(Pravděpodobně) skutečný příběh fotografií duchůVox

Tak jdeme na to. Nehýbej se. - Co myslíš? Podle mě dobrý. - Je to skvělý! S Bridgett jsem se nedávno vydal na výlet do Rochesteru ve státu NY. Chtěli jsme tu napodobit fotku z roku 1872. Dobrá. Otočte se trochu doleva. Výborně. - Přesně takhle, tam se dívají jen oči. - Dobře. - Dívá se opravdu zvláštně.

- To je Mark Osterman. 21 let jsem se v muzeu George Eastmana věnoval historickým procesům. Specializuji se na zkoumání technické evoluce fotografování od úplných začátků zhruba do roku 1900. Se svou ženou France vyučoval historické zpracování fotografií více než 30 let. Za použití původních manuálů z 19. století, stejných chemikálií i stejných fotoaparátů. Začínáme. Pokoušíme se tu napodobit tuto fotografii.

Je to fotka ovdovělé Mary Todd Lincolnové s duchem jejího mrtvého manžela, prezidenta Abrahama Lincolna. Duch se dívá částečně mým směrem, hlavu skloněnou. Přesně tak. Jedná se o nejslavnější dílo Williama Mumlera, který tvrdil, že dokáže vyfotit neviditelné duše mrtvých blízkých. Bombastický soudní proces ho dohnal na pokraj bankrotu, ale nakonec mu to prošlo, nikdo nezjistil, jak přesně to dělá. Tak jsme to zkusili my.

V polovině 19. století se na nové technologie jako fotografie nebo telegraf dívali jako na něco nadpřirozeného. Poprvé se lidé mohli dívat na realistické obrazy bližních, kteří nebyli na stejném místě, a okamžitě dostávat zprávy na vzdálenosti stovek mil. Vznikl z toho pocit, že technologie zmenšuje vzdálenosti mezi lidmi. Kdykoli se v tomto období objevila nová technologie, mělo to spirituální dopady.

Peter Manseau se zabývá náboženskou historií Ameriky a napsal několik knih. Jedna mluví o tom, že nástup fotografování se překrýval s novým náboženským hnutím, které se šířilo v USA a Evropě. Spiritualismem. Spiritualisté byli především přesvědčeni, že se správnými nástroji je možné kontaktovat mrtvé. Kontakt navazovalo médium, osoba, která tvrdila, že umí komunikovat s duchy. Už od začátku mnoho lidí předpokládalo, že jsou média podvod.

Hnutí se přesto na konci 19. století rozšířilo mezi tisíce, podle některých zdrojů dokonce miliony Američanů. Patřily k němu i známé osobnosti jako Mary Todd Lincolnová. Ta se ke spiritualismu obrátila po smrti syna Willieho v roce 1862. V té době v Americe zásadně narůstala potřeba kontaktovat mrtvé. S příchodem občanské války, ve které umírali lidé v takových počtech, jaké nikdo nepamatoval, se opravdu rozšířila touha komunikovat se světem zesnulých.

Když neznámý amatérský fotograf z Bostonu začal vyvolávat fotografie, na nichž se prý objevili duchové mrtvých, spiritualisty to zaujalo. William Mumler, povoláním rytec, si zkoušel fotografování ve studiu své pozdější ženy Hannah. Ta byla médiem a profesionální fotografkou. Zdá se, že právě Hannah Stuart naučila Williama Mumlera fotografovat. Podle své ženy William omylem zachytil ducha své mrtvé sestřenice, když trénoval autoportrét.

Tvrdil, že byl ten den roku 1862 ve studiu zcela sám. Brzy ho zavalili spiritualisté z Bostonu, kteří se chtěli přesvědčit, - jestli to dokáže zopakovat. - Ukázalo se, že ano. Hannah byla vždy poblíž. Ona byla zkušená fotografka. Mumler to prezentoval navenek, ale ona se v tom vyznala. Mumlerovi fotili jeden snímek za druhým a jako zázrakem se na nich objevovali duchové bližních nebo cizinců v místnosti se zákazníkem.

