Britské muzeum plné ukradených artefaktůVox

Toto je Britské muzeum, největší historické muzeum na světě s miliony návštěvníků každý rok. Sbírka více než 8 milionů kulturních a historických artefaktů z celého světa mapuje 2 miliony let lidské historie. Jdete-li podle doporučeného seznamu zajímavostí, najdete perly muzea. Třeba tuto sochu z Velikonočního ostrova starou asi 1000 let nebo tuto bronzovou sochu hinduistického boha Šivy. Ale právě v muzeu se skrývá problém a jeden příklad jde vidět na této trase.

Z těchto 12 exponátů má skoro polovina sporné vlastnictví. Britské muzeum tvrdí, že mu tyto artefakty patří, aby je mohl vidět celý svět, ale v posledních letech mnoho zemí začalo usilovat o jejich návrat. Seznam sporných pokladů muzea neustále narůstá. Měly by se kulturní artefakty vrátit do zemí původu, nebo zůstat v muzeích? Intenzivně se debatuje, kdo by je měl nyní vlastnit.

Nejdříve trochu kontextu. Na konci 17. století se britské impérium začalo rozšiřovat na další kontinenty a stalo se největším impériem v dějinách, které ovládalo čtvrtinu Země a její populace. Impérium si během staletí dlouhé nadvlády přivlastňovalo vzácné suroviny a bohatství zemí z celého světa včetně kulturních a historických artefaktů. Mnoho z nich poté skončilo zde, v Britském muzeu, které bylo založeno roku 1753 a neustále se rozšiřovalo, aby se do jeho sbírek vešly všechny nové kusy.

Mnohé exponáty byly zákonně nabyté a o jejich vlastnictví není sporu, jako tato 2000 let stará římská váza prodaná muzeu vévodou v roce 1945. Problém je s kusy, jejichž vlastnictví je sporné, například s prvním exponátem, který v muzeu uvidíte, Rosettskou deskou, kterou vzali britští vojáci Francouzům na území dnešního Egypta.

Nebo Parthenónské mramory v další části, přestěhované z athénské Akropole britským lordem a poslané do muzea. Nebo tady, v patře věnovaném africkému umění, bronzy z Beninu, jedny z nejspornějších exponátů v muzeu. Bronzy z Beninu není snadné zařadit, protože zahrnují širokou paletu předmětů, od vyřezávaných sloních klů přes mosazné sošky po plaketky.

Ale vše pochází odtud, z Beninského království, současné Nigérie. V tomto bohatém a průmyslovém království se vyráběly tisíce předmětů a uměleckých děl od 16. století. Mnoho z nich zdobilo palácové zdi a používaly se k náboženským rituálům, ale nebyly jen ozdobami. Byly to vizuální archivy království ve společnosti, která si nevyvinula písmo, jak ho známe dnes.

Toto je profesor Chika Okeke-Agulu, historik umění a nigerijský profesor, který učí na Princetonu. Vyprávěly jejich historii, líčily dějiny koruny a jejího království a politický a společenský život v něm. Ale v roce 1897 Benin o tisíce těchto kulturních děl přišel.

Tehdy evropské koloniální mocnosti expandovaly na jih v takzvaném závodu o Afriku. Rozdělily Afriku na dvě sféry vlivu, aby je mohly finančně využívat. Všechny růžové státy ovládali Britové. Benin tady byl pod britskou sférou vlivu, ale nevyhověl obchodním požadavkům Britů, což v lednu 1897 vedlo k takzvané Beninské katastrofě, kdy beninská hlídka zabila sedm britských emisarů s průvodci a sluhy.

Na oplátku se 1200 britských oddílů vydalo na misi zvanou trestná výprava do Beninu. Britové se chtěli pomstít, ale jejich mise neměla jen tento cíl. Existovaly záznamy o rozsáhlých pokladech v paláci Beninského království. Kdyby se těchto pokladů zmocnili, tržby z prodeje by mohly zaplatit cenu invaze.

Bylo to všechno dobře naplánované, takže trestná výprava byla jinými slovy také ekonomický podnik. Britští vojáci s kulomety město dobyli a srovnali se zemí, ale až poté, co si vzali na starost tisíce artefaktů. Pěkně je poskládali, vyfotili, a dokonce je označili jako kořist. Na této fotce z paláce v Beninu po razii jsou vojáci s rozebranými plaketami, které přivezli do Britského muzea a prodali po celém světě.

A po stovkách let kdysi prosperující království zaniklo. Oblast spadla pod plnou britskou nadvládu až do roku 1960, kdy Nigérie, včetně města Benin City, získala nezávislost. Ale i když konečně získali svobodu, historické památky měli po celém světě, v institucích na Západě, třeba v Etnologickém muzeu univerzity v Lipsku, v muzeu Quai Branly v Paříži a samozřejmě v Britském muzeu.

1995, v Londýně, to jsem poprvé viděl originály starověkého umění Beninu. Ano, v Britském muzeu. Prohlížet si tyto velkolepé předměty na vlastní oči s vědomím, že musíte přijet až z Nigérie, abyste je poprvé viděli, byla směs hrdosti na tyto starověké umělce zároveň s pocitem ztráty.

Jaké by to bylo, kdybyste museli jet pár set kilometrů. Ale zatím jen omezený počet lidí, kteří mají privilegium jako já, můžou dostat vízum a jet z Nigérie až do Anglie, aby si tyto památky prohlédli. Většina Nigerijců je nikdy neuvidí.

Beninská královská rodina se to v březnu 2000 pokusila změnit. Oficiálně požádali o vrácení veškerého nezákonně získaného kulturního majetku oprávněnému majiteli, ale Britské muzeum většinu žádostí ignorovalo. Je omezené zákonem Britského muzea, který vrácení artefaktů brání, ale zároveň vydalo jasné stanovisko. V červenci 2020 muzeum uvedlo pro Vox: „Neprovádíme restituce, ale jsme odhodláni půjčovat co nejčastěji, i Nigérii. Základní hodnota muzea spočívá v šíři, škále, komplexnosti a jednotě a jako takové je skutečnou knihovnou světa.“ Chika si to nemyslí.

Britské muzeum se stále chová jako koloniální muzeum, nemůžete přeci tvrdit, že jste encyklopedický sběratel ukradených předmětů. Ale někteří se s historií vypořádali po svém. V roce 2014 vnuk tohoto britského vojáka z trestné výpravy do Beninu z roku 1897 vrátil tyto dva artefakty, které zdědil, beninské královské rodině.

A roku 2007 byla založena beninská skupina pro dialog, muzea na Západě, která mají tyto bronzy, a zástupci beninské vlády od té doby diskutují o možném řešení. Ale dodnes nebyl ani jeden z bronzů vrácen. A toto je pouze jeden příběh. Toto dědictví je větší než beninské bronzy. V Britském muzeu jsou stovky sporných artefaktů s vlastní historií i majiteli, kteří usilují o jejich vrácení.

Ale tento problém je ještě větší než Britské muzeum. Je to odkaz staletí dlouhé koloniální mocnosti, který se neustále opakuje s jinými artefakty v jiných muzeích, protože tyto žádosti se netýkají jen předmětů, ale i kulturní a historické identity a toho, kdo je nakonec má vlastnit. Je to opravdu dlouhodobý projekt, já se toho ani nemusím dožít.

Ale jde o to, začít s tímto procesem teď, nemůžeme čekat dál a nechat na budoucí generaci, aby začala s tímto nutným úkolem a projektem kulturní nápravy. Překlad: Lukkul www.videacesky.cz