Ellen DeGeneres: Začátek (2. část)

Jste jako bláznivý opičí člověk z divočiny, vychovaný opicemi nebo vlky nebo něčím starostlivým, co by vás vychovalo. Plazi vás nevychovají. Nestarají se ani o svá mláďata, takže to od nich nečekejte. Varani ani nevypadají tak nebezpečně, ale švihnou ocasem, praští vás do hlavy a zlomí vám vaz. Takže v divočině se snažte zaujmout opici, vlka nebo něco takového. Nedívejte se jim zpříma do očí, tím jim vyhrožujete. Jen z boku, když jdete vedle nich, trošku pokukujte.

Vlastně, když jste níž, je to méně výhružné, tak... Nesmějte se. Ukazování zubů je také výhružka. Řekněme, že vás najdou nějací turisté. Víte... Je to ohromný nález. Když najdou bláznivého opičího člověka, vezmou vás do civilizace, ale nestrčí vás do sprchy v očekávání, že umíte používat šampon. Našamponují vám hlavu sami a vy to pak napodobíte. Díky napodobování jste tak dlouho přežili v divočině.

Kdo potřebuje návod k použití na lahvičkách od šamponu? Jako by návod nebyl už dost špatný, je tu ještě číslo na zákaznickou linku. Pro případ, že vám instrukce přijdou příliš nejasné. "Opláchněte a opakujte." Ale kolikrát? Jedna věc je trapnější než volat na zákaznickou linku, a to pracovat tam. Dobrá, projdeme si to znovu, ano? Správně.

Ano. Přeruším Vás. Namočil jste si nejdřív vlasy? Není zač. Bylo mi potěšením. Je to moje práce. Děkuji. Děkuji, že jste vydržel. Máte v dlani množství o velikosti čtvrťáku?

Ne, nemůžou to být dva deseťáky a pěťák. Nemůžou to být tři pěťáky a deseťák. Protože se to tak dá rozetřít, proto. Pak to opláchnete a opakujete. Ó můj... Kolik je vám? V tom případě opakujte víckrát. Jak úchvatný příběh.

Díky čemu jste přežil? Živil jst s ořechy a bobulemi nebo čím? Vlci? Panejo! A pak vás prostě očichali? S kondicionérem vám pomoci nemohu, tu linku musíte zavolat sám. Zvířata mě fascinují. Vlastně celá příroda. Celá příroda mě fascinuje. Pozorovali jste někdy mravence? Máte na to čas jako já? Už to tak chvíli je.

Víte... je zajímavé je pozorovat, protože oni se pořád drží v jedné dlouhé řadě, jestli jste si všimli. Chodí pořád za sebou. Ale nemusí. Nejsou tam pro ně nakreslené čáry, v kterých se musí držet. Můžou jít, kudy chtějí, ale oni zůstávají v té řadě. Nemyslíte, že tam musí být ten jeden mravenec, ten... kretén vzadu... jako agresivní řidič řvoucí: "No tak! Jedem!" Všimli jste si někdy, že mravenec sebere mrtvého mravence a nosí ho?

To aby mohl do pruhu pro řidiče se spolujezdci a předběhl tu řadu. Jsem si jistá. A my je pořád zabíjíme. Zabíjíme je, jak jen to jde. Pomerančová limonáda nebo jiná tekutina to zvládne. Cokoliv. Prostě je zabijeme. Čím je něco menší, tím snadněji to můžeme zabít, protože nevidíme jejich maličké výrazy, než je zabijeme. Je to pravda.

Zabijeme cokoliv. Domů vám vletí moucha. Ihned ji zabijete. Co je s námi? Pojmenovali jsme je. Říká se jim mouchy domácí, tak se jmenují. Vědí, kam patří. Nevidíte mouchu koňskou, jak se snaží dostat dovnitř. Ty zůstávají na koních. Mouchy jsou úžasné. Jsou uvnitř... Létají všude možně, dokud nenajdou zrcadlo. Všimli jste si?