Postavy duchů byly většinou vybledlé a neostré, ale zákazníci ateliéru často říkali, že duchy na fotce poznávají jako ty členy rodiny, se kterými se chtěli spojit. Zdálo se, že fotografie duchů je další úrovní kontaktu se záhrobím. Už nebylo potřeba být někde u média, mohli jste si ty fotky vzít kamkoli, ukázat, že je to skutečné.

A jako vše kolem spiritualistů i tyto fotografie byly zpochybňovány. Lidé se snažili zjistit, v čem je trik. Spousta fotografů v Bostonu vyhledávala jeho služby, jen aby ukázali, že to, co tvrdí, není pravda. Někteří se snažili sledovat celý proces fotografování a nikdo nepřišel na to, co a jak přesně dělal. Ale řada obvinění z podvodu v Bostonu nakonec donutila Mumlerovy zavřít ateliér a přesunout se.

Mumler se do New Yorku přestěhoval několik let po bostonském skandálu. Doufal, že uteklo dost času a jeho jméno už nebude slavné. V New Yorku tehdy sídlili nejlepší fotografové i galerie. A od roku 1869 si tu otevřel ateliér fotograf duchů z Bostonu. Pracoval tam jen pár měsíců, než se dostal do sporu se zákonem. Mumler byl zatčen, obviněn z podvodu a uvězněn.

O soudu se psalo v newyorských novinách a byl na titulní stránce Harper's Weekly, psali, že jde o něco mimořádného a bezprecedentního. Média ho milovala, byl svéráznou postavičkou. Jeho neslýchaná tvrzení se skvěle prodávala. Přelíčení připomínalo cirkus. Obžaloba předvolala P. T. Barnuma z Barnum & Bailey's Greatest Show on Earth jako klíčového svědka, samozvaného experta na švindly. P.

T. Barnum si se spiritualisty nerozuměl, měl pocit, že zneužívají smutek. Připadalo mu, že to zašlo moc daleko, bylo zřejmé, že si přeje, aby byl Mumler usvědčen. Obžaloba ale narazila na malý problém. Nikdo z odborníků, kteří sledovali celý Mumlerův proces, nedokázal přesvědčivě dokázat, co přesně Mumler udělal a jak. Obžaloba sepsala 9 způsobů, jak mohl Mumlerův trik fungovat. Některé byly docela složité.

Třeba umístění miniaturního snímku ducha vyvrtanou dírkou dovnitř fotoaparátu nebo tajné světlo, které obtisklo ducha na skleněnou desku, když je pokrývaná fotosyntetickou látkou uvnitř této nádoby. Tvrdili, že alespoň jedna z metod musí jeho fotografie vysvětlovat. A tvrdili, že Hannah Mumler se toho účastnila, možná pro rozptýlení. Jeden z nejjednodušších způsobů, jak vyfotit ducha tehdy i teď je technika zvaná duch sira Davida Brewstera. Postava ducha je v záběru jen pár vteřin a portrétovaná osoba sedí před kamerou celou dobu expozice.

V našem případě skoro minutu. Padesát a hotovo. Můžete se uvolnit. Za portrétovaným zůstane vybledlá, duchu podobná postava. Jako první jsme zkusili přesně to. Tu jednoduchou variantu. Tak to ale Mumler samozřejmě před skeptickými fotografy dělat nemohl, sledovali každý krok. Když chcete před svědky dokázat, že fotíte skutečné duchy, nemůže tam přijít někdo v bílém.

Obžaloba sice dokázala, že fotky duchů mohou být napodobeny trikem, ale neuměli přesně pojmenovat Mumlerovu metodu. Proto nezvládli mimo jakoukoli pochybnost dokázat, že jeho fotky nebyly spirituálního původu. A Mumler byl zproštěn viny. Jak to tedy udělal? Mark si myslí, že našel odpověď, a souhlasil, že teorii otestuje na nás. Nejprve Mark vyfotil běžný portrét bez ducha.

