Haiti a Dominikánská republika – dvě země na jednom ostrověVox

Tady se zastavme. Jedu po cestě, která odděluje Haiti od Dominikánské republiky. Přímo tady je hranice, která odděluje dvě velice odlišné země. Pokud se narodíte na Haiti, máte jako dítě 2,5krát větší šanci, že zemřete, než kdybyste se narodili v DR. Jste skoro 10krát chudší a dožijete se mnohem méně let. Přišel jsem sem zjistit, jak mohou být dvě země na jednom ostrově tak odlišné.

Na jedné straně je chudé Haiti a na druhé relativně bohatá Dominikánská republika. Jak dala tato čára vzniknout dvěma naprosto odlišným světům? Má cesta začíná zde, v přímořské vesničce v jižním Haiti, kde se haitští obchodníci, většinou ženy, připravují na noční plavbu. Ženy nastupující na tuto loď mají jediný cíl. Dostat se na hranici, kde budou vpuštěni na dominikánské tržiště. a kde prodají a nakoupí věci, než se vrátí zpět do vesnice. Je to nejneformálnější mezinárodní obchod.

Plujeme těmito loděmi, protože cestu po souši činí blízké pohoří prakticky nemožnou. Tyto opotřebované dřevěné lodě vyplouvají dvakrát týdně už po několik desetiletí, a přesto je celý proces chaotický a neorganizovaný, jako by to bylo poprvé. Tolik úsilí, času a práce kvůli přepravení trochy zboží, které by bylo ve většině zemí přepraveno v kontejneru. Do příhraničního města jsme po sedmihodinové plavbě dorazili ve čtyři ráno. Vychází slunce a my jdeme k pohraničnímu tržišti.

Tržiště bylo vybudováno přímo na hranici jako symbol partnerství mezi oběma zeměmi a jako možnost pro obchodníky z obou zemí prodávat a kupovat za stejných podmínek. Při příchodu k hranici jsem si rychle uvědomil, že to tak ani zdaleka není. Právě se dívám přes hranici na tržiště a vidím, že Dominikánci už se chystají. Tohle je jedna z velkých výčitek Haiťanů, že jsou zaseknutí na hranici, čekají na možnost přejít, ale pohraničníci to zdržují, a tak si Dominikánci zaberou ta nejlepší místa.

Nikdy s námi nezachází tak, jak by měli. Dominikánci nemají Haiťany rádi. Haiťané sem urazili úmornou cestu na opotřebovaných lodích – z vlastní zkušenosti vím, že je velice úmorná – přišli na hranici a pohraničníci je bezdůvodně zastavili. Správně mají hranici otevřít pro všechny ve stejný čas. Nevím proč, ale nevpustí nás tam. Strážní brání Haiťankám v přechodu a nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Napětí roste, ale několik hodin po vpuštění Dominikánců, strážní konečně otevírají most.

Po zbytek dne kupují a prodávají a potom se vrátí na lodě a plují domů. Vyčerpávající cesta lodí a bezdůvodná diskriminace ztělesňují asymetrii existující na tomto ostrově. Když to vidím, nejde se neptat, jak k tomu došlo. Je zde několik klíčových věcí, které vysvětlují, kde se na tomto ostrově vzaly dvě velice odlišné země, ale jestli se chceme dostat na počátek, musíme se vrátit do doby, kdy byl ostrov vlastněn dvěma evropskými mocnostmi: Francií a Španělskem.

Tento ostrov je vlastně prvním místem, kde Kryštof Kolumbus založil kolonii na cestě do Nového světa kolem roku 1490. Francie chtěla kus ostrova, protože byl bohatý na cukr a kávu, takže se Španělskem válčili, a nakonec si ostrov rozdělili. Na jedné straně bude španělská kolonie Santo Domingo a na druhé straně francouzská kolonie se stejným jménem Sain-Domingue. Nejdůležitější částí porozumění celé této záležitosti je skutečnost, jak ony mocnosti nakládaly se svými koloniemi.

Francouzi zemi vykořisťovali. Přivedli tuny otroků a chtěli ze Saint-Domingue učinit čistě ekonomického producenta. Zničili půdu agresivním pěstováním stejné plodiny rok za rokem a vytvořili skupinu vzdorných, přepracovaných a zneužívaných otroků, kteří se nakonec vzbouřili. Španělé zaujali jiný přístup.