Najdou zrcadlo v koupelně a hodinu se od něj nehnou. Myslím, že si myslí, že našly další mouchu a povídají si s ní. "Díky bohu, myslela jsem, že jsem tu sama." "Zdáš se mi hodně povědomá." "Fakt mě přitahuješ." "Umíš naslouchat." "Fajn, mám plán. Myslím, že je tu otevřené okno." "Jdi říct ostatním mouchám, že jsme našly dům, já tu počkám." "Jdi, já tu počkám."

"Dobrá, jdu já." "Hej! Ty tu počkej!" "Nechoď se mnou!" "Utahuješ si ze mě?" "Ani se nehni, přichází člověk." "Konečně, přečte si ten zpravodaj od Greenpeace." "Proč ho roluje?" Nerada něco zabíjím, opravdu ne.

Když to jde jinak, snažím se nic nezabít a dostat to pryč z domu. Lidé rádi zabíjí. Pavouk vleze dovnitř, prostě ho zabijí. Vezmu kousek krabice a zkusím ho vyhnat ven. Cokoliv je v domě... Ne úplně všechno, musím říct. Když tam bude zloděj, nevezmu kousek krabice... "Ven, ven, ven, pane!" "Pane, ven!" Když vleze domů pavouk, lidé ho okamžitě chtějí zabít.

Pavouk neví, že ho tam nechcete. Nedali jste všude nápisy "Pavoukům vstup zakázán!" Podle mě by bylo arogantní předpokládat, že mluví jen anglicky. Naše ego nám říká, že jako jediní máme nějaké pocity. My jediní máme vztahy, jediní máme rodiny... Myslím, že když zabijete pavouka, ničíte tím nějaký vztah. Venku se baví ostatní pavouci: "Slyšel jsi o Chrisovi?"

"Zabitej, jo." "Teniskou." "Stephanie teď musí 900 dětí vychovat sama." "Bude mít plný nohy práce, to ti povím." "Chris byl tak hodnej. Mouše by neublížil." "Měli to teď těžký. Minulej tejden přišli o pavučinu..." "Tihle lidi... Myslej, že jsou hrozně chytrý." "Ať si zkusí soukat ze zadku hedvábí a uvidíme, co dokážou."

Opravdu, uznejte. Pavučina je podle mě nádherná. Podívejte se na pavučinu a uvidíte, co umí. Podívejte se na ptačí hnízdo... Příroda alespoň využívá všechno, co má k dispozici. My ne. Jsme schopni využít toho mnohem víc, ale neděláme to. Znáte citát Nelsona Mandely: "Naše největší obava není, že jsme neschopní, ale že jsme nezměrně mocní." "Je to naše světlo, ne temnota, co nás děsí nejvíc."

"Bla bla bla..." Nebo tak nějak... Říká se, že využíváme 10 % našeho mozku. Představte si, co bychom dokázali, kdybychom používali i zbylých 60%. Víte, co myslím? Ráda se považuji za chytrou a neustále mě něco ujišťuje... zleva, zprava, že nejsem tak chytrá, jako... Pokaždé, když svou Toyotou Land Cruiser vjedu do podzemních garáží, sehnu se.

Pokaždé. Nevěřím tomu. Pomalu přicházím o rozum. Jak stárnu, dělám věci, které mě děsí, jako... Vyjdu z domu, v ruce mám slupku od banánu, ve druhé klíče od auta, jdu ke koši, vyhodím klíče od auta a odejdu se slupkou. Něco takového dělám pořád. Neustále zapomínám jména, což je pro mě opravdu zlé. I jména lidí, která musím dobře znát.

Míří ke mně na party a já panikařím. Musím použít ten trik: "Promiň, jakže vyslovuješ svoje jméno?" "Kathy. Dobře, Kathy." "Takže důraz je na první slabice. Kathy, dobře." "Nevím, proč jsem si myslela, že je to Kathee." "Vypadáš skvěle!" Překlad: Snowi www.vidacesky.cz