme jet autem. Byla to jedna z nejhorších zkušeností mého života a zároveň jedna z nejlepších.
Ulevilo se mi. Byl to opravdu úžasný pocit. Nemůžu uvěřit, že jsme to zvládli. Nic z toho nebylo jednoduché, ani trošku. Překlad: ABigWhiteWolf www.videacesky.cz
Proč byste to dělali? Je to bezpečné? No jasně, jo, je to Nový Zéland. Aby si vás tam nespletli s teroristy! Nemyslím, že si nás spletou s teroristy. - No dobře. - Říkal jsem ti, jak je to daleko? Ne.
Je to 122 mil. To se hezky projdete! - Právě jsem si vymáčkl malíček. - Proč? Protože byl oteklý a mokval a už potřeboval propíchnout. - To se ti z malíčku stal jeden velký puchýř? - Asi jo. Pane bože. Zdravím, dámy. Koukněte na mě a mé puchýře.
Jak jsme si oblepili puchýře, vzali jsme si prášky proti bolesti a vyrazili. Protože každá sekunda se počítá, zahájili jsme šestý den zkratkou. Místo toho, abychom šli podél silnice, rozhodli jsme se zkrátit si cestu o polovinu skrz farmu. Ušetří nám to sice 20 km, ale je to nelegální. Pokud nás chytí a z pozemku vyhodí, nestihneme to k Hoře osudu včas před naším zpátečním letem. Ale co, možná ta cedule hlásala "Neprojdeš", ale my jsme prošli, na to vemte jed. Stáda ovcí byla supr, ale pak jsme zahlédli něco, z čeho se nám zatočila hlava. To je ona.
To je Tongariro a Ngauruhoe je hned vedle. Mordor. To je paráda. Auto! Zdrhejte! Myslíš... To bylo těsně. Zastavili.
Jde zpátky. Jde sem, sedněte si, sedněte si! Zdravím! Jak se máte? - Hej! - Jak se vede? - Kam to jdete? - Jen támhle do lesa. - Jenom jsme si na chvíli sedli, protože na cestě byla zima. - A máte povolení k průchodu? - Jo, říkali, že když se budem držet cesty, tak... - Kdo to říkal? Teď si nemůžu vzpomenout na to jméno, omlouvám se.
Mluvil jsem s nimi... ...před několika týdny... *brblání* Bylo to o chlup, ale ještě jsme nebyli z nejhoršího venku. Pořád nám zbývá několik hodin chůze skrz pokácený les, než se dostaneme zpátky na veřejnou silnici. Tohle je ekvivalent pouště, aniž by to byla poušť. Je pravé poledne. A nejsou tu žádné stromy.
V momentě, jak vyjdeme ze soukromého pozemku, bychom si měli odpočinout. Jsme na nohou už celý den, bez jediné přestávky. Horko a žádné přestávky si ale vybralo svou daň a my byli donuceni k odpočinku pod žhavým odpoledním sluncem. Zatím je to dost drsný den. Ze včerejší noci nás všechno bolí. - To znělo teple. - To znělo... fakt teple. Na druhou stranu jsme dnes poprvé skutečně viděli Horu osudu, která je teď přímo za námi. Je prakticky na dosah, můžete se jí v podstatě dotknout.
Níž. Pořád jen ohmatáváte mraky. Odtud se jí můžete v podstatě dotknout. Konečně jsme mohli pokračovat mimo soukromý pozemek. Ale jak se den vlekl, naše puchýře byly horší a horší. Můj malíček mi tak natekl, že jsem musel pokračovat bosý, jako skutečný hobit. Ale měli jsme větší starosti. Před několika dny začala hora Tongariro soptit. Naštěstí Nickova sestra jela napřed, aby obhlédla situaci.
- Mám špatné zprávy. - Jo? Silnice Mangatepopo je uzavřená. Je tam zátaras a nevím, co by se stalo, kdybyste se jej pokusili obejít. Zřejmě se bojí, že ta hora co chvíli vybuchne, nebo jedna z hor, co stojí okolo. Můžete to zkusit, ale můžete z toho taky mít pořádný průšvih. Beztak tam nebude nikdo, kdo by nám to zakázal. No je tam cedule, která to zakazuje. Nevím.