Po založení kolonie na ostrově zmasakrováním domorodé populace ji nechtěli vykořisťovat jako Francouzi. Namísto toho šli do Mexika a Peru hledat zlato. Takže do kolonie nepřivedli ani zdaleka tolik otroků a následkem toho nebyla kolonie příliš výdělečná. Namísto toho se Španělé sžili s původními obyvateli uznáním autority místních vůdců a sňatky s domorodci. Výsledkem byla menší a rasověji pestřejší populace s udržitelnou ekonomikou a politickým systémem, což ve francouzské kolonii zcela chybělo.

To je velice důležité na začátku 19. století, kdy byla vyhlášena nezávislost. Haiti vyhlásí nezávislost, vyžene Francouze a v podstatě se vyhlásí první černou, bývalou otrockou republikou na světě. Učiní tak s velice špatnými podmínkami pro společnost a vládu a rovněž tak učiní se zemí, který byla vykořisťována, když se na ní rok za rokem vysazovaly stejné plodiny, a snižovala se tak její úrodnost.

A k tomu všemu, protože byla první černou republikou, ji svět v podstatě izoloval. Spojené státy nechtěly uznat nezávislost černého národa. Myslely si, že se stane otrockou říší prahnoucí po pomstě. Francouzi se nedlouho po vyhlášení nezávislosti ukázali na haitském pobřeží a řekli: "Dlužíte nám za všechno, co jste nám ukradli, když jste se stali nezávislými, za všechen majetek nám dlužíte a musíte nám to po dalších třicet let splácet."

Tento paralyzující dluh Haiti během let splatilo, ale podepsalo se to na jeho rozvoji. Historie neospravedlňuje diktátory a zkorumpované politiky, které bránili rozvoji Haiti od vyhlášení nezávislosti, ale pomáhá jim porozumět. Neúprosná embarga a dluh související s nezávislostí spolu s minimálními investicemi do vládních institucí zajistil selhání Haiti od chvíle, kdy vzniklo, a rasistický svět to pojistil.

Rasismus není jen součástí haitských dějin, ale přežívá tam dodnes. Když jsem jel dále po hranici, můj řidič byl shodou náhod dominikánský pohraničník. Během pár hodin mi pomalu a opatrně říkal, jak imigrační politika v minulých letech DR změnila. Dominikánská vláda učinila rozhodnutí. Chce vědět a regulovat, kde všichni Haiťané jsou uvnitř Dominikánské republiky.

Chtějí vědět, kde jsou, kolik jich je a co který z nich dělá. A s tímto záměrem vytvořili regulační program. Regulační program je eufemismus. Mluví o politice cílení na všechny haitského původu, dokonce i občanů, jejich shromáždění a deportování. V Dominikánské republice byly vždy protihaitské nálady, které často přerostly v rasové násilí...

ale od roku 2010 jsou tyto nálady ukotveny v legislativě. V Dominikánské ústavě, která byla představena v roce 1929, stojí, že každý, kdo se v zemi narodí, automaticky získá občanství, i když jsou jeho rodiče imigranti bez dokladů. Tak tomu je například i v USA, ale DR ústavu v roce 2010 přepsala, aby při narození na půdě DR získaly občanství jen děti zákonných obyvatel. Potom v roce 2013 nejvyšší soud v DR rozhodl, že změna bude platit i retroaktivně až do roku 1929, což znamená, že každý občan, který se v DR narodil imigrantům bez dokladů o své občanství přišel.

Více než 200 000 Dominikánců najednou nemělo žádné občanství. Je to zcela jistě ilegální akt, je to amorální akt a je to rasistický akt dominikánské vlády. A děje se to, protože jsou ti lidé černí. Občanství nezískají automaticky poté, co se zde narodí? Ne, bylo to tak, ale teď se musí nahlásit do cizineckého registru.

Dominikánský zákon říká, že jestli tito lidé bez občanství chtějí zůstat, musí jít na úřad a zapsat se do registru cizinců. Vláda dala lidem jeden rok na to zapsat se do registru, nebo čelit deportaci. Od chvíle, co v červnu 2015 vypršelo ultimátum, bylo deportováno přes 55 000 lidí. Podle OSN uprchlo 128 000 lidí do Haiti – do země, ve které nikdy nežili. Někteří přišli do tohoto tábora na hranicích, kde žijí v zapomenutí už několik let. Někteří jsou zatýkáni na ulici a někteří ve svých domovech. Mě sbalili, když jsem šel z práce.