Tento proces by u Mumlera viděli svědci. Potom na skleněnou desku fotoaparátu pečlivě obkreslil mou pozici. Bridgett se oblékla do bílého, obličej a ruce pokryla bílým pudrem. Mark pak zvlášť vytvořil negativ ducha. Postavil Bridgett tak, aby její ruce ležely na mých ramenou. Vidíte, že části byly oškrábány. Když je pak dám vedle sebe, zapadají do sebe přesně tak, jak potřebuji. Pro tuto možnou metodu je ale nejzásadnější další krok.

Až při vyvolávání přijde to pravé kouzlo. Mumler i většina tehdejších fotografů tiskli své fotky na speciálně ošetřený albuminový papír. Když ho v této skříňce umístíte na skleněný negativ a vystavíte světlu, je výsledkem pozitivní snímek. Mark si myslí, že poté co ukázal všem původní negativ, aby dokázal, že nejde o trik, podařilo se mu s trochou šikovnosti pod negativ portrétu vložit negativ ducha.

Pak před očima svědků vložíte negativ do tiskařského rámu. Dokud je rám proti něčemu tmavému, není druhý negativ s duchem vidět, protože bílá se na negativu ukazuje jako černá, až na výsledném snímku je to zase bílá. Když Mumler otevře rám a ukáže hotový snímek, je na něm duch. Pro tuto metodu mohli mít Mumlerovi sadu předpřipravených negativů duchů. Klienta pak posadili tak, aby se hodil k duchovi, který připomínal klientova zesnulého bližního.

Musíme říci, že tato technika, ukrytí dvou negativů do tiskařského rámu, není uvedena mezi možnostmi, které sepsala obžaloba proti Mumlerovi. Obžaloba ale měla asi pravdu s tvrzením, že Mumlerovi užívali více metod podle toho, která byla v dané chvíli nejméně nápadná. Článek v Harper's Weekly z roku 1869 o procesu s Mumlerem předvídal, že když mu to prošlo, nejspíš bude duchy fotit dál.

Upozorňoval, že byl Mumler stíhán, a tedy získal výraznou reklamu. A byla to pravda. Mumlerovi nafotili svá asi nejznámější díla až po celém procesu. Po roce 1869. A to včetně fotografie Mary Todd Lincolnové z roku 1872. Nebo portrétu slavného odpůrce otroctví Williama Lloyda Garrisona z roku 1874. Mumler dokonce pravidelně inzeroval ve spiritualistickém časopisu. Nabízel poštovní službu. Klient zaslal svou fotku a dostal snímek té fotky s duchem v pozadí.

Protože lidem, kteří tomu věřili, jako byla Mary Todd Lincolnová, přinášeli duchové na těch snímcích jedinečný druh útěchy. Pro ni to byl důkaz, že tu její zesnulý muž stále je, důkaz něčeho, čemu vždy věřila. Mumler do konce života prohlašoval, že jsou jeho fotky skutečné a dokazují existenci posmrtného života. V úvodní větě jeho pamětí, které publikoval v časopise spiritualismu, napsal, že jeho fotky duchů poskytovaly důkaz dalšího života.

A ačkoliv čelil obžalobě, byl spokojen, že mohl být skromným nástrojem v rukou neviditelných bytostí kolem nás. Pokud si chcete přečíst výpovědi očitých svědků, dobové zprávy a Mumlerovy paměti, nejlepší zdroj k tomuto tématu je kniha The Strange Case of William Mumler, Spirit Photographer od Louise Kaplana, se kterým jsem také mluvil. Stále více badatelů se zabývá poměrně nejasným příběhem Mumlera a ukazuje se jedna věc.

Že Hannah Mumler neboli Helen F. Stuart byla pravděpodobně mozkem celé operace. Felicity T. C. Hamer jí v tomto fascinujícím článku připisuje autorství duchařských fotek. Odkazy nejen na tyto dva zdroje najdete v popisku videa. Překlad: jesterka www.videacesky.cz