Když tam půjdeme a řeknou nám, že máme vypadnout, tak vypadnem. Nevím. S*erem na ně. A tak jsme naposledy rozbili tábor. Musíme vstát ve 3 ráno, abychom prošli skrz barikádu dřív, než přijedou rangeri a zastaví nás. Nohy nás bolely, ale byli jsme téměř u konce. Protože je tohle naše poslední noc, napadlo mě, že bych ji mohl zakončit lehkou četbou. Myslím, že jen pár lidí věřilo, že se dostaneme takhle daleko.
Před dvěma dny jsme šli tak pomalu a byli jsme tak vysílení, že jsem vůbec nedoufal, že se dostaneme blízko cíli. Doma si určitě všichni myslí, že jsme mrtví. Nebo se sázejí, jak dlouho přežijem. Vzbudíme se, vykouknem ven, Horu osudu máme přímo před očima. Těším se, až to dokončíme. Hloupí hobitci! A tak jsme vyšli.
Neděle, poslední den, jsme asi 10 nebo 15 km od Hory osudu. Vypadala tak blízko, a přece byla ještě na míle vzdálená. Dorazili jsme k zátarasu dřív, než rangeri. Nepozorováni jsme se vplížili na stezku vedoucí k Hoře osudu. Byl to poslední krok, ale byl tím nejtěžším. Po šesti dnech těžké chůze byla naše těla na pokraji sil. Pouze naše odhodlání nám dodávalo sílu, ale mnohdy ani to nestačilo. Svaly v Chrisových nohou doslova přestaly fungovat.
Bolest byla tak silná, že jedinou možností, jak ji zmírnit, bylo vyhonit si. Vypadám, že si ho honím. Už tomu bude asi týden. Ve skutečni si jen třu sval, protože mi ztuhl. S využitím posledních zbytků našich sil jsme pokračovali dál směrem k Hoře osudu. Teď, když jsme byli nejslabší, jsme museli šplhat. Tady se počítá fakt každé kilo.
I tohle mě teď tíží. Myslím to vážně. Vím, že to zní jako hláška z nějakého filmu, ale v tuhle chvíli cítím, že mi ta věc visí kolem krku. A taky je zlá, takže... Tak jsme to dokázali. Není tu kolem žádná láva, takže Prsten místo toho pohřbíme tam, kde kdysi láva byla. - Připravený? - Jo. Pojď sem, Nicku.
Zvládli jsme to. - Tak jo. Nechcete si někdo dát sprchu? - Jo! Sprcha! Celkově nám naše cesta po severním ostrově Nového Zélandu zabrala 131 mil. O 11 mil více, než jsme původně plánovali. Začali jsme v pondělí kolem šesti odpoledne a skončili jsme v neděli okolo půl čtvrté. Akorát nám vyšel čas na náš zpáteční let domů. Příštího dne nám nohy otekly do skoro dvojnásobné velikosti, takže jsme nakonec přece jen chodili s hobitími nohami. Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali.
Stačilo takhle málo a vzdal bych to. Jsem umytý, zvládli jsme to, taky už nemůžu chodit. Malíček mi možná upadne. Věděl jsem, že to bude těžké, ale když jsme to začali plánovat a konečně jsme se sem dostali a vyšli na cestu, měl jsem nás za největší blázny na světě. Bez Nicka bychom to nedokázali. Když jsme pohřbili Prsten, zažil jsem ten nejlepší pocit na světě. Už chápu, proč lidi takové ztřeštěnosti dělají. Nedokážu popsat, jak jsem se cítil.
Jako... Ne, nedokážu to, proč se o to vůbec pokouším? Bylo super, že jsme se navzájem mohli povzbuzovat a tak dojít až do konce. Jestli chcete Prsten najít, podívejte se na záznam, zkuste přijít na to, kde je. Pořád tam je, zakopaný. Pohřbili jsme ho ještě s něčím jiným, takže to poznáme, až někdo nahraje fotky na internet. - Autem to trvá jenom tři a půl hodiny? - Jo. Měli jsme jet autem. Byla to jedna z nejhorších zkušeností mého života a zároveň jedna z nejlepších.