Zatkli mě, hodili do auta a odvezli pryč. Vyhrožovali, že nás zabijí, tak jsem vzala děti a utekla sem. a už jsem tu dva roky. Kdyby mohlo 200 000 lidí volit, dopadly by volby jinak. Měl jsem dobytek, ale vzali mi prasata. Za dva nebo tři dny přišli znovu a vypálili mi dům a s ním všechny věci. Bezdůvodně mi vzali prasata a pozemek. Mé matce vypálili dům. Řekli, že jestli zůstaneme, zabijí nás.

Tady spíme klidně. Když jsme žili v DR, pronásledovali všechny Haiťany a žili jsme ve strachu, že nás zatknou, ublíží nám nebo nás zabijí. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do DR, viděl jsem, jak tyto zátahy probíhají. Při 75km jízdě autobusem jsme projeli osm kontrolních stanovišť, při kterých strážníci nastoupili do autobusu podívat se, kdo v něm sedí a příležitostně zkontrolovat doklady. Ale při každé zastávce kontrolovali papíry stejným lidem.

Zrovna zkontroloval pasy nejčernějším chlapům v autobuse. Můj a dvou dalších. Jsme tu nejčernější a opravdu prověřili jen nás. To je můj tlumočník Pascale. Je to Američan, ale vždy, když je v DR, žádají po něm bezpečnostní složky pas. V půli cesty jsme přijeli k budově, před kterou vysedávali mladí vojáci. Náš řidič dovedl tuhle ženu a její dvě děti k vojákům. Mluví s nimi perfektní dominikánskou španělštinou a říká, že její děti jsou Dominikánci, a že ji sem řidič přivedl jen proto, že je černá.

Na tom ale nezáleží, protože nemá doklady a její barva vypovídá o všem. Haiti a jeho lidé byli zneužívání, už když to byla otrocká kolonie. Svět ho potom izoloval embargy a dluhem kvůli nezávislosti a dnes Haiťané v DR zažívají rasismus, který je tak otevřený, že byl uzákoněný. Když jedu po této křivolaké cestě, mám DR napravo a Haiti nalevo. Když zde byli Francouzi, byla to nejbohatší kolonie na planetě, ale vybralo si to svoji daň.

Cenou nebyli jen zneužívaní otroci, ale také půda, na které pracovali. Kácení lesů a vysazování stejných plodin pokračovalo i poté, co odešli Francouzi, ale namísto výroby žádaného nábytku byly stromy používány pro vaření jídla. Proto je po mé pravé ruce bujná džungle a po mé levé ruce jen erodující kopce. Podívejme se zdálky a uvidíme to velice jasně. Jedu po cestě až na sever, dokud nedorazím na další tržiště. Chtěl jsem vědět, jestli i zde dochází k diskriminaci jako na jihu. Toto tržiště bylo vybudováno z peněz Evropské unie a rozvojového fondu OSN s cílem vytvořit místo, kde budou občané obou zemí prodávat a kupovat za stejných podmínek.

Stejně jako na tržišti na jihu se i zde Dominikánci chystají jako první. Šel jsem k hranici a našel tuhle skupinu lidí uplácející pohraničníky, aby mohli projít. Je to stejné jako na jihu, jen je tu více úplatků a pohraničníci nemají očividně problém mlátit Haiťany klackem. Po několika hodinách čekání se brány otevírají a Haiťané mohou konečně projít. Zachází s námi hůř než se psy.

Strkají do nás a zahazují naše věci. Haiťany bijí a říkají, že jsou horší než psi. Jednají s námi jako se psy, jako se smetím. Jsme na tom špatně, ale nemáme na výběr. I když s námi zachází špatně, jsme pořád tady. Toto je příběh o hranici, která rozděluje dvě velice odlišné země, ale je to také příběh o politice, o tom, jak staletí rasistické politiky ze strany Francie, USA, světa a DR mohou zabránit národu v rozvoji.

Haiti, první černá republika, zažila jednu z nejdravějších a rasistických politik od okolního světa. Pro Haiťany není tento příběh historií, pro ně je současností. Je to jeviště, kde žijí své životy. Nemáme na výběr, musíme sem chodit. Nezbývá nám nic než si na špatné zacházení zvyknout, ale nás nezostudí. Mé velké díky patří lululemonu, který je sponzorem tohoto pořadu.

Poslali mi tyto ABC kalhoty, které jsou velice všestranné a flexibilní. Jsou pevné a určené pro turistiku a podobné aktivity, ale taky na doma, když se flákám a měl jsem je při obou příležitostech a zbožňuji je. Díky, lulumenone, za tyhle kalhoty a díky za sponzorování pořadu, který by jinak nevznikl. Pokud chcete vlastní ABC kalhoty od lululemon, můžete si koupit vlastní. Určitě byste je měli zkusit.