Ulevilo se mi. Byl to opravdu úžasný pocit. Nemůžu uvěřit, že jsme to zvládli. Nic z toho nebylo jednoduché, ani trošku. Překlad: ABigWhiteWolf www.videacesky.cz
Komentáře (37)
TimStarOdpovědět
13.02.2013 21:23:04
Víte, já si rád udělám večeři, momentálně to byly těstoviny s rajskou omáčkou a rád si takhle k večeři shlédnu nějaká videa... tohle ale nebyl k jídlu zrovna šťastný výběr :'( ... :D
AltexOdpovědět
13.02.2013 11:36:19
Vycházelo jim to na 35km na den ? To není zas tak moc.
EcilekOdpovědět
10.02.2013 21:29:57
Odvazni hobitci :-D...opravdu respekt
AsoaOdpovědět
10.02.2013 19:50:32
Neviem prečo som si myslela, že vylezú až hore :) ale kebyže prejdem len polovicu toho čo oni asi by som zomrela :D všetka česť :)
TomislavOdpovědět
10.02.2013 10:49:44
Už len našporiť financie a ísť si po ten prsteň :D Ale blahoželám im, na konci vidno, aké to bolo pre nich oslobodzujúce a nezabudnuteľné :)
TomislavOdpovědět
12.02.2013 13:31:53
vidím, že sa tu neoplatí komentovať, 9 palcov dole pre nič. :)
TominasOdpovědět
10.02.2013 04:14:39
Jsem taky pro "poposlední" díl :) Jenže na druhou stranu - proč bychom já a všichni ostatní neměli bejt pro, že jo. Nás to žádnou práci ani čas stát nebude. Takže je asi nejlepší nechat to na zvážení překladatelů, jestli to za to stojí :) Ono taky znáte lidi, teďka jsou všichni pro, ale až to uviděj a zjistěj, že to třeba bylo o ničem, tak vás ještě zkritizujou, že překládáte kraviny :D
YettiOdpovědět
10.02.2013 01:41:42
moc děkuju za překlad, fakt jsem si to užil. Byla to naprostá "blbost" ale kluci si to budou pamatovat do konce života. :) Závidím jim to.
midloOdpovědět
10.02.2013 00:40:42
Po pátém díle je budete litovat víc než když ukazovali puchýře .D
DaralynOdpovědět
09.02.2013 23:55:52
jsem pro.
Možná je to jen takové shrnutí a tak, ale nějak to patří k tomu finishi
JakeeOdpovědět
09.02.2013 22:49:35
Přelož i pátý díl a hod ho sem, ale ne az za tyden, to bych nevydrzel :D
trdelinOdpovědět
09.02.2013 22:13:48
Maj to pekne natoceny vypada to moc pekne a profesionalne
andrievkoOdpovědět
09.02.2013 21:37:42
poviem vám, že som si odchodil pešo vyše 400 km.. v Španielsku.. šiel som v daždi, teple, po ceste, kameňoch, tráve.. cez vinič, kukuričné polia, atď.. je to neskutočná spomienka a zážitok a určite to je niečo nezabudnuteľné.. chalani palec hore.. :) a musím vám povedať ešte, že za dva dni sme dali s kamarátom takmer 100 km.. ale to som si necítil bedrový kĺb.. a kolená tiež si odtrpeli svoje.. najdôležitejšie na takejto ceste je na 1000% pitná voda :))
tdnurOdpovědět
09.02.2013 20:06:49
a pak, že být nerdem je nuda
MogothOdpovědět
09.02.2013 20:50:30
kdo říkal že je to nuda?
BarcaOdpovědět
09.02.2013 19:57:24
Ach jo..kluci mi budou chybět.. :(
SwamperOdpovědět
09.02.2013 19:49:57
Borci. Občas taky chodím na "procházky" a cokoli přes 30 kilometrů za den je drsný (pro někoho netrénovaného jako já, s tím, že předpokládám, že oni na tom byli podobně). Prášky na bolest, aby došli? To by mi za to asi nestálo.